Jarka

A zase je tu jaro, radostně rozjásané, pučící novým životem, sladce omamné, čerstvě vylíhlé a nekonečně krásné. Stejně jako před deseti, dvaceti, ba i třiceti lety, stejně jako předloni, pokaždé jinak okouzlující, pokaždé jinak barevné, pokaždé úchvatné. Kromě toho loňského, které poztrácelo všechny barvy a bylo nejsmutnější v mém životě.

 Ale začněme od úplného začátku. Doma jsme byli tři a naše dětství plné tajuplných výprav do okolí malého města, dětských her a přiznávám, také sem tam nějakých hádek a rvaček, bylo pro mě inspirací, co se týká počtu dětí. Navíc i jako dospělí jsme měli a máme mezi sebou dobré vztahy, trošku jitřené velkou vzdáleností našich nynějších domovů a také tím, že bratr se víc zařadil do rodiny své manželky, zato sestra zůstává pořád stejně „naše“. Všichni jsme se v jistém čase dobírali předháněním, kdo bude mít kolik a jakých dětí. „ Já budu mít rozhodně čtyři nebo pět kluků, ať můžeme hrát pořádně fotbal!“ tvrdil brácha. Sestra trošku nakrčila nos: „Kluci dají mnohem víc práce. Já chci zásadně dvě holčičky nebo i tři, budu je strojit jako princezny, česat jim vlásky a na stará kolena budu mít vystaráno.“ Brácha se jen uchechtával. „Já bych brala kluky i holky, nejlépe dva a dvě,“ vmísila jsem se do hovoru se svými představami. Tak plány bychom měli, zbývalo už jen je začít uskutečňovat. Naše drahé polovičky s námi sice zdaleka ve všem nesouhlasily, například sestřin manžel by raději kluky než houf holek a můj muž se také především třásl na kluka, ale jinak jsme se vcelku shodli. Bratr byl nejstarší a kupodivu také první, komu se narodil potomek – holka! Byl šťastný a až po čase utrousil, že i děvčata přece hrají fotbal. Poté přišla na řadu sestra, přestože byla mladší než já. Splnil se jí sen, do náruče jí v porodnici položili holčičku. „Je to jasné, teď jsme na řadě my s tím klukem a on si musí dát trochu na čas, když má stát za to,“ uklidňoval mě manžel, neboť u nás stále nic nenasvědčovalo, že by můj sen o dětech došel naplnění. Čekání se protáhlo na dlouhé dva roky, avšak nakonec jsem se dočkala i já. Měsíc před narozením sestřina syna se nám narodila dívenka. Naše radost neznala mezí, manžel přišel s obrovskou kyticí a zářil do daleka. Po pár dnech jsme odvezli náš poklad domů, nastal běžný kolotoč, jaký znají všichni rodiče, a my s potěšením sledovali, jak naše sluníčko roste. V pěti letech z ní byla velice šikovná holčička, ale jednoho dne přišla chvíle velkého zděšení. Dcerka upadla do bezvědomí a já netušila proč. Rychle přivolat sanitku! Kde jen tak dlouho vězí?! Těch sedm, osm minut bylo nekonečných. V nemocnici šlo vše velmi dobře a po chvíli mě odeslali domů. Má přítomnost už nebyla žádoucí a prý je nyní dcerka v pořádku, stačí, abych přišla další den. Pro slzy jsem v tramvaji neviděla, a tak mne z mého zamyšlení nepříjemně vytrhl hlas revizora toužícího vidět mou jízdenku. Marné bylo jakékoliv vysvětlování, že jedu z nemocnice a nemám ani kabelku, peníze, zkrátka nic, protože jsem na to ve chvíli příjezdu sanitky neměla myšlenky. Neoblomně vyžadoval adresu, doprovodil mě domů a já zaplatila pokutu. Už je to pryč, ale dodnes mě ta bezohlednost mrzí.

Dcera Šárka naštěstí mohla jít po týdnu z nemocnice domů a díky lékům i lékařským kontrolám se zatím daří projevy její nemilé nemoci uhlídat už deset let. Tím však můj příběh nekončí. Sestra i bratr pokračovali dál v plnění svých plánů, co se týká počtu dětí, jen se jim trošku zamíchaly holčičky a kluci jinak, než chtěli, a nikomu to nevadilo. Nám se čáp však vyhýbal dalších devět let od narození Šárky. Velice jsem tím trpěla a ze všeho nejhůř na mě působily „ starostlivé“ dotazy sousedek a známých, proč tomu našemu jedináčkovi nepořídíme sourozence, a že by už bylo na čase, auto a hezký byt a práce přece také není všechno a co s tím tedy kdy uděláme. Nepouštím ráda cizí lidi příliš hluboko do svého soukromí, odpovídala jsem jim vyhýbavě, pokoušela jsem se o humor, i když bych nejraději zakřičela: „Mlčte a nedělejte mi to ještě těžší!“ Po devíti letech jsem zase mohla začít potkávat tyto všudybylky v klidu a pohodě, moje zřetelné mateřství odpovídalo na jejich otázky samo. Užívala jsem si je snad víc než to první, bylo „vyčekané“. Šárka se též moc těšila na sourozence, bude z ní skvělá chůva.

Ubíhal měsíc za měsícem, datum porodu se blížilo stejně jako jaro. To loňské strašlivé jaro, plné příslibů a nadějí, tolik hořké zklamáním a bolestí. Přiblížil se můj porodní termín a vše se zdálo spět k dobrému závěru. Poslední lékařská kontrola, po ní by snad již brzy měla přijít cesta do porodnice. Přišla hned, ale nebyla veselá. Manžel mě držel za ruku a konejšil ve chvíli, kdy jsem rodila dítě, které už nežilo. Jaký rozdíl proti porodu, na jehož konci se ozve dětský pláč. Jak bolestnější porodní bolesti, když už jsem věděla, že po nich nenásleduje radostný okamžik, který stojí za to je snášet. Jaká černá tma padla do našeho života. A jak vzdáleni naší bolesti byli lidé kolem nás – úředníci vypisující se mnou formuláře i část zdravotnického personálu. Jak se vrátit domů bez dítěte a s rozervaným srdcem vysvětlovat zvědavým sousedům, co se stalo? Jak mít dost síly pro Šárku, kterou totéž čeká ve škole? Jak jí být oporou v její dětské bolesti, když vlastní žal je tak velký.  A přece musím. Musím na to všechno mít sílu, musím žít dál, i když tu navždy bude stín našeho maličkého, kterému jsme dali jméno a na malou chvíli mohli zahlédnout jeho neživou tvářičku. Jak byl krásný! Vždy a navždy bude mít místo v naší rodině. Aby toho nebylo málo, nesměla jsem teď nějaký čas otěhotnět. Většinu času jsem trávila doma, po čase zvala k nám různé přátele, ale hlavně nechtěla potkávat žádné známé z okolí. Velkou pomocí mi byla různá setkání, třeba u lékařky a podobně, s ženami, které také přišly o svoje děti, ani jsem netušila, kolik jich je. Hlavní bylo, že rozuměly mé bolesti, chápaly ji. Těm zcela neznámým bylo snazší otevřít své nitro než lidem v mé blízkosti. To jaro nerozkvetly žádné kytky, alespoň pro mě ne. Zřejmě byly všude jako jindy, ale pro mě nevoněly. Naštěstí jsem se mohla opřít o manžela, bez jeho pochopení a pomoci by bylo vše o tolik těžší. Byl nesmírně trpělivý i tolerantní.

 Pak konečně přišla doba, kdy jsme mohli znovu začít usilovat o miminko. Jenže ono z mého pohledu nepřicházelo neskutečně dlouho. Šlo o několik měsíců, pro mě znamenaly nekonečný čas. Jiskřička naděje zaplála po vytrvalém úsilí, ale ještě nebylo vyhráno. Co když se bude všechno opakovat? Co když… Raději na to nemyslet, což však nejde. Den, dva, tři, měsíc, druhý, třetí… Pobyt v nemocnici, opakovaně, aby se vše uhlídalo. Mám začít doufat ve šťastný konec? Stále se bojím a zároveň zahřívám nadějí, že snad už zlého bylo dost. Celá rodina mě drží, podporuje, myslí na mě. Jak je dobré mít sourozence, uvědomuji si tím víc a myslím na Šárku a osamělost jedináčků. Ne, to bych jí opravdu nepřála – nemít s kým vzpomínat jednou na rodinné zážitky, nemít si s kým vypomáhat. Děťátko moje pod srdcem dřímající, zůstaň, prosím, živé. Devátý měsíc – naděje i strach vrcholí. Lékař se mnou domlouvá vyvolání porodu, aby vše bylo pod kontrolou.

Jaro, nové jaro, voňavé, rozzářené úžasné. Vyjíždím s naším synem Matýskem co nejčastěji, nemohu se na něho vynadívat, nemohu se nasytit chvilek s ním. Chci potkat všechny sousedy a známé a ukázat jim naše štěstí. Raduji se z Šárčiny sesterské radosti. Chtěla bych všem maminkám, které prožívají to, co jsem prožila já, vzkázat – neztrácejte naději!

Tabita 1/2014