Rozhovor s Lucií Vlasákovou, ptala se Kateřina Coufalová
Možná jste tuhle milou mladou ženu už někde viděli. V minulých letech totiž pracovala jako redaktorka časopisu Život víry a Nakladatelství KMS. Během svého působení v Křesťanské misijní společnosti také rozběhla fungování webového magazínu Svět víry, který je určený především pro mladší generaci. Letos v létě však vstoupila do nové životní role – maminky na plný úvazek. Ještě předtím jsme jí položili pár otázek…
Jaká vlastně byla tvoje cesta k práci novinářky a redaktorky? Je to něco, co sis vždycky přála dělat, nebo jsi k tomu došla postupně?
Rozhodně to nebyl můj sen. Podobně jako většina studentů, kterým se blíží konec školy, jsem nevěděla, na kterou školu a obor se přihlásit. Na střední mě bavila čeština a angličtina, také jsem tehdy psala blog, a tak se moje úvahy stáčely mimo jiné i směrem k žurnalistice. Nakonec jsem nastoupila na Vyšší odbornou školu publicistiky. V průběhu studia jsem sice zjistila, že klasická novinařina pro mě asi nebude to pravé ořechové, že na to nemám dostatečně „ostré lokty“, ale přesto studia nelituji. Naučila jsem se mnoho praktických dovedností.
A jak ses dostala k práci v Životě víry?
Když jsem se ve třetím ročníku rozmýšlela, kam půjdu na další z povinných praxí, napadlo mě porozhlédnout se po křesťanských médiích a knižních vydavatelstvích, která jsem do té doby moc nesledovala. Jedna sestra ve sboru mi dala kontakt na KMS a Život víry, a tak to vlastně celé vzniklo. Z dvoutýdenní praxe se stala občasná dobrovolnická výpomoc a z té potom částečný úvazek během dalšího studia bohemistiky. A nakonec si mě v KMS nechali na celý úvazek a umožnili mi pracovat jak na časopisu, tak na knížkách v Nakladatelství KMS. Pro mě ideální kombinace. Když se ohlížím zpět, jsem přesvědčená o tom, že celé té mé cestě šéfoval Pán Bůh. Vedl mě a připravoval si mě, aniž bych si to uvědomovala.
Když si vzpomeneš na začátky své novinářské práce, bylo něco, co tě překvapilo a na co tě studium nepřipravilo?
Studium vás asi nikdy na práci úplně nepřipraví. Nejpřínosnější pro mě byly prakticky zaměřené předměty a povinné praxe.
V práci pro Život víry mě asi nejvíc překvapovalo křesťanské prostředí. Vyrůstala jsem sice v církvi, ale byl to malý sboreček v malém jihočeském městečku, a o tom, jak to funguje v jiných církvích a jaké jsou mezi nimi rozdíly, jsem vlastně neměla potuchu. Až po příchodu do Prahy jsem se postupně začínala orientovat.
Snažit se tvořit mezidenominační časopis – navíc pro všechny věkové kategorie, muže i ženy, znamená neustále balancovat na hraně, snažit se o vyváženost. A přitom neztratit slanost, nebát se ani obtížných a kontroverzních témat.
V čem vidíš hlavní úkol „křesťanské“ žurnalistiky?
Informovat o dění v „křesťanském světě“, přinášet povzbuzení ve víře a do jisté míry i vzdělávat. Pomáhat čtenáři růst ve vztahu s Bohem a propojovat ho s ostatními křesťany. Aby neměl tak zúžený a omezený pohled na církev, jako jsem měla já (úsměv).
Čím tě oslovil právě Život víry?
Hlavní pro mě je, že jde o časopis mezidenominační. Napomáhat vzájemnému propojení a obohacení jednotlivých křesťanů a církví mi dává smysl. Věřím, že Pánu Bohu se líbí, když spolupracujeme. Na Životě víry také oceňuji snahu dělat věci profesionálně. Alespoň tak, jak to za daných okolností jde.
Podílet se na přípravě časopisu je poměrně pestrá práce: Zahrnuje natáčení rozhovorů, reportáží, psaní článků, zpracovávání zpráv, ale také například tvorbu reklam, propagaci, péči o sociální sítě… Která z těchto činností byla tvému srdci nejbližší?
Nejtěžší a zároveň nejzábavnější a nejpřínosnější pro mě asi vždy bylo natáčení a zpracovávání rozhovorů. Jako introvertka se setkání s neznámým člověkem vždy obávám. Ale v drtivé většině případů je to příjemný a obohacující zážitek.
Vzpomeneš si na nějakou zajímavou osobnost, se kterou jsi natáčela rozhovor a která pro tebe byla inspirující?
Silným zážitkem pro mě bylo setkání se zpěvákem Paulem Colmanem. Asi i proto, že to byl jeden z mých prvních velkých rozhovorů, dělala jsem ho pro Život víry ještě jako dobrovolnice. Paul Colman je opravdu celebrita, ale moje dosavadní zkušenost je taková, že ty největší „hvězdy“ jsou ti nejpokornější a nejvstřícnější lidé. Paul Colman mi tehdy věnoval asi hodinu svého času, ačkoli zrovna přijel a musel být po cestě unavený. A byl velice otevřený a upřímný. Asi uprostřed rozhovoru mi sdělil, že je čerstvě rozvedený – což jsem ani přes pečlivou přípravu nevěděla – a povídal mi o tom, jak „mu Pán Bůh zbořil dům“, jak se celý jeho život sesypal a pomalu ho znovu a lépe s Ježíšovou pomocí skládá zase dohromady…
V létě 2019 začal fungovat web Svět víry, který jsi měla na starosti. Můžeš nám přiblížit, o co se vlastně jedná? Jak tato myšlenka vznikla?
Svět víry je web, kde najdete textový, video i audio obsah pro „internetové křesťany“, tedy pro ty, kteří raději čtou na internetu než z papíru. Web navíc umožňuje psát o aktuálních věcech, což v měsíčníku vždycky nejde. Je to zkrátka takový internetový bratránek Života víry.
V čem se vlastně liší tvorba klasického papírového měsíčníku a internetového magazínu?
Internetové médium vnímám jako nenasytnou tlamu, která žádá stále nový a atraktivní obsah. Je to neustálý boj o čtenářovu pozornost. Nestačí napsat dobrý článek, ale musíte mu dát opravdu chytlavý titulek, přidat skvělou fotku a vymyslet výbornou upoutávku – a s tím vším prorazit na sociálních sítích, zazářit mezi tunami jiného obsahu.
Internetové příspěvky by také měly být kratší, pokud možno nějak interaktivní a multimediální. Slova nestačí. A rozhodně při této práci nemáte pomalejší, pravidelný cyklus úkolů a uzávěrek jako v měsíčníku.
Jak prožíváš životní mezník, kterým narození prvního miminka bezpochyby bude? Co převládá? Obavy, těšení?
Myslím, že se to stále mění. Většinou se ale těším. Je to naprosté neznámo, tuším obrovský zlom, který nevím, jak budu přesně prožívat. Naprosto netuším, jak bude můj život vypadat, jak se budu cítit. Už několik měsíců se postupně snažím dodělávat různé resty, uklidit a utřídit si věci z „předmaminkovského života“, doladit nejrůznější drobnosti v domácnosti. Dokonce jsem si konečně prošla všechny věci, které zůstaly v mém dětském pokoji u rodičů. Po malých krůčcích uzavírám jednu kapitolu života a připravuji se na tu novou. Jarní koronavirová karanténa mi v tom trochu pomohla. Teď mi zbývá už jen několik málo dnů či týdnů do porodu a začínám plašit, že stále ještě nemám hotovo. Jsem trochu perfekcionistka, ale snažím se to krotit (úsměv).
Jaký typ matky jsi? Sbíráš rady zkušenějších, studuješ informace v literatuře či na internetu, nebo jsi spíše typ, který nechává věci volně plynout?
Zjišťuji si věci dopředu. Být mámou je tak velká zodpovědnost, že se přece musím připravit! Je to v mé povaze, občas trochu závidím ženám, které to dokážou tolik neřešit. Myslím si, že to ale nepřeháním. Například se snažím vyhýbat diskusím na internetu, protože ty na klidu a vyrovnanosti rozhodně nepřidají. Vlastně jsem po těch měsících maminkovského studia dospěla k názoru, že „vím, že nic nevím“, že i tahle příprava má své limity. Porod a dítě, které přijde na svět, jsou tak nepředvídatelné, že se spíš jen snažím orientovat v tom, co všechno existuje a co možná někdy budu potřebovat. Teprve až bude dítě na světě, zjistím, jaké má potřeby, a budu se učit je naplňovat. Je to pro mě těžké, mám ráda věci připravené a pod kontrolou. Stejně jako v jiných oblastech se to tedy snažím vydávat Bohu s důvěrou, že mě povede a naučí být mámou, že se o nás ve všech maličkostech a detailech postará.
Na co se s vyhlídkou na nastávající mateřskou „dovolenou“ nejvíc těšíš?
Těším se – a zároveň se toho obávám – že se naučím spoustu nových věcí, že na ně konečně budu mít čas. Dneska jsem například upekla svůj první chleba (úsměv). Taky jsem zvědavá, jak mateřství promění můj vztah s Bohem, jestli třeba víc pochopím a prožiju jeho otcovsko-mateřskou lásku k nám. A úplně nejvíc jsem zvědavá na své dítě – jaké bude, jak se v něm s manželem budeme zrcadlit a co všechno nás to naučí.
Ovlivňuje tě nějakým způsobem tvoje víra v rozhodování, jaký díl svého života věnovat práci a jaký rodičovství?
Pro ženu 21. století je poměrně obtížné srovnat se s představou, že bude „jen máma“. I pro křesťanky. Nikdy jsem nesnila o kariéře, vždycky jsem chtěla rodinu, a přesto pro mě asi nebude snadné řešit celé dny jen plínky. Vidím to i u svých kamarádek. Rozhodnutí stát se mámou na plný úvazek a opustit svůj dosavadní život (a také např. obětovat svůj dosavadní vzhled těla) je pro ně opravdu náročné a zlomové. Myslím, že potřebujeme v církvi i ve společnosti více mluvit o tom, že být „jen máma“ je v pořádku, že to je požehnání, soustředit se na to dobré. Možná se to někomu zdá samozřejmé, pro dnešní mladé křesťanky to ale zdaleka tak samozřejmé není. Mnohem spíš si vyprávíme o tom, co budeme muset obětovat, o kolik ztloustneme, jak moc porod bolí a kolik nocí se nevyspíme. Potřebujeme více mluvit o tom, jak matky vidí Bůh a jak jedinečná role to je. A také o tom, že matka nemusí být otrok, který si nestíhá ani umýt vlasy. O tom, jak si péči o děti užít.
Víra v Boha mě provází odmalička a myslím, že v mém životě ovlivňuje úplně všechno. Těžko říct, jak bych jednala, kdybych křesťankou nebyla. Teď aktuálně mě víra ovlivnila asi hlavně v tom, že věřím, že se o nás Pán Bůh ve všem praktickém postará, ačkoli nemáme našetřené tisíce na výbavičku. Nečekáme s dítětem do pětatřiceti či čtyřiceti, až budeme bezpečně finančně zajištěni. Stejně tak mě Pán Bůh určitě povede i v rozhodnutí, kdy se vrátit do práce.
Budeš i během doby trávené s dítětem chtít zůstat „v obraze“ a sledovat dění kolem Života víry a Světa víry či se na nich nějak podílet?
Tuhle otázku nechávám záměrně otevřenou. I pro sebe. Chtěla bych zůstat aspoň trochu aktivní, abych se z těch plínek nezbláznila, a zároveň se nechci předem do ničeho nutit a tlačit. Nic nikomu neslibuji, protože naprosto nejsem schopná posoudit, co budu moct splnit. Sama jsem na to dobrodružství zvědavá. Zatímco teď utíkám od počítače, jak jen můžu, třeba začnu naopak utíkat k počítači a psát články jako divá (úsměv).
Obecně platí, že chci být tam, kde mě Pán Bůh chce mít. Uvidíme, jak a kam mě povede. Třeba se otevřou i úplné nové možnosti, jak mu sloužit. Bydlíme tři čtvrtě roku na novém místě, chodíme do nového společenství. Všechno je pro mě otevřené. Jak je asi z rozhovoru patrné, bojím se neznáma, a tak mi nezbývá než se modlit a stále znovu vyznávat: „Když cestu nevidím, jdu s důvěrou. Ať se třeba hory zřítí do moře, jdu s důvěrou…“
Lucie Vlasáková, DiS., (roz. Švábová) vystudovala VOŠ publicistiky v Praze a českou filologii na FF UK. V letech 2016–2020 byla redaktorkou časopisu Život víry, 2019–2020 také vedla internetový magazín Svět víry. Je vdaná, s manželem Petrem jsou členy sboru ECM ve Slaném. V červenci se jim narodil syn Timothy.
Tabita 2020/3