Katka Urbanová
Bulka
Je 4. ledna 2020. Jsem doma a užívám si posledních pár dní „vánoční“ dovolené. Sedíme s Petrem v tak zvaném dětském pokojíčku. Tak zvaném proto, že ho nikdy žádné děti neobývaly, přestože byl pod tímto názvem naplánován v projektu na stavbu našeho domu. Už jsem přestala nazývat naše nové bydlení novostavbou, je to přeci jen už skoro deset let od doby, kdy jsme se sem nastěhovali. Při vytváření projektu jsem se snažila vzít v úvahu všechny varianty naší budoucnosti. Bylo mi třicet tři a naděje, že se nám podaří počít potomka či lépe potomky byla stále poměrně reálná, přestože bylo naše už dvouleté snažení o miminko stále bez úspěchu. Vždycky jsem snila o velké rodině, oba jsme s manželem ze tří sourozenců, oba máme v rodině dvojčata, domek tedy měl být schopen pojmout i čtyři děti. A protože si děti jako malé rády hrají spolu, vyprojektovali jsme opravdu velký dětský pokoj v podkroví s tím, že by se časem případně rozdělil na dva, jeden pro kluky, jeden pro holky.
Teď v pokojíčku sedíme, češeme vlnu z našich oveček pro výrobu prošívaných dek, a mě zalívá po dlouhé době pocit blaha. Plánuju, co bychom mohli v tomto roce udělat nového v domě, na zahradě i na našem „hospodářství“. Splnil se mi sen a přestože dům nežije cvrkotem dětských hlásků, ticho u nás rozhodně není. Já, holka z paneláku, která se vždycky bála zvířat, jsem si splnila sen a postupně pořídila slepice, kachny, ovce a kočky. Nadchla jsem se do myšlenky samozásobitelství a to zvířectvo k tomu prostě patří, pokud člověk nechce být vegan. Ovšem to by u manžela, velkého masožravce, určitě neprošlo a já zas miluju mléčné výrobky, takže ovečky dojného plemene byly jasnou volbou.
Mám tolik důvodů být šťastná. Vysněné hospodářství, pohodové manželství, dům skoro splacený. Strachy, že nebudeme schopni splácet a o dům přijdeme, se nenaplnily, naše finanční situace není vůbec špatná. A hlavně, po pěti letech trápení se v předchozím zaměstnání jsem konečně dostala práci snů. Před měsícem jsem nastoupila na jednoduchou, přesto slušně placenou kancelářskou pozici, kde jsem si konečně odpočinula od práce učitelky, která mě neskutečně vysávala, i když jsem v ní viděla velký smysl. Ale už bych se do toho nikdy nechtěla vrátit. Tohle je opravdu pohodička. Je sobota a už se těším v pondělí do práce, to jsem ve škole nikdy nezažila. Jsem tak moc šťastná.
Večer při sprchování hmatám bulku v prsu. Nezdá se mi to? Znovu a znovu přejíždím to samé místo. Naplňuje mě strach, zklamání, zoufalství. Proč? Teď když jsem konečně začala žít, teď, když mám novou práci, když mám zase energii plánovat, tvořit? Je to rakovina? Jsem ve zkušební době. Přijdu o svou vysněnou práci, když se budu muset léčit? Co mě čeká za vyšetření? Zvládnu to? Co moje fóbie z lékařů? Nejsem hypochondr? Co když půjdu na vyšetření a lékař tam žádnou bulku nenahmatá? Umřu? Co bude s Petrem? Zvládl by to? Psychicky, finančně? Jak to zvládnu sdělit rodičům? Jakou reakci od nich můžu očekávat?
Je 21. ledna 2020. Sedím v čekárně Mammocentra v Kolíně. Už jsem tu podruhé. Poprvé jsem se hrozně bála, nikdy jsem nebyla na mammografu a z YouTube videí jsem usoudila, že to zmáčknutí prsu musí strašně bolet. Nebolelo to vůbec! Teď mě ale čeká biopsie. Odvezla mě sem kamarádka. Sama se nabídla, vezla sem už několikrát svoji dceru a ví, jaké to je. Hrozně se bojím. Opět mám nastudovaná YouTube videa. Nejdřív vpich lokální anestezie, pak vjede do tkáně taková jehla na krabičce, několikrát to vystřelí a je hotovo. Už mě volají. Jde to opravdu strašně rychle, lékařka se mi omlouvá, že to píchne a zatlačí, pořád čekám, kdy ucítím bolest, ale najednou nad sebou na ultrazvukovém monitoru vidím jehlu uvnitř prsu, lékařka se ji snaží nasměrovat na bulku. Jak to že jsem necítila vpich při aplikaci anestezie? Umrtvili mi to vůbec? Netrefili se někam jinam? Ale už na monitoru vidím, jak jehla vystřeluje proti bulce, pak ještě dvakrát a lékařka se ptá, jestli se cítím OK. Cítím slabost, říkám, že se mi trochu motá hlava a lékařka už mě lifruje do vedlejší místnosti, ať tam tedy chvilku poležím, než půjdu. Po chvíli vstávám a odcházím. Cítím trochu bolest, ale spíš jsem z toho psychicky vyčerpaná. Kamarádka mě veze domů. Dle rady leduju a pak si vezmu Ibalgin, když už to bolí víc. Jsem hrdá, že jsem to zvládla.
Je 28. ledna 2020. Dneska mám volat pro výsledky biopsie. Volám hned ráno, výsledky ještě nejsou. Mám hrozný strach. Jsem v práci, ale stěží se dokážu soustředit. Volám znovu po obědě, sestra zvedá telefon, chvíli hledá a pak mě uklidní, že se tam nic zlého nenašlo. Ještě jsem rozklepaná, bylo to vypětí, ale přichází úleva. Jsem v pořádku, jsem zdravá. Moje černé scénáře se nenaplnily. Pořád platí, že začíná nová, šťastnější etapa, zůstávám v nové práci, všechno je v pořádku. Bůh je tak dobrý. Oči mi zalévají slzy. Celou dobu mě provázel Žalm 41 Blahoslavený je ten, kdo má porozuměmí pro slabého, ve zlý den jej Hospodin zachrání. Hospodin ho bude chránit, zachová ho naživu a učiní ho na zemi šťastným, nevydá ho choutkám jeho nepřátel. Na posteli nemocných jej Hospodin posilní. V nemoci mu změníš celé lože! V Českém studijním překladu je u poslední věty poznámka: asi idiomatické vyjádření pro úplné uzdravení. Ano, Bůh mě úplně uzdravil, posilnil mě na tom lůžku, kde jsem podstupovala biopsii, a učiní mě na zemi šťastnou! Večer mluvím s maminkou, až teď jí říkám, čím jsem si prošla, nechtěla jsem ji zbytečně vystavovat strachu.
Něco není v pořádku
Je pátek 13. března 2020. Beru si všechny věci z práce domů, protože s největší pravděpodobností budu od pondělí pracovat z domova kvůli epidemii koronaviru. Bojím se, jak to zvládnu, přeci jen jsem v práci krátce a pořád se potřebuju na něco kolegů ptát, i když jsem se nedávno překlopila ze zkušební doby do plnohodnotného pracovního poměru. Následující týden znamená zásadní změnu i pro Petra. V pondělí se dozvídá, že nemá chodit do práce, v úterý večer se u nás doma zastavuje jeho šéf s výpovědí a odstupným. Jde o malou rodinnou firmu z velké části závislou na cestovním ruchu, který kvůli koronavirové krizi zcela utichl. Zůstáváme tedy s Petrem oba doma.
Je 16. června 2020. Dnes máme s Petrem třinácté výročí svatby. Jsem na ultrazvukové kontrole v mammocentru. Vše je OK. Čekala jsem to, ale i tak jsem ráda. Jinak stále pracuji z domova a je to něco naprosto úžasného. Ušetřím čas i peníze dojížděním, ráno na sebe natáhnu tričko a tepláky, zapnu počítač a jsem v práci. Během dopoledne uvařím oběd, takže konečně nejíme na noc jako tomu bylo dřív. Taky je to vidět na mojí váze. Za tři měsíce jsem zhubla o pět kilo! Jsem tak šťastná, Bůh je tak dobrý, nejen že mi dal skvělou práci, ale dokonce můžu pracovat z domova! Ve firmě jsou trochu tlaky na to, abychom se vrátili do kanceláří, ale vypadá to, že nějaká forma home officu zůstane i po koronaviru. Jedinou nevýhodu práce z domova spatřuji v tom, že doma nemám ergonomické sezení, takže mě po těch třech měsících docela zlobí záda. Ještě počkám, jak se to bude vyvíjet, ale asi zainvestuji a koupím si pořádnou kancelářskou židli.
Je 17. července 2020. Jsme s Petrem na oslavě sedmdesátin mojí maminky. Narozeniny měla už v dubnu, ale kvůli epidemiologické situaci jsme se nesešli. Koronavirus utichá, počet nových denních přírůstků nemocných je minimální. Narozeniny si moc neužívám. Měla jsem na starosti přípravu večeře. Domácí ovčí sýry, jehněčí kuličky a la IKEA i vlastnoručně upečené bagety měly úspěch. Je mi ale pořád nějak blbě. V noci jsem nespala, zase mě bolela záda. Vždycky je to boj, vzít si Ibalgin, po kterém mám průjem, nebo se nevyspat. Protože bylo před oslavou, nakonec jsem si vzala Ibalgin, který ale stejně nezabral, zato průjem se spolehlivě dostavil během oslavy. Pořád mě hrozně bolí záda, nedokážu se soustředit na konverzaci. Brácha se mi je snaží rozmasírovat, ale bez úspěchu. Odjíždíme domů dřív.
Je 22. srpna 2020. Sušíme otavy. Posekala jsem moc velký kus najednou, tedy mně to tak hrozné nepřišlo, ale Petr říkal, že jsem blázen, že kdyby začalo pršet, nestihneme to uklidit. Měl asi pravdu, protože to nějak fyzicky nezvládám. Strašně mě bolí záda, melu z posledního. Vždycky si na chvíli musím lehnout na mez a poválet se po zádech ze strany na stranu, to mi trochu uleví. Taky jsem se asi nějak nadýchala sena a rozjel se mi alergický kašel. V noci zase nemůžu spát. Je to jako každou noc. Usnu, pak se probudím divnou bolestí v krční páteři, která vystřeluje až do hlavy. Když vstanu, začne se mi dělat špatně od žaludku z toho divného pocitu v hlavě. Jediné co mi pomáhá je lehnout si na podlahu a přetáčet se ze strany na stranu. Pak si lehnu do postele, usnu a za chvíli musím zase na zem. Ibalgin už nezkouším, protože stejně nezabírá. Přes den to vždycky nějak přežiju, ale ty noci jsou hrozné. Jsem totálně nevyspalá, moc nejím, jak mě pořád bolí ta záda a do toho ten kašel, který se při jídle zhoršuje, takže se pořádně nemůžu najíst. Zhlubla jsem dalších pět kilo.
Měla bys s tím něco dělat
Je 10. října 2020. Synovec se dnes žení. Omluvili jsme se z účasti, protože mám pořád kašel a rušilo by to. Nehledě na to, že by se mě každý bál, že mám koronavir. Ulevilo se mi, protože aspoň nemusím řešit koupi obleku pro Petra, ten svatební má pár dírek od molů a navíc mu je velký, protože taky od jara zhubnul. Ovšem daleko méně než já, která mám mínus dvanáct kilo. Až bude po svatbě, půjdu s tím kašlem k doktorovi. Nejspíš mě pošle na test na koronavir a kdybych byla pozitivní, musel by jít synovec se snoubenkou do karantény, protože se tady před pár dny stavovali a svatba by se musela zrušit. To by mi asi neodpustili, už je to druhý termín, měli se brát původně v červnu, ale kvůli koronaviru to přesunuli na dnešek.
Je 12. října 2020. Sedím v čekárně u lékaře. Protože kašlu, neobjednali mě na konkrétní termín, ale měla jsem přijít ráno spolu s potencionálně infekčními pacienty. Snažím se tlumit kašel, bojím se, že si lidi v čekárně myslí, že mám koronavir. Já už ale kašlu víc jak měsíc a je to nejspíš alergie. Konečně jdu na řadu. V ordinaci je mladý doktor, kterého neznám a který nezná mě. Doslechla jsem se, že se tam někdo zaučuje. Říkám mu o kašli a o bolesti v levé části zad a že mi přijde, že to spolu nějak souvisí. Mezi žebry u hrudní kosti mám místo, které mě bolí a z toho jakoby vychází ten kašel i ty bolesti zad. Jsem vyčerpaná, nevyspalá, trochu se klepu. Doktor si toho všímá a navrhuje, že by to mohlo být psychické. Toho jsem se bála, že to mám jen v hlavě. Trochu jsem včera doma googlila a našla jsem, že kašel, který v noci utichá, je psychického původu. A já v noci téměř nekašlu. Nakonec je resumé reflux. Dostávám prášky na kašel a na žaludek. Moc se mi to nezdá, ale doktor tvrdí, že to není infekční, a proto to nejspíš bude reflux. Navrhuji, že bych si s těmi zády mohla dojít k nějaké fyzioterapeutce, ale oba se shodujeme, že s tím kašlem mě tam v dnešní covidové době nejspíš nepustí. OK, nejdřív vyřeším kašel a pak si někam dojdu s těmi zády.
Je 6. listopadu 2020. Sedím v ordinaci u lékaře. Už je to konečně můj doktor, kterého znám a který zná aspoň trochu mě. Včera jsem se odhodlala a zavolala mu s tím, že léčba refluxu sice asi pomáhá, ale že jsem začala mít ve vykašlávaných hlenech krev a jestli je to OK. Poslal mě na RTG plic a na ORL. Všechno jsem včera stihla oběhat. Na ORL mě doktor uklidňoval s tím, že v krku žádný problém nemám, myšleno třeba nádor. Moc mě to neuklidnilo, protože pokud není problém v krku, bude nejspíš zdroj krvácení níž a pokud neukáže nic ani RTG hrudníku, znamená to bronchoskopii. Jako obvykle už mám načteno a nakoukáno, o jaké vyšetření jde, a hrozně se bojím. Při lokálním umrtvení se zavede do dýchacích cest hadička s kamerou a člověk při tom musí zůstat v klidu a nekašlat. To si v mém případě vůbec nedovedu představit. Bojím se, že tam udělám ostudu, že to nezvládnu. Ale zatím není jisté, jestli na to půjdu, záleží na tom, jak dopadl RTG hrudníku. „Vždyť jsem vám říkal, že výsledek rentgenu bude až za týden.“ Vysvětluji lékaři, proč jsem za ním přišla hned den po vyšetřeních, na které mě poslal. V noci mi bylo zle. Ke stávajícím problémům s kašlem a bolestí zad se přidala ostrá bolest „u srdce“ při každém sebemenším zakašlání. Kromě toho u sebe už delší dobu vnímám zrychlený tep. Doktor mi kupodivu neříká, že to je psychické, i když já sama si to čím dál tím víc myslím, a začíná jednat. Píše silnější léky na bolest, po poslechu srdce konstatuje, že opravdu bije jak o závod, nechá mi nabrat krev s tím, že za to možná může hyperfunkce štítné žlázy. „Ta bolest na hrudi by mohlo být srdce, ale na to jste ještě mladá. Spíš to bude ten reflux.“ Cítím úlevu, mám pocit, že se mnou soucítí, že mi chce pomoct.
Smršť
Je 13. listopadu 2020. Snažím se dovolat sestře, abych se dozvěděla výsledky RTG a krve. Je mi líp. Hlavně zabraly ty nové léky na bolest. Akorát tu krev kašlu pořád. Konečně mě sestra přepojuje na doktora. Ptá se, jestli jsem schopná se ještě dneska u něj stavit pro popis rentgenu a zajet do města na plicní a objednat se na vyšetření. Moc se mi to nelíbí. Jak budu vysvětlovat v práci, že jsem se jela jen objednat? Dají mi tam na to vůbec propustku? Proč se nemůžu objednat telefonicky? Doktor naléhá, že je potřeba zajet na plicní osobně a co nejdříve. „Něco se jim nezdá na levé plíci.“ Ptám se, co by to mohlo být, ale lékař mi to evidentně nechce říkat do telefonu. Sedám do auta a přemýšlím o telefonátu. Pořád si myslím, že ten kašel je psychického rázu a kašlání krve bude nejspíš z toho dlouhodobého kašle, nějaké podráždění, asi tedy zduření čehosi, když je to vidět i na RTG. Lékař mi podává popis rentgenu a říká, že to, co se objevilo na snímku, může být nádor. „To je mi jasné, ale co jiného to ještě může být?“ „Možná nějaká zduřelá uzlina.“ Aha, zduřelá uzlina, to bude ono. Kam až dokáže člověka zavést psychika, psychogenním kašlem jsem si způsobila zduření uzliny tak, že je to vidět i na rentgenu, to je ostuda. Sedám do auta a čtu si zprávu. Ne všemu rozumím, ale zarážím se u fráze …nepravidelný útvar tumorozního vzhledu…Tady píší, že ta „zvětšená uzlina“ má tumorozní vzhled, tumor = nádor. Ten, kdo popisoval snímek a musel před tím vidět mraky podobných snímků, píše, že ten útvar vypadá dle jeho zkušeností jako nádor.
Je 16. listopadu 2020. Sedím v ordinaci plicního lékaře. Nechá si ode mě popsat celou moji anabázi a pak se ptá, jestli mi můj praktický lékař vysvětlil, co ukázal RTG. Mumlám něco o tom, že jsem si to sama přečetla, takže asi tuším. Doktor se dívá na monitor a věcně konstatuje: „Vypadá to na lymfom.“ Sestře dává instrukci, aby mě objednala na co nejdřívější termín CT.
Jedu domů a v hlavě mi to šrotuje. Víkend byl hrozný. V mém okolí se v poslední době objevili tři lidé s rakovinou plic. Dva z nich zemřeli a třetímu hned na začátku řekli, že se to léčit nedá a budou pouze udržovat nemoc pod kontrolou. Znovu se vracely myšlenky na důsledky mé případné smrti, hlavně jak by to zvládl Petr. Nedokázala jsem informaci udržet a už během víkendu se o riziku zhoubného nádoru dozvěděli čtyři lidé včetně bráchy, který se u nás shodou okolností stavoval. Reakce byly různé. Bráchu to viditelně rozhodilo, asi nebyl dobrý nápad mu to říkat. Kamarádka, kterou jsem potkala v obchodě, rozeslala následně na několik lidí smsku s tím, že mám nádor a ať se za mě modlí. Snažila se pomoct, ale i tak mi to nebylo příjemné. Ať nade mnou takové věci nikdo nevyznává! Je tam riziko nádoru, ne nádor. Dokud nebudu mít přesnou diagnózu, nehodlám se s tím ztotožnit. Manželé, kteří ve sboru slouží poradenstvím a modlitbami za nemocné, nás doma navštívili a modlili se. Než začaly modlitby, přišlo slovo Nyní už není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Ano, cítila jsem, že zdravotní problémy jsou psychického rázu, že jsem si je způsobila sama, že jsem se přepínala, neodpočívala atd. atd. Slovo ale korespondovalo s viděním, které jsem měla asi dva týdny před tím. Viděla jsem sebe samu v čistém bílém rouchu a měla jsem pocit, že mi Bůh říká, že mě takto vidí, čistou, bez viny. Nyní už není žádného odsouzení… Po modlitbách s manželi – poradci, přišel ještě jeden vjem: „Je třeba něco udělat s tou zprávou, s popisem RTG.“ Vnímala jsem, že se od zprávy chci oddělit. Ano, dala jsem se do rukou lékařů, ale na jedné straně jsou lékařské zprávy a na straně druhé jiný paralelně probíhající příběh Božího jednání se mnou, JEHO proces uzdravení, JEHO zprávy.
Večer volám známé lékařce – křesťance. „Prý to vypadá na lymfom.“ „To je ale dobrá zpráva! To se dá léčit. Ano, čekají tě chemoterapie, bude to náročné, ale je tam velká šance na uzdravení.“ Aspoň nějaké pozitivum. Sedám k počítači a googlím heslo „lymfom“. Spousta informací, těžko se v nich orientuji, ale je tam naděje na vyléčení, hlavně že to není rakovina plic. Rodičům po zkušenosti s reakcí bráchy dávkuji informace postupně, stejně tak druhému bráchovi. Musím je ochránit od zbytečného stresu. Ale co Petr? Jak ochráním jeho, když bude mít všechno v přímém přenosu?Představa, že mně bude zle a k tomu se on začne sypat, byla vždycky mojí nejhorší noční můrou. Kde budu brát sílu na to ho podržet? Má sám za sebou hodně těžký život, poměrně mladý přišel o oba rodiče, maminku viděl umírat na rakovinu. Proč zrovna jemu takhle blbě onemocní manželka?! K tomu všemu to naše hospodářství. I ve dvou to bylo náročné, je nereálné, aby se Petr zvádl postarat o všechno sám. Budeme muset zrušit ovce? Vím, že by to pro mě znamenalo velkou ránu, která by nejspíš mé psychice při léčbě neprospěla. Takhle bych měla před sebou něco, na co se těšit. Znovu budu dojit, znovu budu dělat sýry. Na jaře jsme koupili obrovský mrazák, na jehněčí, na mléko, které nestihneme zpracovat v sezóně, na zeleninu, ovoce. Měla jsem obrovskou radost, když jsem ho plnila domácími produkty. Můj sen o alespoň částečné potravinové soběstačnosti se naplňoval. Už mi ale v tu dobu nebylo dobře a zlý hlásek zezadu šeptal: „Neraduj se. Mrazák sice plníš, ale vařit z něj nebudeš. A protože ani nikdo jiný, všechno se to znehodnotí a zkazí.“ Zase ten hlásek, který přicházel vždycky, když jsem i v minulosti prožívala okamžiky štěstí a vděčnosti. Když jsme třeba po nastěhování se do nového domu dělali doplňkové práce, často mi přicházely myšlenky typu: „Neraduj se. Nedokážete dům splatit, seberou vám ho, děláš to pro někoho jiného, ty z toho mít užitek nebudeš.“
Je 24. listopadu 2020. Volá mi kamarádka – lékařka. Zvedám telefon a hlavou se mi ještě honí myšlenky zpracovávájící události předchozího dne. Byla jsem na vyšetření CT. Tak strašně jsem se vyšetření bála. Opět googlení, sledování videí. Jak to zvládnu? Co když budu mít reakci na kontrastní látku? Největší strach jsem jako obvykle měla z toho, že udělám ostudu. Ale bylo to úplně v pohodě. Zvládla jsem to, jen se mi trochu zamotala hlava, když jsem vstávala z lehátka, ale jinak super! Zase jeden strach překonaný, až půjdu v budoucnu zas někdy na CT, bude to beze strachu. K čemu všemu je ta nemoc dobrá. Kamarádka na druhém konci drátu říká něco o výsledcích CT. Ta přece mají být až za týden, těšila jsem se, že budu mít pár dní na vydechnutí po tom stresu. Ne, slyším dobře, výsledky už jsou, ale není to na vysvětlování po telefonu, takže se cestou z práce u nás zastaví a všechno mi vysvětlí. Přijde mi divné, proč to nejde řešit přes telefon, ale souhlasím. Za pár desítek minut slyším bouchnutí dveří auta a kamarádka je u nás. Není moc sdílná. Poučená googlením o nemoci zvané lymfom se ptám, jestli se našla ložiska ještě někde jinde než v hrudníku. „No, já jsem ti to nechtěla říkat, ale když už ses zeptala, ano, máš něco ještě na ledvině.“ Dozvídám se, že je potřeba vzít vzorek uzliny z hrudníku a že už mi předjednala operaci na ORL v oblastní nemocnici. Zítra ráno tam mám zajet a oni mi už všechno vysvětlí.
Je 25. listopadu 2020. Ležím na lehátku na sesterně oddělení ORL. Okno je dokořán otevřené. Piju vodu z kelímku, který mi někdo podal. Nějak se mi udělalo špatně v ordinaci lékaře. Asi to na mně bylo natolik vidět, že mě lékař předal sestře, ať mě někam položí. Je mi trapně, zase jsem tam udělala ostudu. V ordinaci byl vydýchaný vzduch a v kombinaci s rouškou, se kterou se mi nedaří moc dýchat, jsem to prostě nezvládla. Asi je to i psychika. Tolik znepokojivých informací během pár minut by mě nejspíš položilo i za jiných okolností. Dozvěděla jsem se, že mám v hrudníku obrovský nádor, který mi utlačuje nějakou žílu, takže mi hrozí tromboza a embolie, a proto si musím okamžitě začít píchat injekce na ředění krve. Nejbližší termín operace, který mi mohou nabídnout, je 8. prosince, tedy už za necelé dva týdny! Bude to v celkové narkóze, řez musí být větší, aby měli k místu lepší přístup. Podepisuji papíry, že s operací souhlasím, ale jde o nezávislou akci mé ruky, mozek informaci ještě ani nezpracoval, natož aby vyslovil souhlas. Nikdy v životě jsem nebyla na operaci, nikdy jsem neměla narkózu, nikdy jsem nepíchla injekci ani někomu jinému, natož sama sobě a teď to mám dělat rutinně každý den jako bych polykala tabletku? Už se vzpamatovávám, a tak vstávám a snažím se co nejrychleji oddělení opustit, protože se hrozně stydím, že jsem to zase nezvládla.
Původně se chci cestou domů stavit v lékářně a koupit si injekce, ale je mi najednou zase tak špatně, že jedu přímo domů. Mám pocit, že mi stoupá horečka. Teploměr to potvrzuje. Volám kamarádce – lékařce. Slíbí, že se na mě přijede podívat. Cestou vyzvedne injekce. Jsem ráda, aspoň mi ukáže, jak se to píchá. Je na ní vidět, že má strach, asi vypadám dost hrozně. Jede domů, ale za nějakou dobu volá a říká, že k nám posílá manžela, že mě odveze do nemocnice na internu, že ta horečka je riskantní, můžu mít covid, zápal plic, radši ať jsem pod dohledem. Poslušně se nechám odvézt do nemocnice, ale jsem zoufalá. Sotva jsem se začala vzpamatovávat z toho, že se do čtrnácti dní musím připravit na svoji první operaci v životě, a teď toto. Ani nevím, co si mám s sebou vzít do nemocnice. Nemám čas si to nastudovat. Tohle je neskutečné tempo, smršť, já to takhle rychle nezvládnu!
Cestou se za mě můj řidič modlí. Dozvídám se, že je obesláno pár dalších lidí, kteří se modlí, aby mi ta horečka klesla. V čekárně interního příjmu čekám asi tři hodiny. Kamarád odjíždí s tím, že si mě tam nejspíš nechají a nebo se pro mě kdyžtak vrátí. Jsem strašně unavená, lehám si na lavičku a už je mi jedno, že dělám ostudu. Konečně mě volají do ordinace. Ještě než začne vyšetření, přesouvají mě narychlo do jiné ordinace, protože v té první je potřeba přijmout urgentního covidového pacienta. Lékařka se mě ptá na spoustu věcí, něco odpovídám, ale jsem tak unavená, že mám problém myšlenky zformulovat. Hrozně se stydím. Co když se ukáže, že mi vlastně nic není? Jejich digitální bezdotykový teploměr na rozdíl od mého rtuťového zvýšenou teplotu neukázal. Je to zázrak? Tolik lidí se modlilo za snížení horečky a teď když to přišlo, se tomu zdráhám uvěřit? Teď si určitě doktorka myslí, že jsem hypochondr. Sestra mi nabírá krev, výsledky budou za hodinu, už mě neposílají zpátky do čekárny, ale sedím přímo v ordinaci za plentou, mám zavedenou kanylu, něco mi do ní kape. Hodina čekání je nekonečná, začíná mi být zima, ale zároveň sama cítím, že horečku už nemám. Je půl jedenácté večer, výsledky krve už konečně přišly. Doktorka se ptá, jestli chci hospitalizovat nebo to řešit ambulantně. Připadám si blbě vůči kamarádovi, který mě sem dovezl, ale volím ambulatntní variantu. Beru to jako vyslyšenou modlitbu, vím, že mě hospitalizace čeká tak jako tak, ale cítím, že potřebuji těch čtrnáct dní na to se s tím srovnat. Kamarád se pro mě vrací tak, jak slíbil. Je mi trapně, je skoro jedenáct večer, ale už nemám sílu ani na pocity viny. Doma se setkávám s Petrem a jsme oba šťastni, že se nemocnice alespoň prozatím nekoná. Užívám si každý následující den, kdy můžu být ještě doma.
Pořád ještě pracuju z domova. Jestli se to tak dá nazvat. Dělám v podstatě celý den, ale výkonnost je příšerná. Prášky na bolest pomáhají, ale smím brát maximálně tři denně. Jeden si beru odpoledne, dva na noc, dopoledne se to snažím vydržet. Vedle pracovního stolu mám na zemi deku, když už se bolest nedá snést, lehnu si na ni a převaluji se po zádech, abych si ulevila. Na stole se hromadí kapesníky pokašlané hleny z krví. Den po mé anabázi v nemocnici si beru v práci sick day. Zároveň píšu mail šéfovi, že 7.12. nastupuji do nemocnice na diagnostickou operaci, ale že prý si tam pobydu jen tři dny, takže to pořeším pomocí sick days, případně dovolené. Začátek měsíce je dobou všemožných reportů, maximum se snažím udělat před hospitalizací, co nejde, předávám s výčitkami svědomí šéfovi. Nastiňuji několik variant, podle toho, jak rychle se zvládnu po operaci zotavit. Neschopenka je tou nejkrajnější, ale ve skutečnosti s ní vůbec nepočítám.
Je 8. prosince 2020. Probouzím se na pokoji po narkóze. Cítím se normálně, žádné očekávané zvracení nebo nevolnost. Akorát jsem trochu otupělá. Přichází se na mě podívat doktor, který mě operoval. Ptám se, jestli se podařilo odebrat vzorek a při tom zjišťuji, že mi vynechávají hlasivky. Včera mě anestezioložka varovala, že po narkóze budu chraptět, tak to bude ono. „Podařilo. Vyndali jsme dva centimetrové kousky. Teď je potřeba, abyste nějakou dobu ležela. Až budete chtít jít na záchod, řekněte si sestře, aby vás tam dovedla.“ Za chvíli se cítím úplně probraná. Mám pocit, že bych si na záchod došla sama, ale poslušně zvoním na sestru. Sestra si stoupne za dveře záchoda. „Jestli budete stát za těmi dveřmi, tak to nedám,“ odvažuji se protestovat provinilým tónem. „No, dobře. Ale pak zazvoňte.“ Zvoním, odcházím na pokoj se sestrou v závěsu a doufám, že příště už budu moct jít sama. Časem se objevují znovu bolesti zad. Ale už si dle rady lékaře říkám o lék. Prý že je zbytečné tělo vysilovat neustálou bolestí. Rána mě ani nebolí, jen mám takový zvláštní pocit v krku a když se zvedám z lehu do sedu, radši si podpírám hlavu rukou, abych krční svaly nenamáhala. Z krku mi vede hadička do nádobky s krví. To už mám taky nastudované, podle toho, jak se nádobka plní krví, se určuje, kdy mi vyndají tzv. dren (tu hadičku) a pak půjdu domů. Že by už zítra? Říkali přece něco o třech dnech.
Je 12. prosince.2020. Sedím v ordinaci lékařky na ORL. Už mě papírově propustili z oddělení před několika hodinami, ale čekala jsem na pokoji na předběžné výsledky biopsie. Lékařka se usmívá. „Vím, že to zní divně ve vaší situaci, ale mám obrovskou radost. Jedná se o lymfom. Kdyby to byl jiný typ nádoru, bylo by to mnohem horší. Toto se dá léčit a je tady dokonce naděje na úplné uzdravení. Zastavte se ještě v ordinaci hematologie, paní doktorka by vás chtěla vidět.“ Balím si poslední věci do tašky, lékařka mi pomáhá tašku nasadit na rameno a vyrážím směr hematologická ambulance.
Tuhle paní doktorku už znám. Byla jsem u ní v pátek, dva dny po tom mém výletu na interní příjem. Taky mě tenkrát chtěla vidět. Trochu mě při první návštěvě vycupovala, protože jí kvůli mně volala lékařka z interny v deset hodin večer. „Řešily vás tři doktorky! No, ono je ve vaší situaci pochopitelné, že máte obavy.“ Nevím, přesně, kterou třetí doktorku myslela, že by kamarádku lékařku nebo ještě někoho dalšího, netuším, ale cítila jsem se trapně. Při téhle druhé návštěvě jsem měla pocit, že jsem v ordinaci psycholožky nebo psychiatričky, ne na hematalogii. „Počítejte s tím, že to nejhorší vás teprve čeká. Teď musíte hlavně hodně jíst, rozmazlovat se. Když budete mít chuť na jahody se šlehačkou, tak si dáte jahody se šlehačkou. Přijde čas, kdy vám toho spoustu zakážeme, ale teď jezte všechno, co vám bude chutnat, ale hlavně jezte! A nelitujte se. Jsou na tom lidi hůř. Vidíme umírat děti nebo třeba maminky od malých dětí. Buďte ráda, že děti nemáte, že jim nebudete muset během léčby vysvětlovat, proč mamince zase ukápla slzička. Nemyslete si, že svět je plný bohatých, zdravých lidí, kteří mají děti. Stačí si pustit zprávy. Vím, o čem mluvím, i z vlastní zkušenosti. Nasadím vám antidepresiva. Mají náběh několik týdnů, takže je nejvyšší čas. V pondělí ráno se budete hlásit v Praze na hematologii polikliniky VFN. Je to tam na celý den, vezměte si s sebou knížku, jídlo a nejlépe i nějaký doprovod.“
Rodiče mě vezou domů z nemocnice. Snažím se mluvit pozitivně, nemoc zlehčovat. „Biopsie dopadla výborně! Ze všech možných variant je to ta nejsnadněji léčitelná nemoc.“ Na otázku, jestli je to rakovina, odpovídám vyhýbavě. „No, nebudu se léčit na onkologii, ale na hematologii. Ale léčí se to taky chemoterapií a ozařováním.“ Stojí to hodně síly, ale daří se mi přesvědčit rodiče o tom, že se nic tak hrozného neděje. Celý víkend progooglím. Nejdřív hledám adresu VFN, je to v Praze na Karlově náměstí. Snad to tatínek najde, naši mi slíbili, že mě tam dovezou. Dalším heslem do vyhledávače je difúzní velkobuněčný B-lymfom. Je to název předběžné diagnózy, který jsem našla na zprávě z laboratoře. Snažím se najít maximum informací, chci vědět, co mě čeká. Jaká je prognóza? Jak mě budou léčit? Vždycky se cítím líp, když mám dopředu něco načteno. Kamarádka lékařka mi původně nechtěla dát do ruky celý popis vyšetření CT. Nakonec jsem si ho s jejím vědomím pečlivě prostudovala. Mám obrovský nádor v hrudníku, kterým je obalena aorta a srdce a který vytlačuje levou plíci směrem k paži. Nádor je dlouhý asi 15cm, začíná za klíční kostí a táhne se až k bránici. Kromě toho mám zasažené obě ledviny a levou nadledvinu. Nejdřív to byl šok, ale teď jsem ráda, že vím, na čem jsem.
Je 14. prosince 2020. „Lehněte si do postele,“ přikazuje sestra. „Ale já se nemám do čeho převléct. Nevěděla jsem, že mě paní doktorka pošle z ordinace přímo na lůžkové oddělení.“ „Tak proč jste si neřekla sanitáři o noční košili, vždyť tady teď byl!“ „Já jsem si mu řekla už dvakrát, ale asi na mě zapomněl.“ Sestra naštvaně odchází a posílá na pokoj někoho s pyžamem. Jsem na třílůžkovém pokoji, oddělení I. Interní kliniky VFN v Praze. Moje postel je u okna. Vedle právě přijali paní, které před chvílí sestra natočila EKG. Musela se kvůli tomu svléct do půl těla. Chudák, to jí muselo být trapně. Paní se mi zdá nějaká rudá po celém těle, ale snažím se ji neprohlížet, když je takhle odhalená. Později se dozvídám, že už ji několik let lékaři léčí na ekzém, ale teď se přišlo na to, že se jedná o typ rakoviny krve. U dveří leží pacientka, o které jsem si při příchodu na pokoj myslela, že je to muž. Ale rychle mi dochází, že jen tak vypadá. Má hrozně řídké vlasy a už je starší. No hlavně, že tady nemají smíšené pokoje, to nevím, jestli bych dala. Přichází sestra a oznamuje mi, že mi jde natočit EKG. Takže musím taky do půl těla. No co už, musím si na takové věci zvykat.
Je 18. prosince 2020. Pumpa s kapačkou vedle mě píská. Zvoním na sestru. Mám dokapanou druhou várku první série chemoterapií. Je neuvěřitelné, co se za předchozí týden všechno událo. Ani si nepamatuju všechna ta vyšetření, na kterých jsem byla. Ovšem nelze zapomenout na odběr kostní dřeně z lopatky kyčelní kosti, tzv. trepanobiopsii. Dělaly mi to dvě mladé lékařky přímo na lůžku v lokálním umrtvení. Prý se dá zažádat o nějakou silnější anestezii, ale lékařka mi to nedoporučila, že to je zbytečná zátěž pro tělo a většina pacientů vyšetření v pohodě zvládne i bez toho. Bolelo to, a to dost. Možná by to nebylo tak hrozné, kdyby po zákroku jedna z lékařek neprohlásila: „Ono se nic nenabralo. Tak musíme znovu.“ Po druhém, tentokrát už úspěšném pokusu jsem měla ležet nějakou dobu na zádech. Spolupacientka, která vypadala jako muž mě varovala, že mě budou po odběru bolet záda a kdesi cosi. „Rudá“ pacientka naopak už předem tvrdila, že celá trepanobiopsie je úplná pohoda a že to vůbec nebolí. No, asi to má každý jiné. Tak jako tak, blbý byl jen ten vlastní zákrok, ale pak už to nijak extra nebolelo, a to i bez prášků na bolest. Co jsem v Praze, léky na bolest si nenechám dávat, protože od prvního dne nasazení kortikoidů mě přestala úplně bolet záda! Po tolika měsících najednou bez bolesti zad!
Konečně přichází sestřička, aby mě zbavila pískotu infúzní pumpy. Je ale nějaká nervózní. Rychle mě odpojuje od kapačky a zároveň naléhá: „Honem, posbírejte si všechny svoje věci a naházejte je na postel. Musíme vás rychle přestěhovat na jiný pokoj.“ Balím se, ale nadšená nejsem. Už jsem spala. Je skoro 11 hodin v noci, i moje spolupacientky spí. To by to nepočkalo do rána? Doufám, že tu nic nenechám. Sestra mě strká ven z pokoje a směřuje k nástěnné pumpičce s dezinfekcí. Teprve teď si všímám, že je nějak divně oblečená. Tenhle „mundúr“ přeci personál nosí při kontaktu s covidovými pacienty! Najednou si s hrůzou uvědomím, že nám večer všem na pokoji dělali výtěr nosu na COVID. „Měla jsem pozitivní test?“ ptám se úzkostlivě sestry. Zalívá mě pocit hanby a viny. Zanesla jsem COVID na oddělení s tak vážně nemocnými lidmi? „Já vám to nemůžu říct. Přijde za vámi pan doktor. Ale není to tak hrozné.“ Sedím na posteli na izolačce. Na spánek už nemám ani pomyšlení, stejně musím počkat, až přijde doktor a vysvětlí mi, co se stalo. Sahám po mobilu a vidím tam novou SMS zprávu. Výsledek COVID testu přece vždycky posílají v SMSce! Že by? Nervozně otvírám zprávu. „Výsledek vyšetření SARS-CoV-2…….je NEGATIVNÍ“ Obrovská úleva, ten pocit se nedá popsat, slzy mi jdou do očí. Cítila jsem se tak moc vinna a najednou jako kdyby ze mě někdo tu vinu sňal a obrátil ji v pravý opak. Nejen že jsem sem nezanesla covid, ale personál okamžitě jednal, aby MĚ ochránil před covidem, který evidentně napadl obě mé spolupacientky. Vím, že není vyhráno, proto jsem také v karanténě, ale není to milost, že mě Bůh jako jedinou z pokoje ochránil?
Vytrvej, holka, vytrvej
Je 25. prosince 2020, první svátek vánoční. Nevnímám, že jsou Vánoce. Ležím doma v posteli a cítím, jak mi stoupá horečka. Je mi zle. Asi jsem dehydrovaná, váha mi klesla na celkových mínus 20 kg. V neděli mě pustili z nemocnice, v pondělí a úterý to ještě šlo, ale od středy mám vodnatý průjem a nedaří se mi ho ničím zastavit. V úterý jsem na dálku pomáhala s uzávěrkou v práci. Možná jsem to přehnala, nevím, ale teď jen ležím a většinu dne i noci prospím. Doufám, že to není COVID. Jsem týden po kontaktu s COVID pozitivními, tak jsem myslela, že už nebezpečí nehrozí, ale možné je všechno. Kdyby aspoň nebyly ty svátky! Nejradši bych zavolala kamarádce lékařce, ale určitě má nějakou rodinnou návštěvu, nemůžu ji přece otravovat. Nakonec posílám aspoň SMS. Kamarádka volá zpátky. Doporučuje konzultaci s Prahou, ostatně ve zprávě z nemocnice mám instrukci v případě jakýchkoli potíží volat. Lékař, který má pohotovost, mi radí nechat si poslat rychlou záchrannou službu a jet do nejbližší nemocnice. Ať jim tam řeknu, s čím se léčím, ať mi udělají stěr na covid a krevní obraz. Pak ať klidně zavolají a domluví se s ním, co dál. Volám rychlou, balím si tašku do nemocnice. Zase ta samá čekárna interního příjmu. Zase ten stejný scénář, teplotu mi jejich bezdotykový teploměr nenaměří, i když doma jsem měla přes 38. Tentokrát je ale krev špatná, bílé krvinky jsou téměř na nule, vysoké CRP, takže po dohodě s Prahou hospitalizace. Na rozdíl od minula jsem ráda. Snad mi tady pomůžou. Pozitivní je, že COVID test je negativní. Díky Bohu!
Je 2. ledna.2021. Silvestr jsem prožila ještě v nemocnici, ale je mi to úplně jedno. Hlavně že už mi je líp, jsem sbalená a čekám na odvoz domů. První bitva vyhrána, komplikace první chemoterapie překonány. Sice se kvůli tomu bude muset odložit další plánovaná chemoterapie, ale tak snad ten týden rozdíl nevadí. Bylo to ale hrozné, nedovedu si představit, že tohle budu muset podstoupit ještě sedmkrát! Cítím zoufalství, ale zároveň naději. Bůh v tom byl se mnou. Vím, že se za mě celý sbor modlí. Kamarád – modlitebník a poradce mi každý den volá a modlí se se mnou. Je milost, že telefonáty s ním zvládám. Nějak počítám s tím, že unese cokoli, takže neřeším, co do telefonu říkám, jestli se ho něčím nedotknu, nesnažím se být ta „silná“ při rozhovoru, která chrání toho na druhém konci drátu. Jiné je to s rodinou a dalšími přáteli. Jen k odpovědi na smsku se odhodlávám dlouhé hodiny. Je za tím neskutečná únava, nikdy jsem nic podobného nezažila. Jen vymyslet a vyťukat pár slov do telefonu je úkol na několik hodin. Stejně tak nezvládám telefonáty s rodinou. Snažím se zavolat aspoň jednou denně Petrovi. On pak volá rodičům, aby věděli, jak mi je.
Je 6. ledna.2021. „Tak jak jste to zvládla?“ Přemýšlím, co má moje pražská paní doktorka na mysli. Hospitalizaci v Praze? Smršť vyšetření a první aplikaci chemoterapie? Nebo to, co následovalo po tom? „A co jako?“ ptám se. „No, všechno.“ „No, skončila jsem u nás v nemocnici. Chcete propouštěcí zprávu?“ Doktorka letmo přelétne podané papíry. „RTG hrudníku vám tam dělali?“ Ano, dělali, hledali zdroj infekce, ale stejně nenašli. Ale za ten RTG jsem byla vděčná, protože vypadal líp, než starší nálezy. Vypadá to, že chemoterapie začíná působit. „Jo, popis rentgenu je na druhé stránce.“ Lékařka nález nekomentuje. „Krev máte dobrou, takže půjdete rovnou na další chemoterapii, tentokrát ambulantně. Dneska, zítra a pozítří.“ „Ale v nemocnici mi říkali, že další chemoterapie bude zase s hospitalizací,“ namítám a děsím se toho, že budu muset shánět někoho, kdo mě sem zítra a pozítří znovu doveze. Dneska mě dovezli rodiče, ale jsou z toho unavení. Nedovedu si představit, že by takhle zvládli tři dny za sebou. „No, my jsme se s panem doktorem asi špatně pochopili. Bude to ambulantně. Udělám vám plán, ještě pět hlavních chemoterapií ambulantně po třech týdnech a mezi to vložíme dvě s hospitalizací, ty jsou preventivní, na ochranu mozku. „Vy sem jezdíte sanitou?“ Co to je za divnou otázku? Jestli mám nárok na sanitu by mi přece měli říct oni, jak já to můžu vědět? Asi mi to nikdo nenabídl, protože sanity jsou stejně totálně vytížené teď v době covidu. „Vozí mě rodiče. Manžel neřídí.“ „Jasně. Tak tohle vemte sestře a pak se běžte nahlásit naproti přes chodbu do denní nemocnice na to kapání.“
Je 15. ledna. 2021, desátý den od začátku aplikace druhého cyklu chemoterapie. Jsem neskutečně zesláblá. Scénář se opakuje, jsem dehydrovaná, k vodnatému průjmu se přidalo zvracení. Teplotu nemám, ale přesto volám do Prahy. Kamarád mě veze do oblastní nemocnice, v tomhle stavu se nemůžu nechat odvézt rodiči. Petr pak mamince zavolá, že jsem v nemocnici. Už to znám, nekončené čekání na příjmu, pak úleva v posteli na „covid suspect“ pokoji, druhý den stěhování na pětilůžkový pokoj, jakmile mi přijde sms s negativním výsledkem testu na covid. Na spolubydlící nereaguji, nemám sílu si povídat. V noci mě budí rozhovor dvou spolupacientek. Probírají mě, ne ve zlém, ale je to takový divný pocit. Z rozhovoru chápu, že mě řadí do kategorie pacientů umírajících na rakovinu. Ještě že mě takhle nevidí naši. Jsem pohublá, kost a kůže. Pokožku mám svraštělou jako mívají osmdesátileté babičky. Vlasy už jsou slezlé, začaly padat při mé minulé hospitalizaci tady. V mezidobí jsem objednala stříhací strojek na vlasy a čtyři onkologické šátky, dva sváteční a dva na spaní. Oholil mě Petr. Je to praktické, nemusím po sobě všude sbírat chomáče vlasů a hlavně si nemusím mýt hlavu. Mám co dělat, abych se jednou denně zvládla osprchovat a vyčistit si zuby.
Je 18. ledna 2021. Jsem stále v nemocnici, ale je mi líp. Sice mám pořád v puse obvyklou pachuť, ze které se mi chce zvracet, ale už se mi podařilo sníst k snídani půlku rohlíku. Včera večer jsem při usínání dokonce měla „chutě“. O víkendu nám dávali pořád chleba a já včera dostala takovou chuť na rohlík. A na něco šťavnatého, třeba meruňkový nebo broskový kompot. Přemýšlela jsem, co bych si tak dala k obědu. Představovala jsem si něco lehkého, bezmasého, třeba žemlovku. Ale tu tady nevaří, takže smůla. Teď je devět hodin ráno a já jsem tak vděčná, že se mi podařilo sníst k snídani půlku rohlíku s marmeládou. Taky jsme mohli dostat salám nebo rybičkovou pomazánku, ale dostali jsme šťavnatou jahodovou marmeládu! Beru to jako dárek od Boha. Jakoby odpověděl na ty moje včerejší večerní chutě. Blíží se dvanáctá hodina a se spolupacientkami tipujeme, co nám naservírují k obědu. Nejspíš těstoviny nebo rýži. Měli jsme pravdu, první paní zvedá poklop a referuje: „Mhm, tak rýže.“ Nevidím jí do talíře, ale dokážu si to přesně představit. Hnědá omáčka, ve které plavou kousky uzeniny a k tomu tvrdá rýže, to tady máme často. Třeba se mi podaří do sebe dostat aspoň trochu té rýže. Už mi paní uklízečka také pokládá tác na stolek. Všímám si průhlené krabičky s něčím oranžovým. Otevírám a nemůžu uvěřit vlastním očím. „Broskový kompot!“ Ten, o kterém jsem snila včera večer. Po rohlíku s marmeládou další dárek od Pána! S tím kompotem se mi určitě podaří sníst i trochu té rýže. Bůh o mně ví, o každé mé myšlence, touze, jak by nevěděl o té mé příšerné nemoci. Je se mnou. Zase se mi oči zalévají slzami. Otvírám poklop talíře s hlavním jídlem a nevěřícně zírám na ŽEMLOVKU.
Je 26. ledna 2021. Zítra jedu zase do Prahy na chemoterapii. Ale tentokrát sanitou! Z oblastní nemocnice jsem byla propuštěná minulou středu a hned ve čtvrtek mě naši dovezli do pražské nemocnice na preventivní chemoterapii na ochranu mozku, která musí být s hospitalizací, nelze ji dělat ambulantně. Ráno mě přijali, změřili, zvážili, vzali krev a moč, ale odpoledne mě zase pustili domů. Prý, že jsem moc zhubla a že i standardní chemoterapii špatně snáším, takže mi tyhle preventivní chemoterapie radši dají až úplně nakonec, až budu mít po hlavní léčbě. Tentokrát jsem si na cestu domů z nemocnice řekla bez výčitek svědomí o sanitu. Přece sem znova naši nepojedou. Vyzvedl mě mladý saniťák v černé roušce s lebkou a zkříženými hnáty. Když mě doma vysazoval, dal mi na sebe vizitku s tím, že by mě do Prahy klidně mohl pravidelně vozit, že mám na sanitu určitě při své diagnóze nárok. A klaplo to. Zítra mě má vyzvedávat v šest ráno. Jsem vděčná, že nemusím otravovat rodiče. Už nejsou nejmladší a tři dny za sebou cesta do Prahy je na ně moc. Saniťák sice vypadá drsně a taky drsně jezdí, ale hlavně že mě vždycky doveze tam i nazpět. Beru to jako další v řadě dárků od Boha.
Je 10. března 2021. Dneska mě asi pustí z nemocnice domů, záleží na výsledcích krve, kterou mi právě sestřička nabrala. Zase mě tady zachraňují po tentokrát už čtvrté chemoterapii. Třetí chemoterapie se obešla bez hospitalizace, jen mi doktorka na dálku napsala antibiotika. Myslela jsem, že už je vyhráno, ale tentokrát jsem měla vysoké horečky, takže jsem zase skončila tady. Vezla mě sem tentokrát kamarádka – doktorka. Pořád si netroufám v těchto stavech zatěžovat rodiče. Kamarádka se mnou počkala v čekárně a než jsem se vzpamatovala, domluvila mi nadstandardní jednolůžkový pokoj. „Ona by si o to sama neřekla.“ V tom měla pravdu. Při každé hospitalizaci si uvědomuji riziko, že něco od spolupacientů chytím, protože přijíždím ve stavu, kdy se počty mých bílých krvinek a tedy i obranyschopnost blíží nule. Ale připadá mi drzé říkat si o nadstandard, zvlášť v téhle době, kdy nemocnice kvůli covidu praskají ve švech. Navíc je to placené a já nechci mít mezi pacienty status někoho výjimečného. Ovšem tentokrát se ocitám na jednolůžáku ne vlastním přičiněním, takže to beru jako další dárek od Boha. Užívám si to, i když musím přiznat, že se cítím trochu nepatřičně. Říkám si, co si o mně personál myslí, když vidí tu moji holou hlavu a vystouplé kosti a přitom mám dost peněz na to, abych si platila nadstandard. Možná si myslí, že mám bohaté příbuzné. A je to vlastně pravda, mám bohatého Otce, který si může dovolit zaplatit mi jednodlůžák!
Na mobilu se mi zobrazuje MMSka od Petra. Posílá mi fotku naší černé ovečky s čerstvě narozenými jehňaty. Narodila se včera večer a byl to letošní poslední porod. Celkem máme tedy šest jehňat a na rozdíl od loňska zatím všechna žijí a prospívají! Když jsem onemocněla, měla jsem strach, jak Petr všechno kolem hospodářství zvládne. A to jsem nevěděla, že mě léčba chemoterapiemi doslova položí do postele. I když nejsem zrovna v nemocnici, doma mu s ničím nepomůžu, naopak jsem pro něj zátěž. Tedy tak to vnímám já. Často se ho ptám, jestli mě neopustí, když má kvůli mně tolik práce. „To bych si nemohl vážit sám sebe, kdybych to udělal. Vždyť jsem ti při svatbě slíbil, že s tebou budu v dobrém i zlém.“ Věřím mu, ale přesto se ho ptám pořád dokola.
Jsem nervózní z toho, že nevím, jestli dneska půjdu domů nebo ne. Ne že bych na to tak spěchala, ale musím se domluvit s rodiči, jestli mě odvezou. Budu se muset sbalit, budu muset zvládnout půlhodinovou cestu domů, kdy si budu povídat s maminkou. Popovídám si ráda, ale jsem vděčná, že je to jen jednou začas, protože mě to neskutečně vyčerpává. Do Prahy jezdím stále sanitou, kde ani není s kým si povídat, takže s klidným svědomím cestu vždycky prospím. Kdyby tak šlo udělat střih a z téhle postele bych se prostě jen přesunula do postele doma.
Asi jsem na chvíli usnula, protože až teď si všímám, že mám na stolku položenou snídani. Těším se na nemocniční kafe, jak v Praze, tak tady ho mají vždycky moc dobré. Ale tady se někdo asi spletl. Místo typického bílého nemocničního hrnku beru do ruky pořádný oranžový kafáč se srdíčky a nápisem PRO NĚKOHO JEDINEČNÉHO. Tak to už je na mě fakt moc. Snažím se brát nápis jako Boží řeč, ale jde to zthuha. Nejspíš mi někdo omylem dal kafe do soukromého hrníčku. To je průšvih, co kdybych ho omylem rozbila? A nebo, a ta představa mi přišla ještě horší, ten hrníček někdo dostal z lásky a už se mu nelíbil, tak ho „vyhodil“ do nemocniční kuchyně. Proč je pro mě tak těžké vzít to prostě jako řeč od Boha? Proč si neužít vědomí toho, že mě Bůh stvořil jedinečnou? Nejsou na světě dva lidé, kteří by byli úplně totožní. Bůh má miliardy lidí, se kterými může mít vztah, ale přesto se rozhodl stvořit i mě. Chyběla bych mu. Zase mám v očích slzy. Ať už se sem ten hrníček dostal jakkoli, ten text odráží nadčasovou pravdu, kterou si můžu s klidným svědomím přivlastnit.
Po obědě mi lékařka přináší propouštěcí zprávu. Jdu tedy domů. Rychle zavolat našim, dobře všechno načasovat, sbalit se, hlavně abych tady něco nenechala. Sestra mi vyndavá kanylu a přestřihává nemocniční jmenovku na zápěstí. Najednou si uvědomuju, že mezi propouštěcími papíry nebyla faktura za nadstandard. Ptám se na to sestry. Slibuje, že to zařídí. Už jsem sbalená a čekám na prozvonění od maminky. Pořád nemám tu fakturu. Budu ji potřebovat, dozvěděla jsem se, že mi ji chce proplatit sbor. Cítím se kvůli tomu provinile. Asi té kamarádce – doktorce bylo blbé, že mi řekla o nadstandard a tím rozhodla o našich rodinných financích. Ale mně bohatě stačí, že mi to vyjednala, zaplatit si to chci sama, peníze máme. Vybavuji si rodiny ve sboru, které opravdu obracejí každou korunu, a je mi trapně. Snažila jsem se o tom mluvit s pastorem, ale on to vůbec nepochopil a řekl, ať to neřeším, že to mám k MDŽ.
„Vy jste se prý ptala po nějaké faktuře.“ Ve dveřích stojí paní, kterou vidím prvně, nejspíš nějaká zaměstnankyně účetního oddělení. „No ano, za ten nadstandard.“ „To nebudete platit. Napíšeme, že jste ho měla kvůli přeplněné kapacitě lůžek na oddělení.“ „Ale to nejde, mně to je blbé.“ Paní mizí tak rychle, jak se objevila, aniž by řešila moji námitku. Maminka už prozvání, beru tašku, ještě respirátor na pusu a za chvíli sedím v autě s kombinací údivu, vděčnosti a pocitu viny. Nakonec ale vítězí ta vděčnost. Další dárek od Boha. Zajímá ho i taková maličkost jako můj vnitřní boj kvůli daru od sboru. Vážím si toho, že mě chtěl sbor finančně podpořit, ale jsem vděčná, že ty peníze využije někdo potřebnější. To, co s Petrem nejvíc potřebujeme od našich bratří a sester, nejsou peníze, ale modlitby, projevy lásky a praktická pomoc. Díky Bohu se nám toho všeho dostává, a to v hojné míře!
Byla jsem uzdravena?
Je 26. března.2021. Ležím v posteli, doma v ložnici a jsem nervózní. Dneska mám desátý den od začátku aplikace pátého cyklu chemoterapie. Jde o zlomový den, při minulých chemoterapiích se mi v tuto dobu projevila vždycky infekce, která až na jednu výjimku končila hospitalizací. Tentokrát se sice cítím slabá, mám svoji obvyklou pachuť v puse, která mi zvedá žaludek, ale jinak je mi v podstatě dobře. Horečka nestoupá, dokonce jsem neměla ten hrozný vodnatý průjem, takže se mi podařilo udržet si za těch deset dní stejnou váhu. Asi se něco děje. Možná jsem byla opravdu uzdravená!
Mezi třetím a čtvrtým cyklem chemoterapie jsem se zúčastnila on-line uzdravovacího shromáždění z australského Sydney. Byla jsem tam už potřetí. Je tam vždycky nejdřív společný program a pak se lidé rozdělí do skupinek asi po deseti, kde se pořa|datelé modlí za uzdravení nebo jiné potřeby. Setkání byla pro mě dlouhá a únavná, ale vždycky jsem si z nich něco odnesla. Poslední setkání bylo zvláštní tím, že se překládalo do češtiny a ve skupince, kam jsem se dostala, byli dokonce samí Češi, včetně modlitebníků. Při modlitbě za mě jsem pocítila zvláštní chvění, věděla jsem, že se mě Bůh nějak nadpřirozeně dotkl. V ten samý moment člověk, který se za mě modlil, jednoduše prohlásil: „Myslím, že už je to hotové. Jsi uzdravená.“ Dva dny nato jsem měla naplánované první kontrolní PET CT vyšetření, které mělo ukázat, jestli chemoterapie zabírá a má tedy smysl v nastavené léčbě pokračovat. Po zážitku z uzdravovacího shromáždění jsem se na vyšetření vyloženě těšila. Věřila jsem, že jsem byla opravdu zcela uzdravená a že se to na snímcích ukáže k Boží slávě. Chtěla jsem se přihlásit na následující shromáždění v Sydney a vydat svědectví o Boží uzdravující moci.
Situace se ale vyvíjela úplně jinak. Nejdřív k vyšetření vůbec nedošlo, protože v plánovaný den měli na pracovišti havárii vody. Moje lékařka mi vyjednala vyšetření v jiné pražské nemocnici, ale málem jsem tam nedojela, protože mi den před vyšetřením stoupla teplota přes 38 a kvůli covidu byl přísný zákaz vstupu pro pacienty s teplotou nad 37,5. Byla jsem si téměř jistá, že to covid není. Jsem pořád doma, Petr ani já se s nikým nestýkáme a když jsem v nemocnici, poctivě dodržuju všechna opatření. Navíc mi kromě zvýšené teploty nic nebylo. Nakonec jsem po dlouhém váhání na vyšetření odjela posilněná Paralenem a na recepci mi teplotu nenaměřili, takže vše proběhlo dle plánu. Druhý den jsem stále se zvýšenou teplotou jela ke své pražské lékařce, ale ta to nijak neřešila, prý to patří k léčbě. Důležité bylo, že se jí podařilo dostat se on-line k mým PET CT snímkům. „Vypadá to dobře! V tom hrudníku už nic nesvítí. Akorát tady dole vlevo něco ještě je. Musíme počkat na odborný popis.“ Měla jsem se cítit asi nadšeně. Ale já věřila, že mě Bůh ÚPLNĚ uzdravil, tak jak to, že tam ještě něco svítí? Moje přestavy o tom, jak hrdě vydávám svědectví o uzdravení, se rozplynuly. Ještě větší zmatek mi v hlavě udělala následující návštěva. „Sice už v tom hrudníku nic nesvítí, ale pořád tam jsou nějaké uzliny, takže po chemoterapiích budete mít ještě ozařování.“ Doufala jsem, že PET CT ukáže, že jsem úplně uzdravená a nebudu muset dojet všech osm chemoterapií a nebo mi aspoň zruší ozařování. Nestalo se ovšem ani jedno z toho, léčba bude pokračovat podle původního plánu. Pozitivní ale je, že to svícení vlevo dole byl nějaký omyl a zbytky nádoru jsou jen v hrudníku a ty nesvítí, čili nejsou zhoubné.
Teď tady ležím, desátý den páté chemoterapie se chýlí ke konci a já si uvědomuju, že i když moje představy o úplném uzdravení vypadaly jinak, evidentně došlo k nějakému zlomu. Tuhle chemoterapii jsem oproti předchozím zvládla na jedničku!
Je 21. května 2021. Ležím na hematologii VFN, včera mi do žíly aplikovali druhou dávku vysokodávkovanoho methotrexátu. Je to ta preventivní chemoterapie na ochranu mozku, kterou jsem původně měla zvládnout v mezidobí mezi chemoterapiemi, ale odložili mi ji až na konec léčby. Je to neuvěřitelné, ale už se jedná o poslední dávku chemoterapie v mém léčebném plánu. Čeká mě ještě ozařování, ale to se prý snáší v porovnání s chemoterapií výrazně lépe. Ovšem nejdůležitější ze všeho je, že lymfom zcela zmizel! Na CT snímcích se sice ještě nějaký menší útvar v hrudníku objevuje, ale prý je to normální a důležité je, že ten zbytek neprokazuje zvýšenou metabolickou aktivitu. Přežila jsem!
Naplnilo se slovo, které z různých zdrojů přicházelo po celou dobu léčby: Nezemřu, budu žít a vypravovat o Hospodinových skutcích. (Žalm 118,17). Děkuji Ti, Bože, za Tvoji věrnost po celou dobu mé léčby. Děkuji Ti za to, že jsi mi ukázal, že se o mě postaráš za každých okolností, že víš o každé mé bolesti, potřebě, touze. Děkuji Ti za přátele, církev, rodinu, za lékaře, sestřičky, saniťáky. Ale především Ti děkuji, že i kdyby ses rozhodl můj pozemský život nezachovat, máš pro mě připravenou nádhernou budoucnost na věčnosti s Tebou.
PET snímek před léčbou
PET snímek po léčbě
