Hulda

Hulda Bennett

Překlad Kateřina Urbanová

Svědectví o životních dramatech Jamese Bennetta, člověka, který se stal z kriminálníka misionářem se můžete dočíst v článcích James Bennett – rozhovor s mužem, který se z lidské pochodně stal pochodní naděje. Vyprávění o jeho životě jsme ukončili v době, kdy se oženil a se svou ženou začali trvale žít v České republice.

Přinášíme exklusivní rozhovor s jeho manželkou Huldou Bennett.

Pracujete s manželem v České republice jako misionáři. Je to skutečně jedinečná a nevšední práce, ale čím sis přála být, když jsi byla malá?

Narodila jsem se v peruánských Andách a žila jsem tam do svých osmi let, kdy se moji rodiče přestěhovali do Washingtonu, D. C. Tam jsem chodila do školy, která měla úžasnou knihovnu – tenkrát se mi zdála obrovská. Líbilo se mi, že jsem mohla číst tolik knih, kolik jsem jen chtěla. Milovala jsem příběhy, které jsem četla, a snila jsem o tom, že jednoho dne sama budu psát knihy.

Další sen, který jsem jako dítě měla, bylo pomáhat opuštěným dětem. Nikdy nezapomenu pohled na hladové „děti ulice“ v Peru, děti žebrající o jídlo, zatímco my jsme s rodinou seděli v restauraci. Tenkrát jsem si řekla, že jednoho dne, až budu dospělá, udělám něco, abych pomohla takovýmto dětem.

Jak a kdy jsi uvěřila v Krista?

Studovala jsem na vysoké škole v přípravném studiu medicíny. Můj otec toužil být lékařem, ale z finančních důvodů nemohl. Chtěl, abych studovala medicínu. Pokusila jsem se o to, ale nedostala jsem se příliš daleko.

Pamatuji si ten zachmuřený zimní den těsně před Vánoci, kdy byly vyvěšeny výsledky našich zkoušek a já dostala D (česky „čtyřku“) z organické chemie, jednoho z klíčových předmětů, které byly požadovány pro studium medicíny.

Propadla jsem u zkoušky, ještě než jsem vůbec začala vlastní studium medicíny. Přemohl mě hrozný skličující pocit, když jsem přemýšlela o tom, co to znamená pro moji budoucnost.

Byla jsem ve druhém ročníku na vysoké škole a cítila jsem se ztracená, nejen kvůli tomu, že jsem propadla z organické chemie, ale ztracená v životě s hlubokou bolavou ránou ve svém srdci.

Moji rodiče byli adventisté sedmého dne a s celou rodinou jsme chodili každý víkend do církve. Jako dítě jsem se učila biblické verše nazpaměť, ale jako mladá vysokoškolačka studující na velké sekulární univerzitě (cca čtyřicet pět tisíc studentů) jsem o víře svých rodičů pochybovala. Jak mohu vědět, že mají pravdu a všichni ostatní se mýlí?

Už jsem si nebyla jistá, čemu vlastně věřím. Nepochybovala jsem o Boží existenci – měla jsem Boží bázeň, hluboce zakořeněnou ve svém srdci, a ta mě ušetřila spousty problémů. Ale cítila jsem prázdnotu svého života. Věděla jsem, že jsem hříšná, ale nevěděla jsem, jak mít osobní vztah s Bohem.

Pokusila jsem se najít smysl a význam v tom, že jsem se snažila něčeho dosáhnout. Založila jsem dvojjazyčné studentské noviny, pracovala jsem jako dobrovolník s bezdomovci a vedla jsem studentskou skupinku. Měla jsem pohledného přítele a navenek můj život vypadal zcela v pořádku a normální.  Ale uvnitř jsem si připadala ztracená a zmatená. V srdci jsem cítila bolest. A krátce poté, co jsem dostala D z organické chemie, jsem potkala kamaráda – spolužáka, který o sobě kdysi tvrdil, že je ateista. A ten mi najednou začal říkat, že ho Bůh miluje a mě také. Viděla jsem na něm, že se změnil, vnímala jsem, že má pokoj a radost. A tak jednoho dne, když jsem seděla sama ve starém autě svého otce, jsem začala v zoufalství volat k Bohu. Modlila jsem se tak, jak jsem k tomu byla vedena jako dítě, a bylo to něco jako:

Drahý Ježíši, celý život jsem ti říkala, že v tebe věřím, ale nevím, co to znamená. Říkala jsem, že tě miluji, ale nevím, jak tě milovat. Jsem tak ztracená a zmatená. Vím, že nežiju svůj život dobře. Jestli opravdu existuješ, pomoz mi, prosím.

A jak jsem se tak modlila, cítila jsem, že mě zalévá teplo a ve svém srdci jsem slyšela tichý hlas, který mi říkal, že jsem milovaná. A já věděla, že je to Bůh. Plakala jsem a plakala. Bůh mi řekl, že mě miluje, a v tu chvíli jsem cítila, jak mě jeho láska obmývá jako slzy, které mi tekly po tváři.

Jako dítě jsem se naučila zpaměti verš Jan 3,16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

A teď jsem to konečně uviděla: Neboť Bůh tak miloval Huldu …

Vím, že jsem si nezasloužila Jeho lásku, ale On mě miloval takovou, jaká jsem. Nebylo to o nějakém snažení se a velkém úsilí, abych něco udělala ze svého života, o hledání vlastní hodnoty ve výkonu. On mě jednoduše miloval.

Řekla jsem Ježíši, že mě mrzí moje hříchy. Věděla jsem, že jsem nežila pro Boha, ale pro své sobecké touhy.

Toho dne jsem se pocítila, jako kdyby někdo rozsvítil světlo, a ten zmatek a tíha, pod kterou jsem žila, zmizely. Neměla jsem odpovědi na všechny své otázky, ale měla jsem hluboké ujištění, že se o mě Bůh postará.

Dříve pro mě čtení Bible bylo nudné, především proto, že jsem nerozuměla tomu, co jsem četla. Ale od tohoto dne jsem nacházela v Božím slově život. Tak jako můj původně ateistický kamarád jsem se nemohla dočkat, až řeknu ostatním o tom, co pro mě Bůh udělal.

Tato zkušenost začala ovlivňovat každé jednotlivé rozhodnutí, které jsem od té doby dělala. Nikdy jsem nezačala studovat medicínu a můj otec byl hluboce zklamán, ale měla jsem pokoj v tom, že to Bůh nějak povede.

O téměř dvacet pět let později můžu říct, že Bůh to opravdu vedl. Kdysi jsem ho viděla jako někoho, koho je třeba se bát a kdo žije někde daleko v nebi. Jsem moc ráda, že jsem se mýlila. Teď vím, že Bůh je laskavý, milující otec, který miluje svoje děti.

Můžeš popsat, jak se tvůj vztah s Bohem vyvíjel v průběhu života?

Od toho dne na vysoké škole jsem přečetla celou Bibli a vyslechla jsem spoustu kázání a vyučování. Po nějaké době si začnete myslet, že víte všechno, co lze o Bohu vědět, ale já si uvědomuji, že poznávání Boha a jeho lásky k nám zabere celou věčnost. A i pak budeme teprve na začátku.

Mám ráda cestu, po které jdu. Je to cesta s mým nebeským Otcem. Raduji se z toho, že se ho můžu držet za ruku jako dítě, jako dcera. Jsem milovaná, hluboce milovaná.

V posledních letech jsem začala více vnímat různé projevy jeho lásky. Vidím jeho lásku v úsměvu svého dítěte; v mrazu, který celý svět přikrývá bílou pokrývkou; ve velkých tlapách našeho štěněte aljašského malamuta; v nadšených nevinných tvářích školáků; v malém ptáčkovi, který přilétá na okno mé kanceláře… to jsou jen příklady, které mě právě napadají.

A když vypočítávám projevy jeho lásky, vidím, jak moc nás všechny miluje – každého jednoho z nás.

Jak jsi prožila povolání stát se misionářkou?

Už nikdy jsem nechtěla znovu zažít pocit cizinky v další zemi. Jako dítě jsem poznala těžkosti spojené se stěhováním z jedné země do druhé – neznámý jazyk či kultura.

Avšak od toho dne na Marylandské univerzitě, kdy jsem odevzdala svůj život Ježíši, můj život už nikdy nebyl mým životem. A byla v tom obrovská svoboda. Nemusela jsem nic řešit. Jen jsem musela zůstávat v poslušnosti a udělat vždy další krok, který byl přede mnou.

V roce 2000 jsem se ocitla na náměstí v Chotěboři, kde jsme dělali pouliční evangelizaci. Mluvila jsem se dvěma dětmi mladšího školního věku a ty mi řekly, že nikdy neslyšely evangelium – příběhy o Ježíši, které jsem považovala za samozřejmost, když jsem vyrůstala v USA. Jedno z nich nikdy nevidělo Bibli, natož aby vědělo, co v ní je.

A když jsme pak cestovali po Čechách, setkala jsem se s dalšími dětmi s podobnými příběhy. Byli jsme mezi prvními lidmi, kteří jim řekli, že je Bůh miluje!

Byla jsem velmi překvapená. O rok později jsme přijeli znovu a tehdy jsem věděla, že mě Bůh povolává.

V té době jsem pracovala na Capitol Hill jako online redaktorka u politické lobbystické organizace. Chodila jsem do dobrého sboru, kde jsem sloužila a měla spoustu přátel. Bydlela jsem nedaleko své rodiny. Žila jsem si dobrý život.

Řekla jsem Bohu, že nápad přestěhovat se do České republiky vůbec nedává smysl. Nebyla jsem „bohatá“ Američanka z rodiny, která by mě mohla finančně podporovat. Byla jsem dcerou chudých imigrantů. Jak bych mohla opustit svoje zaměstnání? Nikdo nebude naslouchat nějaké peruánské indiánce. Kromě toho, pokud bych už měla někam jít, mělo by to být Peru. Znala jsem tamní jazyk i kulturu.

Ale nemůžete utéct od Boha. Jen se zeptejte Jonáše! Po mnoha modlitbách jsem řekla Bohu, že budu jeho hlásnou troubou pro děti, které jsem potkala v Chotěboři, a že jim budu vyprávět o jeho veliké lásce. Přestěhovala jsem se sem v roce 2002.

V předchozích číslech Tabity jsme se dozvěděli o životním příběhu tvého manžela. Vzala sis manžela s kriminální minulostí, měla jsi z toho někdy strach?

Určitě! Tak jsem se Jimmieho bála, že jsem ve sboru změnila směr chůze, když jsem uviděla, že jde naproti mně. Chodili jsme v té době do sboru s osmi sty členy a bylo tam dost místa k útěku.

Nebála jsem se, že by mi mohl ublížit nebo něco takového. Byl to přátelský kluk, ale zdálo se, že mě vždycky vyhledal, aby mě pozdravil. Nechtěla jsem, aby náš vztah nějak rostl, takže jsem si od něj udržovala bezpečnou vzdálenost. Jednou chtěl, abych byla na jeho skupince. Já jsem požádala o umístění do jiné skupinky a tak se i stalo.

Během let jsem viděla, jak velmi Jimmie miluje Ježíše a zamilovala jsem se do něho. Hlava mi říkala, že to nedává smysl, ale srdce říkalo, že jsme všichni hříšníci zachránění Boží milostí.

Váš vztah měl skutečně romantický začátek a pak byla svatba. Pokračovalo to stejně i v následujících letech?

Ano i ne. Ano, Bůh nám stále dává krásné chvíle, ale jak každý manželský pár potvrdí – manželství je tvrdá dřina. Věděla jsem, když jsme se brali, že jsme odlišní, ale neuvědomovala jsem si, jak moc odlišní jsme. Velmi dobré bylo to, že jsme oba milovali Ježíše a oba jsme se snažili mít ho stále v centru svého života. Náš pastor nám jednou řekl, že Bůh nám nedal manželství, aby nás učinil šťastnými, ale aby nás učinil svatými. A musím s ním souhlasit.

Jsem vděčná, že to zatím zvládáme (letos to je čtrnáct let). Jednou z nejlepších cest, jak milovat Boha a své děti, je naučit se milovat svého manžela a vidět ho takového, jak ho vidí Bůh. To se samozřejmě snáze řekne, ale hůř dělá.

Rozhodnutí přestěhovat se do naší země muselo přinést výraznou kulturní změnu. Jak jsi to prožívala? Co bylo tou nejtěžší věcí, s kterou ses musela potýkat?

Kdykoli my jakožto věřící vykročíme ve víře, abychom šířili Boží království, věřím, že to nepřítele našich duší rozzlobí a útočí na nás na těch nejslabších místech.

Přestěhovat se do nové země a stát se znovu cizinkou pro mě znamenalo znovuoživení všech těch pocitů nejistoty z dětství, které jsem pohřbila hluboko ve svém srdci. Ocitla jsem se daleko od svých jistot – od svého sboru, práce, rodiny, přátel, jazyka, kultury – všechny ty různé věci a různí lidé, ke kterým jsem mohla jít pro útěchu, byli najednou pryč.

Když jsem jako dítě vyrůstala v USA, zakoušela jsem odmítnutí a pocit hanby, který je s tím spojený, a všechno se to vrátilo novým způsobem, když jsem se přestěhovala do České republiky. Tentokrát jsem byla dospělou cizinkou a zápasila jsem o svoji Bohem danou identitu, identitu Božího dítěte, identitu peruánské indiánky žijící v České republice.

Najednou jsem se ocitla ve společnosti, kde trvalo roky vytvořit si hlubší vztahy s českými ženami, dokonce i v církvi. Musela jsem se naučit, co to znamená žít jako milované dítě, jako Boží dcera. Je to proces, cesta, a já jsem stále na ní.

Jako misionáři musíte čelit finanční nejistotě a nikdy nemůžete spoléhat na trvalou materiální podporu. Jak to jako žena zvládáš, zvláště když máte malé děti?

Když se podívám zpětně na svůj život, vidím, jak byl Bůh vůči mně vždy štědrý. A díky tomu bylo snadné znát ho jako Jahve Jiré – „Bůh, který se stará“. Vždycky se o mě postaral. Ode dne, kdy jsem opustila svoji práci na Capitol Hill, jsem nikdy neměla nedostatek. On je věrný. Párkrát se stalo, že náš účet vyschl a nebyli jsme si jisti, jak to zvládneme, ale Bůh se vždycky postaral a samozřejmě si k tomu používá lidi. Moje děti, stejně jako já, měly vždy hojnost.

 Svůj dům jste otevřeli pro různé potřebné lidi, kteří u vás bydleli. Báli jste se někdy o bezpečnost svých dětí?

Ano, samozřejmě. Nikdy jsme nepřijali nikoho bez rozmyslu. Za každého člověka, kterého jsme vzali k sobě, jsme se oba s Jimmiem předtím modlili a shodli jsme se na tom, že nás takto Bůh vede. Měla jsem v tom pokoj, takže jsem se nebála; ale vždycky jsem byla obezřetná. Boží pokoj byl vždy tím klíčovým způsobem, jakým nás Bůh vedl. Stalo se, že jsme někoho odmítli, protože jsme v tom neměli pokoj. Žijeme ve světě, který je plný zla, a musíme být moudří. Díky Bohu, že nám nabízí veškerou moudrost, kterou potřebujeme.

Během let trávily moje děti své vánoční prázdniny s bezdomovci, lidmi zlomeného srdce a sirotky a my byli požehnáni tím, že jsme mohli vidět, jakým úžasným způsobem Bůh jedná v životech lidí, kteří přišli do našeho domova.

Ocitla ses někdy v situaci, kdy se tvůj manžel zapojil do služby, kterou jsi nebyla schopna přijmout, protože toho prostě bylo na tebe příliš? Jak jste to řešili?

Ano. Díky Bohu za duchovní poradce … duchovně starší přátele, kteří nám pomohli v dobách krize. Když se dostanete do problémů, nejlepší věcí, kterou můžete udělat, je najít pomoc. V průběhu let nám Bůh posílal úžasné lidi, kteří mluvili do našeho života i služby. Byli to lidé, kterým jsme mohli důvěřovat a otevřeně s nimi mluvit o svých bojích. Kdyby nebylo jich, na misijním poli bychom nepřežili.

Jak se vypořádáváš s faktem, že tvůj manžel často slouží jiným ženám?

Máme dohodu, že nebude sloužit ženám sám, je to vždy v přítomnosti dalších lidí. Jimmiemu důvěřuji a odevzdávám ho do Božích rukou. Modlím se za něj a pomáhá i to, že Jimmie má skupinu přátel – mužů, kterým je vykazatelný.

Vychováváte tady své děti. Je velký rozdíl ve výchově v České republice a v USA?

Ano. Avšak tím hlavním, na co se snažím soustředit, nejsou kulturní rozdíly, ale to, co říká Boží slovo o rodičovství. Zjišťuji, že se stále mám co učit v každé fázi tak, jak moje děti rostou.

Co bys ráda vzkázala českým ženám?

Dívej se na Ježíše, drž se ho za ruku a buď jeho dcerou. Měj pohled upřený na Ježíše a svoji identitu i hodnotu najdi v něm. Věz, že jsi milovaná, a tuto lásku předávej dál. Láska manžela je požehnáním, ale nikdy nezaplní to prázdné místo ve tvém srdci. Děti jsou úžasné, ale nikdy ti nedají ten pocit hodnoty a ujištění, po kterém dychtí tvé srdce. Boží láska nikdy neselže. On tě miluje a miluje tě víc, než kdy pochopíš.

Hulda Bennett publikuje na www.huldabennett.com