Lucie Zídková
Nedávno na mě vykoukla v televizním programu upoutávka na film Samotáři.
„To je skvělá muzika! Ty jo, co je to za muziku? To je státní hymna, ty vole.“ Mají všechny nezbytné předpoklady ke štěstí, není jim to však nic platné.
Ačkoliv jsem tuhle kultovní komedii nikdy neviděla, popisovaný pocit znám více než dobře. Je mi 45, mám muže, syna, dům se zahradou… tedy všechny nezbytné předpoklady ke štěstí. Přesto dost často mám pocit, že mi takové to obyčejné malé domácí štěstí protéká mezi prsty. Jak na tom jsou asi ti, kteří – řečeno slovy autora této upoutávky na film – rozhodně nemají všechny předpoklady ke štěstí.
Za poslední týdny a měsíce máme kolem sebe hodně lidí, kteří můžou hovořit o štěstí, když si zachránili holý život. Nezáleží přitom na tom, zda je z domovů vyhnala ruská invaze či děsivé zemětřesení. Tito lidé stejně jako text naší státní hymny zoufale volají „Kde domov můj?“.
Když jsem tak jednou zase Pánu Bohu vysvětlovala, že to fakt není jednoduché jen tak z ničeho nic začít znovu od nuly a zkoušet zakořenit někde jinde, dostalo se mi zajímavé odpovědi:
V něm (v Kristu Ježíši) zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. (Koloským 2,7)
Zapustit kořeny, postavit základy, pevně se držet a znovu a znovu vzdávat díky – to zní jako akční plán. Že to není jednoduché? A kdo to má jednoduché?
Bůh nám nikdy nesliboval, že to bude procházka růžovým sadem. Ale teprve když tohle budeme dělat, dostaneme se ze stavu hybernace do stavu aktivního žití. Tak jo, já to zkusím. Co vy?
Tabita 1/2023