Luba Šťastná

Snad každá rodina má své ustálené zvyky. Nemyslím tím tradice, které se musí dodržovat stůj co stůj, protože tak se to přece dělá. Myslím určité ustálené zvyklosti, které v rodině mnohdy samovolně vznikly a jejichž dodržování nám mimo jiné dává i určitou jistotu pospolitosti.

Většinou se mi takové rodinné zvyky vybaví, když si vzpomenu na Vánoce svého dětství. Například na dárky jsme dávali jmenovky napsané jednotně tátovou rukou, aby nebylo poznat, kdo komu co dal. Toho využívala jedna obzvláště veselá babička. Na Štědrý den se objevila s množstvím tašek plných balíčků v ozdobných papírech. Určitou část z těchto dárků pak babička nadělila sama sobě a večer se pak hlasitě radovala a prohlašovala, že musela být asi moc hodná, když toho dostala tolik. Ještě vtipnější ovšem bylo, jak zacházela s ostatními dárky. Vzala ony kartičky se jmény napsané tátovým krasopisem a zcela náhodně pak označovala dárky, které přinesla. Měla pak ohromnou legraci z toho, kdo co dostal. Dodnes slyším její: „Ale Luboušku, ta noční košilka asi nebude pro vás.“ Samostatná kategorie pak bylo schovávání dárků, ale to by bylo na dlouhé vyprávění.

Bylo zvláštní, že i při rozbalování dárků měl každý svoje místo, kam ukládal dárky, které dostal. Babička se obkládala dárky na křesle, druhá babička si je dávala na gauč. Při tom pečlivě rovnala vánoční papíry, aby se daly použít další rok. Tátovy dárky trůnily na jeho psacím stole a bratrovy mizely za záclonou pod oknem. Já měla své místo na desce klavíru. Vzhledem k tomu, jak jsem byla pilná ve cvičení na klavír, by tam mohly zůstat velmi dlouho. Hrozně jsem nesnášela okamžik, kdy další den přišla máma s požadavkem, ať si svou hromádku uklidím. To byl pro mě fakt nepříjemný okamžik. Měla jsem totiž pocit, že dokud je to, co jsem dostala, pěkně na hromádce, jsou to dárky a já se z nich můžu radovat. Ale ve chvíli, kdy zmizí v útrobách mé skříně, stávají se z nich normální věci. Hloupost, co? Nezměnila se hodnota mých pokladů, nezačaly vypadat jinak, byly stále stejné. Jen už byly na místě denní potřeby.

Nepřipomíná vám to něco? Když v životě dostaneme od Pána úžasné dary, jsme chvíli vděční. Tedy v lepším případě, když si uvědomíme, že jsme něco dostali. Pak si ale jaksi zvykneme. Už to máme, je to součástí našeho života, je to vlastně něco běžného, snad i obyčejného… Ale je to tak? Vždyť se nezměnila hodnota toho, čím jsme byli obdarovaní. Vždyť to, co máme, je stále Boží dar, i když už patří do našeho života.

Možná je dobré se občas zastavit a uvědomit si, že jsme obdarované Boží děti. Kouknout se do útrob skříně našeho života a říci si (či spíše Bohu): „Díky. Díky za všechny dary, které jsem mohl přijmout.“