Petr Plaňanský
Minule jsme se zastavili u Izákových prvenství. Praotec Izák byl, mimo jiné, tím, kdo se jako první modlil za plodnost své ženy. Když se seznámíme s příběhem Izákovy rodiny a aktualizujeme si ty příběhy sami na sebe, zjistíme, že některé naše modlitby nemusí vždycky nutně znamenat pokoj, pohodu a jistotu, přestože byly či jsou vyslyšeny. Však posuďte sami z následujícího textu (Genesis 25:21-28):
Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: „Je-li tomu tak, co mě čeká?“
A šla se dotázat Hospodina. Hospodin jí řekl: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“ Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata. První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let. Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba.
Ačkoli jde o stručný úvod k Jákobovu dlouhému a dobrodružnému životu, je nám řečeno poměrně hodně. Zaprvé to, že otec miluje matku. Zadruhé, že Jákob je dvojčetem staršího bratra Ezaua a kluci se už v břiše maminky mezi sebou docela slušně mydlí. A zatřetí je nám i vysvětleno, že z obou chlapců vzejdou národy a ten početnější nakonec bude sloužit tomu počtem skromnějšímu. Skoro ty rozpory a neshody můžeme nazvat „dobrou“ rodinnou tradicí. Nejprve problémy s Abrahamovým synovcem Lotem, z jehož rozbité a zraněné rodiny povstávají dva národy: Moábci a Amónovci. Následně také roztržka v rodině Abrahama: Izmael a Izák, z nichž opět povstávají dva národy.
A nakonec je tady Izák a na pořadu dne jsou opět rodinné roztržky.
Jaké poznání z téhle podivné rodiny můžeme vytěžit pro sebe a svoji dobu? Nejspíš skutečnost, že pro Boha není žádná situace nemožná či úplně ztracená. Bůh může pracovat a pracuje s lidmi nevěrnými, pochybujícími, zraněnými, pokřivenými, podvádějícími a selhávajícími. Troufnu si dokonce tvrdit, že pokud Hospodinu Bohu stojí za námahu tito lidé a nevzdává to s nimi, pak nepochybně tentýž postoj uplatňuje i při nás. Pro nás samotné pak platí, že i nám druzí lidé za jakoukoliv námahu mají stát.
Zpět k Jákobovi – jeho příběh by si patrně zasloužil hned několik dílů. My mu však budeme věnovat pouhé dva. Přestože se spolu zastavíme u dvou důležitých momentů, které zcela proměnily jeho identitu a převrátily život naruby, musíme si pro porozumění dnešního příběhu velmi stručně shrnout, čím si Jákob prošel. Především se dovídáme, že zatímco Ezau je lovcem a stává se miláčkem otce, mladší z chlapců, Jákob, se naopak stává miláčkem matky. Jméno Jákob „Ten, který svírá za patu“ se dá také chápat jako „Úskočný“, a kdybychom nechtěli být tak docela korektní, pak bychom rovnou jméno interpretovali jako „Podrazáček“. Ostatně podrazáctví Jákoba v mládí do jisté míry charakterizuje – úskokem si za jídlo od bratra „koupí“ prvorozenství. Otcovské požehnání si pak zajistí pomocí podvodu, kdy se do komplotu proti Izákovi a Ezauovi v zájmu svého milovaného syna zapojí i jeho matka.
Ezau tedy na svého bratra zanevře a vyhrožuje mu dokonce zabitím. Jákob je vyslán otcem pro nevěstu (a zároveň utíká do exilu) za příbuznými matky do Cháran. Proč do exilu? Protože opouští Zaslíbenou zemi a utíká před naštvaným bratrem.
Cestou na místě zvaném Bét-el se mu během spánku zdá sen o žebříku, po němž sestupují
a vystupují andělé. Je to jeho osobní setkání s Bohem, neboť právě tehdy k němu Bůh promluví a potvrdí mu zaslíbení, které dal dědečkovi Abrahamovi o tom, že ho „rozmnoží a dá mu tuto zemi do dědictví“. A ujistí ho ještě o jedné důležité věci, když mu říká:
„Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“
Jákob procitá s bázní, nazve místo Domem Božím a slibuje Bohu, že když se Hospodin o něho postará, když mu zajistí pokrm a vše potřebné, stane se Bůh Jákobovým Bohem. Je to první silné osobní setkání s Bohem, které začne v Jákobově srdci něco proměňovat.
Následně Jákob doputuje do Cháran. Zde, jak víme, si hned zamiluje Ráchel a protože nemá žádné věno, odslouží za ni sedm let práce u svého strýce. A při tom sám na sobě okusí podvody a ústrky svého strýce. Největší podraz zažije v den svatby, kdy je mu podstrčena Lea, jejíž tvář je skryta za závojem.
Pokládám si otázku, zda byl Jákob při smyslech, že záměnu nepoznal. Těžko říct, v jak podroušeném stavu či blaženém očekávání byl… Mimochodem, prý poučeni tímto příběhem, ženichové zvedají při obřadním slibu závoj nevěstě, aby se přesvědčili o tom, zda si berou za ženu skutečně tu svoji vyvolenou. Jákob tedy odslouží dalších sedm let, aby získal i Ráchel. A tady tušíme první velkou proměnu – Jákob je ochoten obětovat něco cenného, tedy svůj čas, pro toho, koho si zamiloval.
Víme, že Jákob u Lábana prožije ve službě dlouhých dvacet let, a přestože ho strýc šidí, nabude Jákob značného majetku a jeho rodina se díky jeho dvěma ženám a dvěma služebným značně rozroste. Nakonec odchází, nebo přesněji: opět prchá, s rodinou a svým majetkem, zpět do rodiště – do země zaslíbené.
Přestože ta největší proměna na našeho hrdinu čeká cestou domů, už teď je nám jasné, že se do svého rodiště vrací docela jiný chlápek, než který kdysi utíkal před rozhněvaným bratrem.
Na samý závěr si dnes pro jistotu připomeňme, že pokud snad neměl Jákob během své služby u strýce klidné spaní, pak skutečná zkouška je stále ještě před ním…