Petr a Jitka Plaňanští

Ptala se Milena Krumphanzlová

Dočasné pěstounství se již dostalo do povědomí široké veřejnosti jako alternativa ústavní péče. Přesto si jen málokdo dovede představit, co všechno obnáší, jaké přináší radosti, ale i strasti. Vy jste se stali dočasnými pěstouny až ve zralém věku poté, co jste již měli zkušenost s výchovou vlastních dětí.

Jmenujeme se Petr a Jitka Plaňanští. Svatbu jsme měli v roce 1990, máme 4 děti. Vlasta letos oslavila 30. narozeniny, Matoušovi je 28 roků, Elišce 24, Zbyškovi bude na podzim 20.

(J) Vystudovala jsem Střední ekonomickou školu, pár let pracovala, ale po svatbě jsem nemohla najít zaměstnání. A potom jsem už měla plné ruce práce kolem dětí. Učili jsme se na prvním stupni ZŠ doma a myslím, že jsme si to všichni užili. Pak jsem byla 5 let asistentkou ve speciální škole, to byla velmi obohacující zkušenost. I díky lidem, které jsem tam potkala.

(P) Jsem původní profesí elektrikář – slaboproudař se zaměřením na sdělovací techniku (ale to všechno, co jsem se učil, dnes patří už tak trochu do Národního technického muzea 😊). Později jsem jel v klasickém modu „devatero řemesel – desáté bída“, posléze třináct let pracoval jako technický redaktor nakladatelství Návrat domů, nyní pracuji patnáct let jako duchovní na plný úvazek v nymburském Křesťanském společenství, krom toho jsem lektorem na školách – tedy těch, kam mě pozvou.

  • Co bylo vaší motivací zapojit se do pěstounství a co všechno jste zvažovali, než padlo konečné rozhodnutí?

(J) Vždycky jsem si přála být s dětmi. Když naše děti vyrůstaly, přijala jsem od Boha slib – naději, že se můžu starat i o jiné děti. Petr viděl jako důležité, abychom pěstounstvím neomezili naše vlastní děti, počkali jsme tedy, až se Zbyšek blížil k plnoletosti. Prošli jsme přípravou, která byla velmi důkladná, a museli jsme se zamýšlet nad různými úhly pohledu – jak to vnímá dítě, jak pracuje úřad, aj.

(P) Mám malé děti rád a bavily mě i ty vlastní, proto se mi ta myšlenka líbila. Ale jak už řekla Jitka, chtěli jsme mít jistotu, že naše děti budou naší pozorností, péčí a láskou saturované a v době jejich dětství a dospívání nám nebudou lézt do bytu úředníci a další cizí lidé. Snad se to podařilo, ale to by byla spíš otázka na naše mladé…

  • Jak se tato péče dotýká každého z vás? Jaké jsou v pěstounství vaše role?

(J) Pro mě je to práce snů a splněný slib. Mít v náručí miminko, vidět, jak roste, jak se otvírá, dovolí si usmát se a důvěřovat.  Vlastní péče o miminko je na mně, Petr úspěšně komunikuje s úřady a soudy. V noci se dělíme o krmení, Petrovi nevadí ponocovat, má službu do půlnoci, já potřebuji jít večer spát a nevadí mi být brzy vzhůru, vstávám po půlnoci.

(P) Mě těší, když vidím svoji manželku šťastnou a naplněnou tím, co chtěla vždycky dělat. Snažím se ji maximálně podporovat – jak mi to čas umožňuje. A vlastně si tak trochu užívám „dědečkování“, už zase umím miminko vykoupat, přebalit, nakrmit, pochovat, uspat. No a když mrňousci povyrostou, baví mě s nimi dělat skopičiny: ksichtit se na sebe, tajtrdlíkovat s miminkem před zrcadlem, vyluzovat různé zvuky a později se válet po zemi nebo s miminky lézt po čtyřech. Zatím to jde, i když věk mi neúprosně přibývá a je občas těžší vstát z podlahy. 😊

  • Kolik jste již v dočasné péči měli dětí, v jakém jste si je brali věku a jak dlouho u vás byly?

(J) Zatím jsme měli v péči 2 holčičky, obě jsme přijali z porodnice. První byla u nás 6 měsíců a dostala adoptivní rodiče, druhou jsme měli 8 měsíců a šla do dlouhodobé pěstounské péče.

(P) Mě to předávání dál stojí „kýbl“ kapesníků – prostě jsem největší plačka naší rodiny, těžko se s mrňousky loučím. Zároveň vím, že jsme pro ně mohli udělat to nejlepší, co se dalo, a je to tak správné, že jdou do trvalé péče.

  • Máte nadále nějaký kontakt s dětmi, o které jste se starali? Proč ano/ne?

Obě rodiny nám občas pošlou fotku dětí, občas je navštívíme. Holčičky si nás nepamatují – a je to dobře. Přilnuly ke svým novým rodičům, zabydlely se v nových rodinách a jsou spokojené.

  • Jak skloubit péči o vlastní rodinu, práci kazatele, život (službu) ve sboru a další životní role s péčí o miminko?

(J) Mám pocit, že je to trochu výhoda – Petr je část dne doma, může občas miminko pochovat. Lidé ve sboru holčičky přijali s otevřenou náručí (hlavně sestry a mládežníci), pochovat si miminko je něco nádherného a jsem přesvědčená, že i děťátko vnímá, že je v láskyplném prostředí, i když jde z náruče do náruče.

(P) No a dá se říci, že jsou požehnaně socializované 😊, ani jedna beruška se později nebála cizích lidí.

  • Přišly nějaké nečekané situace, které vás zaskočily, negativně či pozitivně? Jak jste je řešili?

(J) No jistě, každá situace je nová. Každé dítě má jinou paní na OSPODu, která je doprovází, a my s nimi musíme spolupracovat. Nikdy nevíme dopředu kdy, kdo, kde, jak – je to velké napínavé dobrodružství a jsem ráda, že jsem tuto práci přijala od Boha. Je to nad moje lidské síly.

(P) No, myslím, že Jitka je hodně schopná a těch sil a schopností má určitě mnohem víc než já… Ale nakonec v tom všem se spoléháme na Krista, v němž hledáme svou sílu.

  • Co na základě vaší zkušenosti považujete za nezbytné předpoklady, pokud se někdo chce přechodnému rodičovství věnovat?

(J) Milovat a předat. Dítě potřebuje, aby je někdo miloval. Bezpodmínečně. A pak mu dovolit milovat novou rodinu a ztratit se z jeho života.

(P) Dát maximum v krátkém čase – je to takový „sprint lásky“, nepočítat si zásluhy a stát se postradatelným a nedůležitým, když nastane čas předání do nové rodiny.

  • Co by naopak mělo být varovným signálem, že tato služba není pro mě? (Někteří křesťané mají pocit, že by se z křesťanské lásky měli také do této služby pustit, ale neodhadnou svoje síly.)

No, určitě to není práce pro každého. Chce to skutečně odhadnout své síly – fyzické, duševní, psychické. Předpokladem je milovat děti a také přijímat a pouštět dál. A pak mít dost sil a především trpělivosti na jednání na úřadech, soudech…

  • Co vám pěstounství dává? Co vám bere?

(J) Nemám pevnou pracovní dobu – ve skutečnosti 24 hodin denně, a to sedm dní v týdnu, ale můžu být doma nebo kdekoliv jinde. Být s dítětem mě neomezuje, jsem s ním stále a všude – v obchodu, na úřadě, u lékaře, na návštěvě, na skupince, na výletě.

Bere mi iluze o sobě. Když miminko pláče a pláče a nedá se utišit, není snadné zůstat s láskou a úsměvem v pohodě…

(P) Někdy si jednoduše opravdu nevíte rady, pak nezbývá než dělat to nejlepší, co umíte, a modlit se.

  • Máte pro naše čtenáře nějakou příhodu na závěr?

(J) Když jsme předávali druhou holčičku, byla už na mě velmi silně navázaná, nevydržela mě nevidět. Ani doma jsem nemohla zajít za roh. Uměla už lézt, následovala mě a pak mi objímala nohy. Měli jsme starost, jak přijme nové rodiče, jestli ji budeme moci opustit. Bohu díky, předali jsme ji a ona okamžitě přenesla svou potřebu blízkosti na novou maminku a je spokojená, zabydlená v nové rodině. Maminka posílá šťastné fotky a moc jim to přejeme.

(P) Holčičky vysíláme do života s Áronovským požehnáním a prosbou, aby měly možnost se ve svém životě setkat s milujícím Nebeským Otcem. Jsme vděční, že nás naše společenství, v němž sloužím, podporuje v našem úsilí „být tu pro potřebné a bezbranné“.

Tabita 3/2023