Tomáš Jeřábek

Hned na úvod bych rád napsal, že se necítím být odborníkem na ukrajinskou problematiku, a celý článek proto spíše berte jako soubor osobních zážitků a subjektivních pocitů.

Letos jsme spolu s některými dalšími mládežníky měli tu čest stát se součástí European camps na Ukrajině. Když jsem na jaře obdržel nabídku, zda bychom nechtěli pomoci jednomu ze sborů ve Lvově uspořádat camp pro mládež, téměř okamžitě jsem věděl, že ano, chci jet. English campy jsem pomáhal na Kutnohorsku před lety rozjíždět a tak nějak mi přirostly k srdci. Zde byla příležitost si je vyzkoušet také z druhé strany a jako tým cizinců podpořit místní sbor.

Před naším odjezdem do Lvova jsem se setkal s různými reakcemi lidí na náš plán. Někdy to byly reakce obdivné, často překvapené, někdy takové ty nevěřící „A to se nebojíte?“.
Nebojím? Ano, ze začátku jsem si žádná rizika nepřipouštěl, ale jak se čas odjezdu přibližoval, čím dál více mě začínal tížit pocit zodpovědnosti nejenom za svou práci, ale i za bezpečnost celého týmu, který na Ukrajinu povedu… Vážnost situace jsem si naplno uvědomil, když týden před naším odjezdem dopadli do Lvova tři ruské rakety vypálené z Černého moře. Jedna z raket zasáhla budovu těsně vedle modlitebny sboru, se kterým jsme spolupracovali. V tu chvíli jsem si uvědomil, že opravdu potřebujeme Boží milost a vedení a jsem moc vděčný za podporu naší církve, a to nejenom praktickou, ale i modlitební, kterou jsem osobně den co den během naší služby až téměř hmatatelně pociťoval.  Když jsme po několikahodinové cestě překročili polsko-ukrajinské hranice, člověk si i přesto, že žádné tanky ani výbuchy nevidí, uvědomí: „Teď jsem poprvé v zemi, co je oficiálně ve válce“ … Je to opravdu milost, že žijeme v zemi, která už několik generací válku na svém území nepamatuje. Je to opravdu milost, že před spaním se nemusíme modlit za čisté nebe bez raket, že nám sirény znějí jenom první středu v měsíci, kdy je jejich zkouška, a že naše první otázka, když se ubytováváme v cizím městě, nemusí být: „A kde je tady nejbližší úkryt?“ To, že kluci, co ukončí studium, se mohou chvíli porozhlédnout po světě a pak si pomalu začít hledat práci a budovat kariéru, bereme jako samozřejmost. Na Ukrajině každému, kdo ukončí studium, přichází hned druhý den povolávací rozkaz a jedinou výjimkou jsou ti, kteří měli to štěstí a hned se jim povedlo sehnat zaměstnaní v kritické infrastruktuře. Na pokoji se mnou nocoval třiadvacetiletý kluk s nohou v sádře – střepina od granátu, který jim spadl do krytu, mu skončila v noze. Na první pohled usměvavý mladý muž, který když začal vyprávět své příběhy z bojiště, tak jsem měl slzy v očích. Ano, člověk ve věku, kde moje největší starost byla, co večer rozkoukat za seriál a jakou barvu rámu na kolo si pořídit, je součástí hrdé ukrajinské armády již od začátku války a dnes a denně se setkává se smrtí a utrpením.

Často se dočteme o neschopnosti ruského velení a o tom, jak Ukrajina vítězí. Ano, je to zázrak, že se jim povedlo postup nepřátel zastavit, a dokonce se dostat na některých místech do ofenzivy, ale realita bojiště je taková, že těžké ztráty jsou na obou stranách a Ukrajina nutně potřebuje naši podporu. Myslete si, co chcete, ale oni tam opravdu bojují i za mír v našich končinách, protože bojují proti agresi, která pokud by se nezastavila tam, tak ji budeme muset zastavovat zde. A kdo ví, zdali by se v našich končinách našlo tolik odvahy jako na Ukrajině…

Na otázku, jak si zvládá i přesto všechno udržet zdravý rozum, mi odpovídá: „Víš, já jsem se naučil všechny těžké věci, co jsem viděl a zažil, každý den probírat s Bohem, to mi pomáhá a bez toho bych už tady nebyl.“ Hned mě proběhlo hlavou, co jsou vlastně moje starosti? A proč na tuto základní věc sám tak často zapomínám? Vždyť Bůh nám na tolika místech v Písmu připomíná, že nám chce být nablízku, chce nás vyslechnout a chce s námi trávit čas v osobní přítomnosti. Exodus 33,11  Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, tak jako mluví člověk se svým přítelem… Co se západní Ukrajiny týče, život zde běží vcelku normálně, camp na první pohled vypadal jako ty, které jsme dělali u nás v Čechách, a při návštěvě Lvova jsem měl pocit, jako když se procházím Prahou. Na první pohled… Když se ovšem podíváme více do hloubky, tak na příběhu téměř každého účastníka bychom našli stopy bolesti či nejistoty, kterou s sebou válka nese. Jsou to často drobnosti, které nejsou hned zřejmé, ale přehlížet je nelze. Strach o budoucnost, ztráty majetku a často i blízkých osob. Ukrajinci jsou hrdý národ a jsou odhodláni dotáhnout válku až do vítězného konce. Je to vidět na každém rohu, lidé s tričky „Sláva Ukrajině“, vlajky v oknech či žlutomodré lešení u rekonstruované budovy. Avšak když jsme večer v parku byli svědky, jak do armády odvádějí mladé kluky, kteří popíjeli v hloučku asi 10 metrů za námi, nebyl to zrovna příjemný zážitek. Odhodlání tu je, ale lidí, co mohou bojovat, zoufale ubývá… modleme se za ně, opravdu to potřebují!

Tabita 3/2023