Eva Roubalová
Je příjemný večer, začínám večerní modlitbu. Nejdřív děkuji za celý den, potom Bohu odevzdávám své blízké a všechno, co mě trápí. Svěřuji mu nejen manžela, syna a širší rodinu, ale i něco, na co se už delší dobu soustředíme, a tím něčím je stavba domu.
Postavit dům svépomocí není jen tak, stojí to spoustu peněz, času a dřiny. Jsou to hodiny, dny a víkendy strávené těžkou prací, osamělé soboty, táta vracející se unavený pozdě večer a nekonečné snění o tom, až už „to“ skončí. A máme docela štěstí, po dvou letech výstavby je už zřejmé, že se za pár měsíců budeme stěhovat.
Dobře, Bože, uvnitř si to už nějak pěkně zařídíme a bude to jistě krásné, jenže okolí domu zůstane ještě nějakou dobu v žalostném stavu. A ten žalostný stav, ta vysoká tráva, kousky montážní pěny a polystyrenu, to je to, co mě strašně štve. Já vím, že je to prkotina. Ale, Bože, když prší, mění se to okolí našeho domu s novou světlou fasádou v příšerné bláto, ve kterém se téměř nedá chodit a ve kterém se rozhodně nedá jezdit s kočárkem. A já vím, že budu z našeho budoucího domu jezdit několikrát denně s kočárkem, a to strašné bláto si tudíž budeme nosit do našeho krásného nového domečku. To abych několikrát denně buď vytírala, nebo měla uvnitř odporné hnědé ťápoty. Ach jo, Bože. Já vím, že to nebude napořád, manžel mi přece slíbil, že to do budoucna okolo domu vydláždí, ale jak moc do budoucna bude to budoucno, to už neřekl.
Prosila jsem a fňukala, ať to udělá co nejdřív, že se nechci stěhovat do bláta a že mi je jedno, jestli to tak mají ostatní, já chci mít všude čisto a nádhernou zahrádku. A nechci čekat. Pak jsem nemohla spát, tak jsem se začala znovu modlit, Bože, a svěřovala jsem ti své blízké. A potom jsem si na to vzpomněla: BLÁTO. Bože, co mám dělat s tím blátem? Mám ti ho taky svěřit? No tak dobře, tady je. Jsem zvědavá, jestli se s tím dá něco dělat. Vlastně, věřím, že mě posloucháš, tak mi řekni, co bys udělal s blátem ty.
„Otevřel bych s ním oči,“ zaslechnu najednou zvláštní vnitřní hlas. Překvapením užasnu a pak se zamyslím. Bože, tak tím blátem otevři moje oči. Ukaž mi to, co je důležité. Ukaž mi lásku mého muže, který buduje náš domov. Ukaž mi, že je třeba být trpělivá. Ukaž mi, že můžu věřit tobě i manželovi, že se o mě postaráte a že ani v tom největším blátě nezůstanu sama. Je to zvláštní. Cítím najednou vnitřní klid. No tak jo, tak nějakou dobu budeme bydlet v blátě. Tohle bláto totiž není ledajaké bláto, ale může otevřít mé oči. Díky, Bože. Už se těším na nový domov. Už se těším na to bláto.
TABITA 2020/3