Míla Řepová
Narodila jsem se v malé vesničce. Kdo do ní vjíždí i ten, kdo z ní vyjíždí, vždy musí projet lesem. Mám les ráda, vyrostla jsem tam. V lese rostou houby, ty mám také ráda. Nedělní procházky do lesa byly pro rodiče odpočinkem a nám dětem radostí, zvlášť když rostly houby. Proto jsem tak ráda na houby chodila. Později jsem se odstěhovala a bydlela jinde, kde lesy nejsou tak blízko, a tak jsem musela do lesa jezdit autem. Ale to už není ono! Po mnoha letech jsem se do rodné vesnice vrátila ke své stárnoucí mamince. Tím se naskytla příležitost zaskočit do lesa častěji. Když rostly houby, cítila jsem Boží lásku i dobrotu, uvědomovala jsem si, že nám Pán Bůh dává mnohé věci třeba jen tak pro radost, abychom měli víc důvodů k vděčnosti a radovali se z jeho dokonalého stvoření.
Jak mamince ubývalo sil, bylo třeba mnohé věci uspořádat k její spokojenosti. Do vsi k nám zajížděla poštovní služba. Byly to dvě ženy, někdy se střídaly, ale znaly jsme je a ony znaly nás. Byly velmi ochotné při vyřizování našich potřeb. I to jsem brala jako Boží dar. Když maminka zemřela, měla jsem se odstěhovat do města. Chtěla jsem ale těm dvěma – říkala jsem jim poštovní holubičky – udělat ještě nějakou radost. Jeden den ráno jsem šla do lesa (chtěla jsem jim nasbírat nějaké houby), ale dlouhou dobu jsem nic nenašla. Pak jsem náhle uviděla dva nádherné hřiby, kupodivu oba stejně velké. Bůh mi dal nápad, dát je pošťačkám jako dárek. Po chvíli jsem nacházela další a další houby a vždy byly do páru. Nakonec jich bylo tolik, že jsem jich mohla doma připravit dvě krabice. Když jsem je další den „poštovním holubičkám“ předávala, obě byly velmi dojaté a potěšené a já jsem jim mohla říci, že je to dárek od Pána Boha, který ví, co nás těší a čím můžeme posloužit jiným.
Tabita 1/2022