(Francie, 19. 6. 1623 – 19. 8. 1662)

Blaise Pascal bývá označován za „až hrozivě geniálního“ vědce a náboženského filosofa. Nikdy nechodil do školy, avšak svou genialitu prokázal už v sedmi letech, kdy bez absolvování jediné hodiny matematiky objevil pomocí trojúhelníků, které kreslil na dlaždice, základní principy Euklidovy geometrie. Až poté mu jeho otec, známý matematik a prezident daňového úřadu Etienn Pascal, dovolil studovat matematické spisy. Mladý Pascal se mu odměnil sestrojením prvního mechanického počítacího stroje, který měl otci usnadnit jeho složité finanční výpočty. Svou kalkulačku (uměla sčítat a odčítat) dále zdokonaloval a nyní je považována za předchůdce moderní počítačové techniky. Již Pascalova první vědecká práce „Pojednání o kuželosečkách“, kterou napsal v šestnácti letech, byla oceněna Pařížskou královskou akademií. Poté na základě studia hazardních her položil základy teorie pravděpodobnosti, dále jako první použil barometr pro předpověď počasí a formuloval Pascalův zákon: „tlak v kapalině se šíří všemi směry stejně“, čímž položil základy hydrauliky, a na jeho počest je proto jednotka tlaku pojmenována Pascal. Do svých třicátých narozenin tak napsal pojednání, která jsou považována za největší pokrok v matematických vědách od Archimedových objevů. Náhle však ukončil svou krátkou a závratnou vědeckou dráhu a zbytek života zasvětil Bohu, psal spisy na obranu křesťanství a pomáhal chudým.

Zlom v Pascalově životě přišel díky vyjížďce v kočáru, která ho málem stála život. Splašili se mu koně, převrhli kočár a ten zůstal viset přes zábradlí mostu na řece Seině. Po nehodě strávil Pascal dva týdny v bezvědomí, při němž prožil vidění od Boha, a to vedlo k jeho obrácení. Na lístek, který pak až do konce života nosil zašitý v podšívce svého kabátu, si o tomto zážitku poznamenal: „Oheň! Ne Bůh filosofů, ale Bůh Abrahámův, Izákův a Jakobův!“ Jako své životní motto používal větu: „Vím, komu jsem uvěřil.“ Pascal jako vědec a zároveň hluboce věřící člověk psal originální filosofické a náboženské spisy, kde nabízí praktické důvody (např. na základě teorie pravděpodobnosti) hovořící pro víru, a tak logiku křesťanské víry obhajuje logikou praxe. V kontrastu se svou genialitou Pascal varuje před snahou objevit smysl života pouze rozumem a tvrdí, že pravdu poznáváme spíše srdcem než pouhým racionálním poznáním a že Boha není možné poznat jinak než skrze Ježíše Krista. Pascal byl celý život sužován mnoha zdravotními problémy a umírá již v devětatřiceti letech v Paříži na nádor v mozku. Byl člověkem pevné vůle, bojovníkem, který se zároveň snažil o pokoru a mírnost. Jeho poslední slova údajně byla: „Nechť mě Bůh nikdy neopustí!“

Filip Jeřábek

Blaise Pascal – citáty

  • Promiň mi ten dlouhý dopis, ale neměl jsem čas napsat krátký.“
  • „Nevěrec věřiti musí nejvíce…“
  •   „Měl bych větší strach, že se zmýlím a zjistím, že křesťanství má pravdu, než že se nezmýlím, když v něj věřím.“
  • „Všechny dobré zásady jsou již v knihách napsány, nyní ještě zbývá je uskutečnit.“
  • „Od pekla nebo nebe nás dělí jenom život, a to je nejzranitelnější věc na světě.“
  • Větší tíhou jsou cizí úspěchy než vlastní neúspěchy.
  • Šťastný chce být každý člověk. I ten, kdo se nakonec oběsí.
  • Není horšího neštěstí než to, že se člověk začíná bát pravdy, aby neukázala, jak je špatný.
  • „Jsou tři druhy lidí: jedni, kteří slouží Bohu, protože ho našli; jiní, kteří ho usilovně hledají, protože ho nenašli; a další, kteří žijí, aniž ho hledají a aniž ho našli. Ti první jsou rozumní a šťastní, ti poslední jsou pošetilí a nešťastní. Ti uprostřed jsou nešťastní a rozumní.“

 

Zdroje:

Blaise Pascal, Myšlenky, 1669 + předmluva úvodní studie Ladislava Hanuse, doplněná roku 1995

Scruton, Krátké dějiny novověké filosofie, 2005

http://www.databazeknih.cz/zivotopis/blaise-pascal-11855

 

Poslední slova Blaise Pascala: “Nechť mě Bůh nikdy neopustí!”

BLAISE PASCAL, Myšlenky (výbor), Odeon, 1973

Přeložil Miloslav Žilina

Lidské poznávání a rozum:

Posledním krokem rozumu je uznat, že nekonečně mnoho věcí jej přesahuje. Jen slabý rozum nedospěje až k tomuto poznání.

A jestliže ho přesahují věci přirozené, co potom, jde-li o nadpřirozené?

 

O svrchovaném dobru:

Nikdy se nedržíme přítomnosti. Předbíháme k budoucnosti, jako by se blížila příliš pomalu, jako bychom chtěli uspíšit její běh; nebo přivoláváme minulost, abychom snad zadrželi její přílišný spěch: jsme tak pošetilí, že bloudíme v dobách, které nám nepatří, a vůbec neuvažujeme o jediné, která je naše, a tak jaloví, že přemýšlíme o těch, které nic nejsou, a nerozvážně unikáme té jediné, která trvá. To proto, že přítomnost nás obvykle trýzní. Zakrýváme si ji před očima, poněvadž nás rmoutí, a jestliže je nám milá, s lítostí pozorujeme, jak uplývá; … Ať každý zkoumá své myšlenky. Zjistí, že se všechny zabývají minulostí nebo budoucností. (…) Přítomnost nikdy není naším cílem.

Minulost a přítomnost nám slouží jako prostředky; jediná budoucnost je naším cílem. A tak nikdy nežijeme, ale doufáme žít, a jak se ustavičně chystáme, že budeme šťastni, nevyhnutelně nikdy šťastni nejsme.

 

O náboženství a víře:

Je dostatek světla pro ty, kdo si z celé duše přejí Boha spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají přání opačné.

 

Rozptýlení a obrazotvornost:

Lidé si nijak nemohli pomoci od smrti, bídy, nevědomosti, a tak je napadlo, že na to nebudou myslet, aby měli pocit štěstí.

Jediné, co nám v našich bědách poskytuje útěchu, je rozptýlení, a přitom je samo naší bídou největší. (…) Nebýt rozptýlení, zmocnila by se nás nuda a ta by nás pobízela hledat spolehlivější cestu, jak bídě uniknout. Jenomže rozptýlení nás upoutá a neznatelně nás vede k smrti.

 Jsme k smíchu, nacházíme-li úlevu ve společnosti lidí nám podobných, ubohých stejně jako my, stejně jako my bezmocných. Ti nám nepomohou: každý umírá sám.

Člověk by si tedy měl počínat, jako by byl sám. – A postavil by pak nádherné domy? Atd. – Hledal by bez váhání pravdu. A jestliže to odmítá, dokazuje tím, že mu záleží víc na úctě lidí než na hledání pravdy.

 

O lidské pýše a podléhání zvyku:

Nikdo o nás nemluví v naší přítomnosti tak, jako o nás mluví, když nejsme přítomni. Lidská pospolitost je založena pouze na tomto vzájemném klamání; a málokteré přátelství by přetrvalo, kdyby každý věděl, co o něm říká přítel v jeho nepřítomnosti, i když v té chvíli o něm mluví upřímně a bez zaujetí.

 Jsou jen dva druhy lidí: jedni jsou spravedliví a věří, že jsou hříšníci, druzí jsou hříšníci a věří, že jsou spravedliví.


Na čem je založena společnost:

Móda rozhoduje o tom, co se líbí, stejně jako o tom, co je správné.

 Pravý smysl bohatství tkví v tom, aby z něj bylo štědře rozdáváno.

 U každé věci máme hledat její pravý smysl. Pravým smyslem moci je poskytovat ochranu.

Spravedlnost, již neprovází síla, je bezmocná. Síla, již neprovází spravedlnost, je tyranská.

 Vybrala Milena Krumphanzlová