Ptala se Olga Koláčková

Před časem (v jarním čísle Tabity z roku 2015) jsme představili módní návrhářku Editu Dlouhou. Od té doby uplynulo už hodně vody a nás zajímalo, jak se jí daří v jejím podnikání, osobním i rodinném životě. Zkrátka, co je nového.

Edito, jak se daří tvé firmě, stále tě tvá práce baví?

Firma funguje a stále mě to moc baví. Roste počet mých zákazníků i možností, jak se uplatnit na trhu. Těší mě, že se ke mně zákaznice vracejí a přivádějí s sebou nové. Spokojený člověk je ta nejlepší reklama. Většina mých zákazníků přichází, protože jim o mně někdo řekl, třeba sousedka nebo kolegyně z práce. Málokdy přijde někdo náhodně anebo proto, že si o mně přečetl na internetu. Vzpomínám si na jedno prorocké slovo od křesťanských přátel z Anglie: „Každé dveře domácnosti, kam se dostanou Editiny modely, se stanou dveřmi, kterými půjde její podnikání dál.“ S úžasem sleduju, jak se to naplňuje.

Kde bereš inspiraci pro své modely?

Pro inspiraci ohledně látek jezdím na veletrhy do Mnichova a potom vybírám z kolekcí od agentury. Vážně mě to baví. Vidím třeba nějakou látku a přesně vím, co a pro kterou svou zákaznici z toho ušiju. Vzhledem k tomu, že se tím živím, snažím se nakupovat s rozvahou, nedělám velké experimenty. Nakupuji to, o čem si myslím, že se bude líbit a bude to vhodné pro běžné denní nošení. Střihy vymýšlím podle sebe a podle potřeb mých zákazníků.

Před dvěma roky ses zmínila o plánu koupit nemovitost, jak to dopadlo?

Těsně po zveřejnění minulého rozhovoru jsme koupili velký dům v Čáslavi, což původně vůbec nebylo v plánu. Uvažovali jsme tehdy o nějaké nemovitosti, kde bych mohla mít dílnu a salón, protože do té doby jsem šila v domě u rodičů a zákaznice chodily k nám domů, kde si vybíraly zboží. Bylo to dost šílené, někdy přišly po jedné, ale často třeba dvě či tři najednou, do toho manžel a tři dcery, které potřebovaly dělat úkoly, cvičit na hudební nástroje atp. No hrůza! Shodli jsme se na tom, že nechceme hledat pronájem, ale raději něco koupit, i když peněz jsme naspořeno moc neměli. Potom se naskytla možnost koupě velkého staršího domu v centru města. Když jsem tam byla poprvé, věděla jsem na 100 %, že to je to „ono“, že je to od Boha. Manžel byl ze začátku proti, ale časem změnil názor. Hodně jsme se modlili, hlavně za moudrost v rozhodování a pomoc s financemi, nechtěli jsme koupi řešit formou hypotéky. Cena domu šla trochu dolů, mně se zlepšily obchody, hodně nám pomohla půjčka od rodičů. Dům jsme koupili a postupně ho renovujeme. Do roka od koupě byl zprovozněn módní salon a dílna v přízemí, to mi hodně pomáhá v další práci. Zbytek domu bude vyžadovat ještě hodně času a energie, nebude to zdaleka hned. Drží mě víra, že je to od Boha, i když to je a bude těžké. Cítím nad sebou velkou Boží milost a požehnání v mém podnikání. Já jen šiju a pracuju – a ono to jde.

Tvoji práci nedávno zkomplikoval úraz? Jak tě tato nepříjemná situace ovlivnila?

V polovině srpna jsem si vymknula kotník tak nešikovně, že jsem byla čtyři týdny v podstatě nemohoucí. Bylo to nepříjemné, bolelo to a hlavně jsem s tím nemohla pracovat. Nešlo stát u stolu a stříhat látky, s berlemi je odnést ke stroji a šít s nohou v gypsu. Nejdřív jsem byla nervózní z toho, že nemůžu šít a práce mi stojí. Mimochodem, nemocenskou mi nikdo neplatí. Pak jsem se s tím smířila, zákazníky s domluvenými zakázkami obvolala, všichni pochopili zdržení a já odpočívala. Vůbec to nechápu, ale i přes tuto čtyřtýdenní pauzu jsem měla za srpen a září větší obrat než v předchozím roce, kdy jsem normálně pracovala. A to jsem nezdražovala J.

 V říjnu proběhly módní přehlídky tvé zimní kolekce, co bys nám k nim řekla?

Myslím, že prožívám zázrak za zázrakem. Ten další byly právě tyto přehlídky, i když nezačínaly zrovna zázračně. Přehlídky jsou vždy velmi náročné na čas i finance, pracuje na nich hodně lidí, trvají tři dny po sobě a já se devět dní před přehlídkami dozvěděla, že třetina vstupenek ještě není prodaná. Hroutila jsem se. A modlila jsem se. Neustále. Honilo se mi hlavou: „ Nedělám chybu? Mám to vůbec dál dělat? Co když to už Bůh nepožehná? Co budu dělat?“ Myslím, že mi Bůh řekl: „Připrav své pole na déšť.“ Tak jsme udělali vše, co ještě chybělo, fotky pro prezentaci a tak podobně. Rozhodla jsem se tomu dát maximum. Nakonec bylo vyprodáno na všechny tři večery a dokonce mi ještě někteří telefonovali, zda nemám volné lístky.

Přehlídku vždy směruješ na nějaké téma, jak to bylo tentokrát?

Nosné téma bylo „pocity“. Pro mě byl nejhezčí „smutek“ s šedobílou klasikou. Pokud mohu soudit, publiku se nejvíc líbil závěrečný „půvab“ s kolekcí krajkových šatů.

Vzpomněla by sis ještě na nějaký další zážitek, kdy Bůh vedl tvůj život i práci?

Ano. Třeba teď při přehlídkách. Já vymýšlím hlavní téma, ale konkrétní taneční zpracování a hudbu nechávám na holkách z tanečního souboru. Šla jsem se podívat na jejich zkoušku, zrovna zkoušely „smutek“ a použily skladbu od Simona a Garfunkela The Sound of Silence. To mě dostalo, sedla jsem si tam na lavičku a brečela. Byla to jen obyčejná písnička, ale pro mě to mělo obrovský význam. Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem před lety jezdila vlakem do Prahy do školy designu. Viděla jsem se ve vlaku se sluchátky od walkmana na uších, jak poslouchám „Hello darkness my old friend…“ a říkám si, že jestli někdy budu dělat módní přehlídky, moc bych si přála tam mít právě tuhle písničku. Já si opravdu myslím, že to všechno řídí Bůh. Díky tomu se moje obavy z tehdy ještě nerozprodaných vstupenek rozplynuly.

Tvé dcery s tebou stále spolupracují?

Mám velké štěstí, holky to pořád baví a pro mě je to velká pomoc. Asi by je mrzelo, kdyby to nemohly dělat. Využívám je, co můžu. J Obzvlášť Sofie, ta prostřední, se hodně angažuje i při tvorbě choreografie, tentokrát měla dokonce sólo. Třetí den přehlídky slavila 18. narozeniny, připravili jsme pro ni překvapení, šest mladých mužů jí předalo 18 růží. Bylo to krásné a sklidila obrovský aplaus.

Nejmladší Violka lituje, že ještě není dost velká, aby předváděla modely. Zatím se účastní tanečních vystoupení, která prokládají jednotlivé módní kolekce.

Je něco, co ti dělá starost?

Starost mi dělají moje zásoby látek a také to, abych dokázala moudře nakupovat materiál a dokázala se správně rozhodovat.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Plány do budoucna souvisí právě se starostí ohledně správného rozhodování. Je kam jít dál. Práce je hodně a já jsem teď na maximu, co sama zvládnu ušít. Pokud bych měla jít dál, musela bych najít a zaměstnat dalšího člověka. Zatím nevím, jestli se takto rozhodnu, nechci udělat chybu. Jsem zvyklá pracovat sama, mám i starost, abych našla někoho, s kým si tak říkajíc „sedneme“. Na druhou stranu nechci být podnikatelka za každou cenu, být udřená. Nepotřebuju dělat mega přehlídky a tak žít napořád. Klidně zůstanu sama a budu dělat jen tolik, kolik zvládnu. Hledám v tom Boží vedení. A taky mám v plánu koupit si auto, náš pežůtek se po osmnácti letech začíná sypat. No a můj manžel má v plánu nechat si vyměnit bolavou kyčel.

Co ti dělá radost?

Mám radost, když se ke mně zákaznice vracejí a jsou spokojené. Těší mě, když se objeví někdo nový a řekne, že viděl na někom mé šaty, líbily se mu, a proto je tu. A je skvělé, když na to všechno člověk není sám, když ho rodina podporuje, pomáhá, chválí. Ohromně mě povzbuzuje podpora mojí mámy a mojí babičky. Babička mě učila šít, je jí 94 let a dosud nechyběla na žádné přehlídce. Je to super. Když si to uvědomím, vážně se mi splnil sen.