Radka Cafourková

Víte, co je to fotometeor? Jednoho květnového pozdního odpoledne, kdy se na azurové obloze pohupovala tak akorát velká bílá oblaka, se z ničeho nic rozpršelo. „Z čeho to prší?“ Jela jsem autem a před sebou i za sebou (ve zpětném zrcátku) jsem viděla jen azurovou oblohu s bílými mraky. Ovšem kdybychom měli průhlednou střechu, viděli bychom něco jiného. „Ono to je NAD námi!“ Z ničeho nic se nad námi, kde se vzal, tu se vzal záhadný temný mrak. Déšť byl zpočátku takový obyčejný, ovšem za pár vteřin se spustil liják, který zpanikařil do té doby poklidně se pohybující stěrače. Přívalový déšť. Ovšem za svitu slunce! Smršť trvala tak tři minuty, pak zase pršelo normálně, ale pořád svítilo sluníčko. „To by mohla být duha!“ blesklo mi hlavou. Kde je ten mrak? Už nebyl nad námi, ale za námi. Stočila jsem to na parkoviště u Alberta, zaparkovala tak, abych před sebou měla odcházející tmavý mrak a … BYLA TAM! A hned dvojitá. Krásný celý barevný oblouk! Nejen kousek, jak často vidíme, protože překáží ve výhledu stromy nebo domy, ale celý dvojitý oblouk. To jsem asi ještě nikdy takhle neviděla! Škoda že nemám u sebe ten nový „chytrý“ mobil, to bych mohla fotit. Povzdechla jsem si a smutně koukala na starý obyčejný tlačítkový, kterému už jaksi nefungoval foťák. Seděla jsem v autě, kochala se tou nádherou, skoro nedýchala a přistihla se, jak se na tu duhu směju. Anebo se Bůh usmívá na mě? Co na mě, na všechny!

„Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.

Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.

Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“

Řekl pak Bůh Noemovi: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,13-17)

Bože, ty jsi fakt frajer!

Člověk má při pohledu na duhu radost, že by se smál a poskakoval jako malé děcko. Ale zároveň, když si uvědomíte, kdo za tím jako tvůrce stojí, pocítíte určitou bázeň.

„Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola;

byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.“ (Ez 1,28)

TAKHLE září Hospodinova sláva? TAKHLE se usmívá Bůh? TAKHLE nám něco připomíná? No, kéž by. Kéž by se každý zastavil, a nejen vnímal nádheru, ale i stvořitele. Nevím, jak ostatní, ale před tím Albertem jsem se kochala asi jediná. Neviděla jsem nikoho, kdo by si všímal či fotil znamení na obloze. Spíše spěchali mezi kapkami deště za nákupem. Škoda, no.

Ano, duha se dá vysvětlovat i tak, že se jedná „jen“ o lom a odraz slunečního světla na vodních kapkách v atmosféře a nic hlubšího v tom nevidět. Ale moc tomu nevěřím, protože to je moc geniální. Sluneční paprsek vstupuje do kapky ve formě bílého světla, ale na výstupu z kapky jsou jednotlivé barvy odděleny a můžeme je spatřit. Že by tento jev vznikl jen tak sám od sebe? Že by za tím nebyla vyšší inteligence? Navíc fakt, že člověk je jako asi jediná živá bytost na zemi schopen vnímat krásu. Asi nic moc lepšího nemohl Bůh vymyslet jako připomínku svého slibu. I v tom vědeckém rozboru fenoménu duhy, kdy pozorovatel stojí mezi sluncem a kapkami vody, je ukryto Jeho poselství – že již potopy, která způsobí zkázu lidstva, NEBUDE.

Už víte, co je fotometeor?

Tabita 2/2021