V našem rozhovoru jsme se dostali až do chvíle, kdy ses ocitl v církvi. Jak tě přijali a jak ses tam zapojil?

V prvních několika letech po návratu z vězení jsem ve své církvi sloužil tolik, že pro mě byla jako druhý domov. Chodil jsem na každé možné shromáždění a sloužil veškerým možným způsobem. Být v církvi mě chránilo před upadnutím do problémů. Neměl jsem čas chodit do barů nebo se poflakovat na místech, kde bych neměl být. V místním těle Kristově jsem našel novou rodinu, která mě milovala a přijímala takového, jaký jsem. Pastor se mi stal duchovním otcem, stejně jako další starší muži v církvi.

Zatímco jsem byl stále v podmínce, otevřela se příležitost jet na krátkodobou misijní cestu do Guatemaly. Opravdu jsem chtěl jet, ale v podmínce jsem nemohl. Můj probační úředník byl zbožný muž, který se za mě často modlil, když jsem k němu chodil na kontroly. Když jsem mu řekl o své touze jet do Guatemaly, udělil mi předčasné ukončení podmínky a umožnil mi tak odjet. Později mi řekl, že to bylo poprvé za třicet let ve službě, kdy to pro někoho udělal!

Bůh nadále otevíral dveře, abych jezdil na krátkodobé misijní cesty do Jižní Ameriky a následně do Evropy.

A do Čech ses dostal kdy?

Bylo to na mé sedmatřicáté narozeniny, devět let po příchodu z vězení. Tehdy jsem se ocitl za volantem malého autobusu, mezi pšeničnými poli zralými ke žni, uprostřed malé postkomunistické země v části světa, která se tehdy nazývala východní Evropou. A tady uprostřed pole ke žni, uprostřed Evropy, mě Bůh zval, abych byl jeho dělníkem na polích Evropy. O třináct let později jsem stále zde v České republice a dělám to, k čemu mě Bůh povolal.

Nyní jsi ženatý. Můžeš nám prozradit, jak jste se s tvou ženou našli?

O mnoho let dříve, když jsem byl ještě ve své domácí církvi v Marylandu, se na shromáždění jednoho dne objevila drobná mladá žena. Jak jsem to často dělával s nově příchozími, hned jsem jí „z fleku“ vyprávěl své svědectví. Nevěděl jsem tehdy, že jsem ji vyděsil natolik, že když zjistila, že je ve skupince pro mladé, kterou jsem vedl já, požádala, aby byla umístěna do jiné skupiny! Rozhodl jsem se, že to nebudu brát osobně. Byli jsme s Huldou přátelé asi tak šest let, než ji tým z naší církve jel doprovodit do České republiky. Měla tam sloužit jako misionářka na plný úvazek a já jsem byl součástí tohoto týmu. Právě během této cesty ke mně Bůh promluvil o poli ke žni.

Předtím jsem vždy Huldu viděl jako drahou přítelkyni a sestru v Pánu, bez jakýchkoliv romantických pocitů vůči ní. Hodně jsem si jí vážil pro to, jak kráčí s Pánem, a vždy mě přitahoval její tichý a jemný duch. Úplně jsem tomu nerozuměl, ale aniž bych si to skutečně uvědomoval, stala se časem mým nejlepším přítelem.

Uchovával jsem to v srdci, protože jsem věděl, že jestliže ji někdy oslovím ohledně vztahu, musím být připraven učinit závazek. Říkám to proto, aby bylo zjevné, že to, co se stalo mezi Huldou a mnou, učinil Bůh. Byl jsem v Česku jako účastník Misijní výcvikové školy (MTS), vedené organizací, která předtím zprostředkovala onu krátkodobou misijní cestu, jíž jsem se zúčastnil. Právě během MTS jsem o jednom víkendu sloužil na výjezdu s Huldou. Pamatuji si, že jsem se na ni díval a říkal si, jak krásnou se pro mě stává. Během MTS jsme neměli chodit na rande, ale odvážil jsem se jí zeptat: „Bojíš se být ve vztahu?“ Řekla něco jako: „Asi ano.“ Toho večera jsme se oba účastnili koncertu chval, který se odehrával na misijní základně. Když jsme vyšli ven, řekla, že se chce podívat na hvězdy a že je venku krásná noc. Ale já jsem si pomyslel: „Ty jsi tak krásná!“ Zeptal jsem se, jestli se chce se mnou projet na loďce po jezeře, které bylo přímo vedle základny. Řekl jsem jí, že z jezera můžeme hvězdy vidět lépe a ona souhlasila! Když jsme doveslovali doprostřed jezera, začalo nám svítat, že jsme sami uprostřed jezera, venku v přírodě, uprostřed České republiky, za oceánem, daleko od rodiny a přátel. Rozesmáli jsme se a uvědomili si, že nám Bůh něco říká. Poté, co jsme se dlouho smáli a Hulda ze smíchu téměř vypadla z loďky, jsem se modlil a poprosil Boha, aby mi pomohl sdílet, co je v mém srdci. Udělal jsem to. Hulda jen plakala. Nechal jsem ji plakat bez přerušení a po nějaké době mi i ona otevřela své srdce.

Když jsem byl na Ukrajině na dvoutýdenní misijní cestě, koupil jsem jí zásnubní prstýnek a na Boží hod jsem se jí zeptal, jestli ji mohu milovat a sloužit jí po zbytek svého života. Řekla ano. A po třinácti letech se to stále učím. Moc rád tento příběh vyprávím, protože Bůh je láska a zaslouží si slávu za to, co udělal.

Takže jste se rozhodli zůstat v České republice?

 Rozhodnutí sloužit Pánu na misii jsme měli v srdcích dříve, než jsme se vzali. Dva měsíce po našem svatebním dnu, 4. července 2003, jsme se rozloučili s rodinou a přáteli a odjeli do České republiky. Na tento Den nezávislosti nezapomeneme.

A váš život tady?

 Jako misionáři nemáme žádnou záruku toho, jaký bude náš příjem v daném měsíci, ale Bůh k nám byl neuvěřitelně dobrý. Nikdy jsme nehladověli ani nám nebyla zima. Bůh se během let, kdy sloužíme v Česku, postaral o každou naši potřebu.

Jednou v prosinci jsme například řešili otázku, jestli máme jet na konferenci, na niž jsme byli pozváni několik měsíců předtím. Cílem bylo prohloubit náš vztah s pastorem ve městě vzdáleném asi tak dvě hodiny. Když přišel čas odjezdu, zjistili jsme, že jsme naprosto bez peněz. Náš nejmladší byl v té době ještě nemluvně a ve skříni jsme měli několik posledních plechovek fazolí, sáček rýže a posledních pět plínek. Měli jsme v autě dost benzínu na cestu tam, ale nikoliv zpět. Zvažovali jsme, že cestu zrušíme a pastorovi se omluvíme, ale když jsme se za to modlili, oba jsme v duchu cítili, že bychom měli jet. Když jsme do onoho města přijeli, uvědomili jsme si, že nemáme ani desetikorunu, abychom mohli zaparkovat auto v centru. Museli jsme hledat parkování zdarma. Byli jsme ubytováni u jedné svobodné sestry ze sboru, která měla dost pokojů, aby mohla hostit pětičlennou rodinu. První večer zůstala Hulda s dětmi v bytě a já jsem šel na setkání. Uvařila, co jsme mysleli, že bude naše „poslední večeře“. Protože byl čas Vánoc, nepřekvapilo mě, když mi hostující řečníci, přátelé z Anglie, předali vánoční přání. Strčil jsem je do kapsy kabátu. Když Hulda ten večer ono přání otevřela, byl tam šek na pět set liber (cca patnáct tisíc korun)! Kdybychom pro jistotu zůstali doma, možná bychom o toto požehnání přišli.

Když se ohlížíme nazpět, tak to byly jedny z nejlepších Vánoc, jaké jsme kdy jako rodina zažili.

Velice děkuji za tvoji otevřenost a přeji, aby i letošní Vánoce byly pro vaši rodinu krásné.

 Manželé James Sherwood Bennett a Hulda Romero-Bennett žijí v České republice, kde slouží především lidem zdeptaným a bolavým.

Mají 3 děti – dvě dcery a syna.

V Čechách si postavili americký dům, který je místem setkávání i útočištěm pro potřebné.

Připravila Luba Šťastná