Zatímco poslouchám vyprávění ukrajinské Židovky, která přežila holocaust, stále mi zní v mysli: „Potěšte, potěšte můj lid…“ Sedíme v jejím bytě v Haifě, kam jsem přijela se skupinou studentů v rámci projektu Tvůrci pokoje dnešního dne. Jsme smíšená skupina asi čtyřiceti mladých lidí a studentů z České republiky, Německa a Izraele. Dnes máme na programu setkání s pamětníky jedné z nejhorších katastrof lidských dějin, kterou je druhá světová válka a konečné řešení židovské otázky. Vnímám hrůzu, kterou museli Židé projít. Najednou historie jakoby ožívá před mýma očima. Žluté hvězdy, „Psům a Židům vstup zakázán!“, Terezín, deportace, odjezdy dobytčákem do neznáma, selekce, Osvětim, plynové komory, „Práce osvobozuje“ a další. To není film, který můžu kdykoliv vypnout. To je skutečnost. A jako vedoucí české skupiny cítím zodpovědnost za to, abychom vedli mládež k poznání pravdy. A ke správnému postoji vůči ní. Tou pravdou je Ježíš! „Pane, pomoz nám vést ty nádherné mladé lidi k Tobě! K naději v Tobě v každé situaci, ve které se ocitnou“.
Naděžda se narodila pod Kyjevem, kde s o dva roky starším bratrem prožívali krásné dětství. To se však rázem změnilo, když byl otec povolán do války jako letec. Naděždě byly čtyři roky. Pokaždé když slyšela na nebi letět letadlo, vybíhala z domu a přemýšlela, jestli to není její tatínek. Nebyl. Místo tatínka dorazil telegram. Jeho letadlo bylo sestřeleno. Maminka už neměla žádné peníze na jídlo a navíc jí bylo řečeno, že musí pryč. „Tady už nejste v bezpečí. Běžte co nejdál odtud…“ Se svými prarodiči a dalšími příbuznými se vydali na cestu do dalekého Uzbekistánu. Stovky kilometrů. Naděžda má dodnes rány na chodidlech, které se jí nikdy docela nezahojily. Přespávali ve stodolách, pod širým nebem, u dobrých lidí, v lese, přikryti starou dekou, která byla jejich největším pokladem. Dědeček hledal práci všude, kam přišli. Jeden, dva dny těžké fyzické práce za půl bochánku chleba. Večer bochánek spravedlivě rozdělili a každý dostal krajíček. Naděžda se ve vyprávění zarazila a po chvíli tiše dodala: „Maminka ten svůj krajíc rozlomila na tři části a dala kousek mně i bratrovi z toho mála, co sama měla.“ Ani jsem si neuvědomila, že mi tečou po tváři slzy. „Jé, já jsem vás rozplakala, to jsem nechtěla, tady máte kapesník.“ Zavírám oči a v duchu se modlím: „Pane, já jsem sem přišla, abych potěšila tvůj lid, a zatím potěšuje ona mne. Odpusť a dej mi lásku a moudrost, jak s tou drahou paní dále hovořit. Pomoz mi ukázat na Tebe i na to, že Tys´ je neopustil.“ Ztratila jsem představu o tom, kolik je vlastně hodin. Celé vyprávění mi přijde jako zlomek sekundy – mezitím uběhly dvě hodiny. A to už jsme u konce celého příběhu, který byl protkán bolestí, slzami, ale i neuvěřitelnými zvraty, ve kterých můžu jasně vidět Boží ruku. A konec je nádherný – Naděžda žije! Žije v zaslíbené zemi v Izraeli! Vnímám, jak je šťastná, že to může někomu vyprávět. Sdílet se. Je čas jít na setkání s celou naší skupinou i s jejich pamětníky. Jsou mezi nimi Židé z Německa, České a Slovenské republiky, Ruska i Ukrajiny. Každý si může povídat ve svém rodném jazyku. Setkáváme se v jídelně domu pro ty, jež přežili holocaust, který vede Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Izraele. Je nás asi stovka. Tamhle přichází osmasedmdesátiletý Abraham a za ním jeho milá žena – Sára. Oba jsou z Německa. Nesměle se na nás usmívají a kývají na pozdravy. Jsou tady tři české Židovky. Od našich Čechů se rychle dozvídám, že měli skvělý čas sdílení. David, student z Německa, usedá ke klavíru a začíná hrát. Chvály. Známé židovské písně. Držíme se za ruce a všichni spolu zpíváme chválu našemu Bohu. Bohu, který nás nikdy neopustil. Bohu, který má svůj úžasný plán pro život každého z nás.
Vlasta Khabibullin
Vlasta Khabibullin je vedoucí české pobočky Ebenezer – fondu, který se věnuje pomoci Izraeli a Židům při repatriaci, zejména ze zemí bývalého Sovětského svazu, Etiopie a některých zemí Evropy. Služebníci Ebenezer vedle praktické pomoci pravidelně rozesílají modlitební dopisy s aktuálními potřebami a zprávami z Izraele, organizují vyučování o Božím plánu s Izraelem, poznávací zájezdy do Izraele, studijní cesty do Terezína a Osvětimi, setkání s pamětníky přeživšími holocaust a další akce spojené se zaslíbenou zemí.
Výše zmíněný projekt proběhl letos a byl organizován Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím Jeruzalém (ICEJ), s nímž Ebenezer spolupracuje.
Vlasta Khabibullin