Lukáš byl mladý chasník. Měl malou chaloupku, malé pole a malou zahrádku. Dědictví po rodičích. Hospodářství ho sotva uživilo. Když si do chalupy přivedl ženu Lidušku, musel za prací do světa, aby si vydělal trochu peněz na větší kus pole. Lidka byla šikovné děvče. Věřila, že malé hospodářství dobře zastane.
Lukáš odešel. Lidunka měla stále mnoho práce, ale přesto se jí začalo stýskat. Všiml si toho čert, který se potloukal po kraji.
„Áá, děvenka pro samé slzičky nevidí, zasadíme jí pod okny kvítko Sebelíto a dušinka bude naše.“
Čert si mnul ruce, jak to dobře vymyslel. Teď už mu nezbývalo, než čekat.
Do rána pod okénkem vyrostla podivná květina, ani keř, ani bylina. Lidka vyšla z chalupy. Sedla si na lavičku na zápraží a vzdychala. Dneska ráno jí bylo obzvlášť smutno. Čertovo kvítko, jako by je zaléval, rostlo, až zarostlo celé okénko.
Když se mladá hospodyně vrátila do chalupy, bylo tam pořádné šero. „No, to jsem se pěkně vdala,“ pomyslela si Liduška. „Muže mám v cizině, chalupu tmavou, práce až nad hlavu a peníze při tom všem žádné. Vždyť já jsem docela ubohá.“ Litovala se a litovala, přestala pracovat, myslela si, že je na tom ze všech lidí nejhůř. Nakonec se začala užírat závistí a vyhýbat se lidem.
To bylo něco pro čerta. Přestrojil se za pěkného myslivce, vešel do chalupy a řekl: „Dobrý den přeji.“ Už dlouho se dívám, jak taková pěkná paní maří svůj život v téhle díře. Kdybys chtěla, mohla bys od zítřka být se mnou v mé hájovně.“
Liduška zapomněla na Lukáše. Už aby byla pryč a začala lepší život.
„Dobrá,“ řekl myslivec, „zítra večer si pro tebe přijdu, čekej.“
Liduška čekala celý den. Večer se otevřely dveře a do světnice vstoupil Lukáš.
„To jsi ty?“ podivila se žena.
„A kdo by to měl být?“ její muž se smál. Lidka raději honem spustila, jak se jí stýskalo a jak se jí zle dařilo a mluvila a mluvila, aby se Lukáš na nic neptal a nepřišel na to, že čekala někoho jiného.
„Neboj se, Liduško,“ všechno se teď v dobré obrátí. Máme peníze a čtyři šikovné ruce. Koupím si kus pole a kravičku. Uvidíš, jak se nám povede.“
Čert si svou ulovenou dušičku dobře hlídal. Ale když viděl vcházet do chalupy ramenatého hospodáře, raději se toho večera vůbec neukázal.
Brzy ráno Lukáš vstal, obhlédl chalupu, dvůr i zahrádku. Byl zklamaný, všechno bylo zanedbané. „A co to tady roste? Podivná květina, ani keř, ani bylina, do oken stíní.“ Lukáš popadl motyku a kvítko vykopal.
Ale to do rána zase vyrostlo. Lukáš každé ráno kvítko vykopal, druhý den znovu stínilo do oken. Celý den pilně pracoval, ale hospodářství se jen pomalu vzmáhalo. Celý den chlácholil svou ženu, ale ta stále naříkala a naříkala.
Jednoho dne jí řekl: „Půjdu na trh, koupím kravičku, bude nám v chalupě veseleji.“ Odešel brzy ráno, aby se do večera vrátil. Plevel pod okny toho dne zapomněl vykopat. Čert si toho hned všiml. Bez váhání se vydal do chalupy v mysliveckém přestrojení.
„Vzpomínáš si, Liduško?“ lákal Lidku. „Jestli chceš, přijď navečer k lesu, ukážu ti svoji hájovnu. Můžeš tam se mnou hned zůstat.“ Po těch slovech zmizel.
Lidka se ustrojila a odpoledne vyšla z chalupy, že půjde k lesu. Ale jak udělala krok přes práh, zakopla o výhon té podivné rostliny, která za den pořádně zmohutněla. Lída v celé své parádě upadla. Ztěžka vstala, viděla, jak je umazaná, zlost s ní lomcovala.
„To je ale divná květina, ani keř, ani bylina, pod nohy se plete. No, počkej!“ Běžela pro motyku, plevel vykopala a vyhodila. „Teď se musím převléknout a umýt,“ řekla si. Vrátila se do světnice. Odpolední sluníčko svítilo dovnitř. Liduška uviděla všechen nepořádek, každou pavučinu, špínu na podlaze. Hned se pustila do práce. Byl už skoro večer, když byla s prací hotova. A tu si vzpomněla, že už by tu měl Lukáš každou chvíli být. Začala se na něho těšit. „Uvařím mu polévku, jistě bude mít hlad.“ Zrovna si brala čistou zástěru, když se otevřely dveře. Lukáš nevěřil svým očím: uklizeno, navařeno, býlí pod okny vykopáno a usměvavá žena ho radostně vítá.
„To je dobře, že už jsi tady,“ šeptala mu Liduška a spokojeně se k němu přitulila.
Toho večera čekal čert marně.
Ráno vyšel Lukáš ven s motykou, že udělá svou každodenní práci, ale zůstal v údivu stát. Pod oknem kvetla červená růžička.
„Liduško, pojď se podívat,“ volal nadšeně, „ta podivná květina, ani keř, ani bylina, to bylo určitě čertovo kvítko, protože to přestane růst, až když ho vykope ten, komu ho čert do zahrádky zasadil.“
Od té doby bylo v chaloupce dobře. Lukáš s Lidunkou se měli rádi a červená růžička kvetla pod oknem na znamení jejich lásky.
Marie Macková