Luba Šťastná
Tento úvodník píši v době masopustů, tedy karnevalů všeho druhu. Trochu šiji a tak ve facebookové skupině šijících nadšenců vidím každou chvíli dotaz typu: „Dcera (syn) chce jít na karneval za …, poraďte, jak ušít kostým.“ V místě, kde jsem udělala tři tečky, jsou pak vyjmenovaní hrdinové dětských srdcí. Alespoň jeden den být jako Spiderman, rytíř, záchranář, Hulk, člen Tlapkové patroly, Elsa, Locika … jako někdo, v kom se vidí, koho obdivují. Mí synové si dodnes pamatují, s jakou nelibostí nesli, když jsem jim na karneval ve školce udělala kostýmy zahradníků. Všichni ostatní byli želvy Ninja, které v tu dobu frčely. Ostatní byli za hrdiny a oni za zahradníky. Tak jim paní učitelka alespoň namalovala vousyJ.
Být jako. Jako někdo, ke komu vzhlížíme, koho uznáváme.
Jako dítě jsem obdivovala svou skautskou vedoucí. Tak jsem se jí chtěla podobat, až jsem napodobovala i její řeč. Ona každou chvíli používala frázi: „Víš, já nevím, ale…“ Začala jsem to říkat za každou druhou větou a „vyléčit“ mě z toho musel můj otec. Když jsem takhle začala, prohlásil, že mu to mám přijít říct, až budu vědět a odešel. Dnes vím, byla to hloupost, ale já tak moc chtěla být jako ona. Přitom jsem si ani neuvědomovala, že ji napodobuji.
Být jako … ten lepší, ten zajímavější, vtipnější, přijímanější, a hlavně milovanější. Milovanější? Opravdu si myslíme, že lásku získáme, když budeme jako někdo jiný? V Bibli čteme, že nás Bůh miluje takové, jací jsme, že nás miluje bezpodmínečně. Že nás miluje tak, že dal za nás svého Syna.
Můžeme mít vzory. Je dobré si brát z někoho příklad a snažit se změnit k lepšímu. Mějme vzory. Zároveň ale mějme jistotu, že jsme jedineční, neopakovatelní. Že jsme přijímaní a milovaní takoví, jací jsme.
Římanům 5,8 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
Tabita 1/2022