Pavel Rosecký

Ještě mnoho let po události, která dospívající Julianě proměnila celý život, vídala ve svých snech oslnivé jasné světlo nad křídlem letadla a slyšela motory, marně se snažící překonat bouři nad Andami.

„To je konec,“ byla poslední slova matky sedící na vedlejší sedačce.

Následně se letadlo roztrhlo na několik částí, které bouře rozhodila v širokém okruhu nad pralesem.

 

Juliana Koepckeová měla šťastné dětství. Rodiče milovali jeden druhého a zvláště maminka jí dávala neustále najevo, jak se na ni těšila.

Oba rodiče byli uznávanými kapacitami v oboru zoologie a ornitologie a dceru brali od čtyř let na výzkumné výpravy do deštného pralesa a do nedalekých And.

Časem se jim podařilo založit vlastní výzkumnou stanici nedaleko peruánského města Puccalpa. Juliana tak byla neustále obklopena divokou přírodou a pomalu se učila znát řeč pralesa. Ve čtrnácti letech ji vzali na téměř dva roky na stanici. Těžko by si tenkrát mohla představit, že jí za pár let toto období naplněné nejenom domácím vyučováním, ale především neustálým pobytem v přírodě pomůže díky nabytým znalostem zachránit život.

Po pádu letadla se tak dokázala rychle zorientovat a vydat se na pochod džunglí, aby se k obrovskému překvapení celého světa vynořila po delší době v městečku Tournavista.

Až po mnoha letech si dokázala přiznat, že jejím velkým štěstím byla tenkrát neznalost pravdy o matčině osudu. Ta dle pozdějších zjištění vlastní pád letadla přežila také, ale místo katastrofy nedokázala opustit.

Kniha na rozdíl od stejnojmenného filmu není ale jen o letecké katastrofě a následné strastiplné cestě mezi lidi.

Rozsáhlá část je věnována i velmi dobrodružné cestě otce Juliany z poválečného Německa do hlavního města Peru – Limy, kam za ním potom přijela i jeho nastávající.

Juliana díky tomu měla občanství peruánské i německé, což jí později pomohlo při naplňování snů rodičů – přikoupení dalších pozemků kolem výzkumné stanice a založení přírodní rezervace.

Velký prostor v knize je věnován jejímu vnitřnímu boji se syndromem jediného přeživšího. Dále je zde vysvětleno, proč se až po téměř třiceti letech od nehody rozhodla podat svědectví o tom, jak jí poslední let společnosti Lansa proměnil následující život.

Dnes je známou bioložkou a profesně kráčí ve stopách rodičů.

Rozsah velmi čtivě napsané knihy je 264 stran a vydala ji u nás v pevné vazbě Euromedia Group, k. s. – Ikar v roce 2013. Titul lze u knihkupců sehnat do 250 Kč. Doplněno fotografiemi z natáčení a dětství autorky.

 

Jak jsem se výše zmínil, události okolo pádu letadla neušly pozornosti filmařů. Poprvé byl příběh natočen jako dobrodružný film tři roky po pádu letadla v r. 1974 a divácky se stal velmi úspěšným. Na ČSFD mu bylo uděleno pěkných 75 %.

Režisér Giuseppe Maria Scotese ale obsazením hlavní role značně zkomplikoval skutečné hrdince život. Susan Penhaligon byla své předloze tak podobná, že poté, co natočila jiné a některé dosti choulostivé snímky, docházelo často k trapným záměnám.

Další film byl natočen pod názvem: „Julianes Sturz in den Dschungel“ známým režisérem Wernerem Herzogem až téměř třicet let od katastrofy jako dokument, mapující události s větší přesností.

Dokument u nás nikdy nebyl uveden a dá se sehnat jen velmi obtížně. Což je škoda, neboť na něm intenzivně spolupracovala i hlavní protagonistka příběhu. Od diváků na ČSFD dostal skvělých 82 %.