Milena Krumhanzlová
V letošním horkém létě nic neobvyklého – neuvěřitelné příčiny požáru v podobě horkého výfuku auta až po jiskru od kombajnu se množily jako houby po dešti, jakkoli je letos toto přirovnání více než nepatřičné. Stačila drobná neopatrnost nebo souhra náhod a už hořely hektary lesů a polí. Jediná vteřinka a už nebylo cesty zpět. A vyprahlá země byla připravena ke „sklizni“. Oheň si hltavě bral, co mu přišlo do cesty, lačně se rozšiřoval a za ním – spáleniště. I když po hodinách usilovného hašení už jen unaveně doutnal, nic už nebylo jako dřív. Síla života, kterou v sobě stromy po léta střádaly, se nenávratně obrátila v popel. Pro hospodáře pocity zmaru, bezmoci a bezútěšné lítosti.
- – –
Z lásky ke svému muži se mi daří brát na milost kolo. Není to sice vášeň, ale léty zdůvodněná tolerance či možná úlitba našemu manželskému vztahu. Letos se měla tato skutečnost důkladně prověřit během týdne stráveného v sedle tohoto jednostopého vozidla. Jelikož kompromisy se musejí dělat na obou stranách, můj muž s ohledem na mě vybral Třeboňsko – tedy rovinu, kam oko dohlédne. Naše putování mělo pro oba (doufám) příjemný průběh: trasa od kavárny k hospůdce, po cestě příjemné koupání v pískovně a večer romantická večeře v pohodlném pensionu. Sny mého muže o spaní pod hvězdami uprostřed neprostupných hvozdů sice vzaly za své, ale spokojená manželka, to je taky splněný sen, nemyslíte?
Až přišel poslední den. Patrně důkladně promyšlená taktika. Z útulného a prosluněného Třeboňska jsme se jakoby nenápadně přesunuli do Novohradských hor. Ukolébaná dosavadním nenáročným terénem jsem zapomněla zbystřit při slově „hory“. Můj muž je mistrem eufemismů, a proto naši trasu komentoval slovy: Budeme jen mírně stoupat a potom zase klesat. Prvním signálem, který mě probral, bylo, že jsme v porovnání s národem na kolech okolo Třeboně žádného cyklistu nepotkali. A brzy se ukázalo proč. Nesnáším hrbolatou štěrkovou cestu – a tou jsme jeli; nevadí mi krátké intenzívní stoupání, ale táhlé kilometrové klikaté cesty, které zákeřně v zatáčce opět ukážou svůj strmý směr vzhůru, nenávidím – a přesně tam jsme směřovali. Les před námi, les za námi, kiosek žádný, nikde ani živáčka. Sesednout s kola a tlačit ho vzhůru je pro mého muže symbol totálního cyklistického selhání, které zásadně komentuje slovy: Vždyť tam máš horský převod! Moje duše najednou vyprahla, podobala se tomu vysušenému poli a zchvácenému lesu. Čekala na osudnou jiskru, bylo jenom otázkou času, kdy a odkud přijde. Slova se mi v hlavě začala rojit jako včely v úlu (nebo letos asi spíš vosy v hnízdě). Samé opodstatněné a dobře zdůvodněné stížnosti. Měla jsem právo je vyslovit, nebo neměla? Co všechno je v sázce? Pohoda celého týdne? Radost z toho, že jsme spolu? Touha trávit čas spolu? Důvěra v druhého, že přikryje moji nedokonalost či chybu?
A tak jsem mlčela. Svoji rozladěnost, zlost a frustraci jsem se rozhodla poslat místo do jazyka do nohou: jen pěkně šlapejte a všechno to ze mě dostaňte!
Oheň nevzplál, hádka nepropukla 🙂
Přísloví 17,14: Začátek hádky je protržení hráze – raději přestaň, než spor propukne!
Přísloví 21,23: Ten, kdo si hlídá ústa a jazyk, chrání svou duši před trápením.
Jakub 1,26: Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe a jeho zbožnost je k ničemu.
Jakub 3,5: Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže! Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les.
- Petrův 3,10: Chce někdo prožít šťastný život, chce někdo okusit dobré dny? Takový ať chrání svůj jazyk před zlem, v jeho ústech ať není žádná lest.