Ljuba Siváková, Křesťanské společenství Nymburk

Ljuba Siváková (36) je moderní „dáma v nesnázích“, je vdaná, manžel se jmenuje Robert (uvěřil díky její trpělivé službě) a mají dvě děti: Roberta a Lilian.

Ljuba je Romka, pochází ze Slovenska, ale roky už žije v Čechách.

Pán Bůh s ní skutečně jedná – Ljuba se naučila po určité době perfektně mluvit česky (měla s tím velké problémy), z nesmělé ženy se stala Boží služebnice.

Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali. (Efezským 1,17)

V Čechách žiju deset let a to, o čem chci mluvit, se mi stalo jenom jednou. Měla jsem konflikt se sousedem, starším a navíc nevěřícím člověkem. Byl to konflikt veřejný. Dlouho to zůstalo mezi námi špatné. Čím dál víc jsem vnímala, že mezi námi stále něco leží.

V době, kdy jsem měla nastoupit do služby v nedělní škole, jsem si začala dávat do pořádku věci a vztahy. A právě konflikt se sousedem bylo to, co mě pořád trápilo.

Během prázdnin mi přišla jedna zvláštní myšlenka: „Už nemáš čas!“ Začala ve mně vyrůstat velká touha jít se omluvit celé rodině a sousedovi za to, co jsem udělala.

Ta touha ve mně rostla ze dne na den, víc a víc. Když jsem se už odhodlala, tak jsem omluvu zase o den odložila. Bála jsem se, že mě sousedi odmítnou, že mi neporozumí, nevyslechnou mě a pošlou pryč. A pak jsem nemohla spát.

Neřešila jsem, kdo měl v tom konfliktu pravdu – jestli soused nebo já. Věděla jsem jen, že se mám jít omluvit, a cítila jsem, že je to od Ježíše, protože se něco zvláštního se mnou děje.

Tehdy mě navštívila kamarádka. Když jsem jí to všechno vyprávěla, povzbudila mě, abych se nebála a omluvila se. O víc abych se nestarala.

Stále naléhavěji jsem cítila, že mám jít a že mi ubývá čas. Úplně jsem tomu nerozuměla, protože jsem si myslela, že jde o můj čas. Prosila jsem tedy, aby mi Bůh ty lidi poslal do cesty a celou situaci připravil.

Jednoho dne jsem seběhla ze schodů a zrovna tam stála paní a usmívala se na mě. Omluvila jsem se jí. Ale stejně jsem cítila, že se musím omluvit přímo sousedovi. A tak jsem se ten večer znovu modlila.

Druhý den ráno jsem šla vytírat chodbu a pán vyšel ze dveří. Poprosila jsem ho, aby chvilku počkal, že mu potřebuji něco říct. Souhlasil. A i když mi dřív záleželo na tom, aby náš rozhovor nikdo neslyšel, bylo mi teď jedno, že nás sousedi mohou slyšet. Mluvila jsem nahlas a naléhavě ho prosila, aby mi to odpustil. Soused mávl rukou, pod vousy se hezky usmál a řekl, že už je to dávno za námi a že je to dobré.

Řekla jsem mu, že je mi líto, jak jsem bláznivě jednala a že to bylo z nevědomosti. A on jen dodal: „Už se tím netrap a běž!“ Ještě jednou jsem ho nahlas naléhavě poprosila za odpuštění.

 

Asi za měsíc a půl přišel manžel domů s novinou, že právě tenhle soused ve spánku zemřel. Nemohla jsem tomu uvěřit, protože od té doby byly mezi námi vztahy jiné – dobré. Když jsem uslyšela, že soused zemřel, padla na mě Boží bázeň a porozuměla jsem tomu, proč na mě Bůh tolik naléhal. Tím, že jsem ho poslechla, jsem byla ušetřena něčeho, s čím bych se těžko vyrovnávala. A byla jsem ráda, že soused mohl odejít v klidu a nic špatného mezi námi nebylo. Oba jsme mohli prožít po konfliktu v našem vztahu uzdravení. Děkuji Bohu, že jsem poslechla jeho hlas, který ve mně tolik naléhal: „Jdi!“