Ptala se a rozhovor zpracovala Milena Krumphanzlová

Hana a Pavel Deutschovi jako mladí manželé emigrovali v polovině osmdesátých let přes Jugoslávii do Rakouska a poté do Toronta v Kanadě, kde prožili celých 35 let. Před rokem se rozhodli vrátit zpět do České republiky a opět žít naplno ve své rodné zemi. Mají dospělou dceru a syna, kteří žijí v zahraničí.

Za slunného podzimního dne vcházíme do útulného rodinného domku v Kutné Hoře s očekáváním, že se nám v rozhovoru s Hanou a Pavlem podaří poodhalit životní osudy tohoto dlouholetého manželského páru, který tzv. „na stará kolena“ opouští svůj zavedený život v Kanadě, aby vstoupil do další životní fáze – tentokrát opět ve své domovině.

  • Co bylo hlavním impulsem, že jste se s roční dcerou rozhodli nelegálně odejít z Československa?

Hana: Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, a tak jsem již od mládí vnímala tlaky ze strany komunistického režimu, nejdříve ve škole, poté i v práci, například na členství v SSM i v KSČ. Cítila jsem celkovou beznaděj a nechtěla jsem v těchto podmínkách vychovávat svoje děti. Náš několikaměsíční pobyt v Rakousku nebyl jednoduchý, přivydělávali jsme si, jak se v daném místě dalo. Například Pavel chodil pomáhat na pole, do skleníků apod. Požádali jsme o azyl v Kanadě a čekali jsme na vyřízení své žádosti.

  • Co vaši rodiče, kteří zůstali v Československu?

Hana: Až za mnoho let jsme si uvědomili, co všechno toto rozhodnutí znamenalo pro naše maminky (v době naší emigrace už žily pouze ony). To, že zestárnou a my je třeba už nikdy neuvidíme. Ale byli jsme velmi mladí a toto nám docházelo až mnohem později. Naštěstí už po třech letech jsme je mohli opět vídat – většinou za námi babičky jezdily do Kanady, a to často až na půl roku.

  • Jaké byly vaše začátky v Kanadě?

Pavel: V Kanadě jsme se setkali s velmi milým a vstřícným přijetím starousedlíků, ochotných pomoci, když jsme se potýkali s angličtinou i s nedostatkem peněz.

Hana: I úřady nám pomáhaly – poskytly nám půjčku na letenku do Kanady, po dobu jednoho roku nám platily kurzy angličtiny, přispívaly na bydlení. A my se zatím intenzivně učili jazyk a hledali práci. Vřele nás přijali také věřící z baptistické církve, podpořili nás i psychicky při asimilaci a přijímání odlišné kultury. Zpočátku nám chyběla česká kultura, divadla, koncerty. I prostor pro koníčky😊

  • V té době jste již byli věřící?

Hana: Já ano.

Pavel: Ne, nebyl jsem ještě věřící.  Do kostela jsem chodíval, protože Hanka byla křesťanka, ale nijak jsem o těchto věcech dále nepřemýšlel. Na druhou stranu vím, že lidé ve sborech, kam jsem s Hankou šel, byli příjemní a dobří lidé.

  • Jak jste tedy uvěřil?

Pavel: Do Československého baptistického sboru v Torontu jsem chodil jako do krajanského střediska. Pořádali tam různé akce se společnými obědy, výlety, hrál jsem s nimi hokej atd. Sedával jsem s Hankou v lavici, a přestože jsem se ani nesnažil chápat, o co vlastně jde, myslím, že Duch svatý na mně již pracoval. Nedovedl jsem si ale v těch letech nijak představit, jak by bylo možné, abych nějak ‚přepnul‘ svůj mozek a najednou začal věřit v existenci Boha.

O nějakých pár let později jsem ale začal být ‚konfrontován‘ s velice příjemným a laskavým hlasem, který jsem jakoby ‚slyšel‘. Hlas mi říkal, že je někdo, kdo mě má rád a stojí o to, abych mu uvěřil. Také mě přesvědčoval o tom, že si jen myslím, že je se mnou všecko v pořádku. Byl to laskavý a vybízivý hlas, který jsem slýchával skoro každý den po cestě autem do práce a z práce, ale i jindy. Ani nevím, proč jsem si v té době nemyslel, že jsem se zbláznil – slyšet hlasy! Ale naopak, po delší době jsem doma potají kleknul a řekl něco v tom stylu, že „jestli jsi to ty, Bože, kdo ke mně mluvíš, a jestli opravdu jsi takový, jakého tě slýchávám, tak se ti dávám“.

S tímto vyznáním do mě vstoupila touha číst Bibli, rozumět tomu, kdo je Kristus, pochopit jak dějinně, tak kulturně význam toho, že jsme stvoření a padlí, ale stále milovaní lidičky. Touha číst Písmo, být tam, kde se křesťané modlí, kde chválí svého Boha, to vše bylo ‚najednou‘ do mě transplantováno. Vše to je jen z Boží lásky a milosti, že jsem na cestě k té nejhezčí budoucnosti, která je pro nás lidičky možná. Tak to byly moje první kroky coby křesťana.

  • Jak vypadal v Kanadě váš profesní život?

Hana: Zpočátku jsem se hlavně starala o dvě malé děti, narodil se nám tam ještě syn. Chemická průmyslovka stavebních hmot, kterou jsem studovala v Československu, tam byla nepoužitelná😊. Vždy jsem ale tíhla ke květinám, tak jsem začala chodit pomáhat do květinářství, zpočátku zadarmo, abych se něco naučila – a pak už mi i trochu platili😊. A už jsem u toho i zůstala a skoro dvacet let jsem dělala vazby, aranžování květin a nějakou dobu jsem měla i svůj obchod. Pak jsem ze zdravotních důvodů musela skončit a nějakou dobu jsem pomáhala manželovi s administrativou. Zároveň jsem si dodělala zdravotnickou školu a Pán mi pomohl najít místo v nemocnici, kde jsem pracovala až do našeho odchodu z Kanady.

Pavel: Založil jsem si v Kanadě malou firmu na renovaci domů, kanceláří, kuchyní, koupelen apod. Začal jsem skromně od jednodušších zakázek, po řemeslnících byla poptávka😊.

  • Jak jste se zapojili do služby v Kanadě?

Pavel: Takovou praktickou pomoc jako údržbu a malování kostela jsem dělal od začátku našeho pobytu v Torontu. Sbor tam byl ‚zaběhlý‘ a nijak moc dalšího se ode mne neočekávalo, ale přesto jsem po čase začal dělat pokladníka ve sboru. Moje zapojení se do křesťanského života se spíše odehrávalo mimo sbor, tam jsem se cítil lépe. Hanka zvala často návštěvy na obědy a v Torontu žilo v té době hodně svobodných mladých mužů, kteří rádi zašli posedět a popovídat si v té obrovské anonymitě velkoměsta. Zde i jinde jsme rádi vyprávěli o Kristu, který nám věnoval nový život.

Měli jsme hezkou skupinku, kde se neustále plánovalo, co bychom mohli dělat, a tak naše (Hanky a moje) pravidelné návštěvy v domově důchodců v neděli odpoledne byly pokračováním služby na skupince. Připravovali jsme pořady se zpěvem „kancionálovek“ i starých duchovních písní Elvise Presleyho, se čtením básní, hádanek a vtipů pro skupinu někdy až třiceti lidí, kteří strávili životy někde v církvích a teď se již nemohli dostat do shromáždění. To jsme provozovali s Hankou snad víc než 15 let a požehnání jsme brali stejně jako naše ‚publikum‘.

Moje hra na kytaru a chvály na naší sborové skupince mě také zavedly do Scott misie v Torontu. Tam jsem se cítil velice dobře. Dvě sobotní dopoledne v měsíci jsem tam vláčel svou kytaru a v tomto středisku pro sociálně slabší a pro bezdomovce jsem měl možnost zvát další lidičky k cestě životem s Ježíšem Kristem. Přes deset let jsem se snažil asi stovce návštěvníků čekajících dvě hodiny na vydávání obědů ukázat, jak marný je život bez Boha, bez naděje na lepší budoucnost. Modlili jsme se spolu za praktické věci. Někteří z nich byli hudebníci, a tak jsme i k potěšení ostatních jamovali příležitostně spolu. Potkal jsem se tam s mnoha dobrými a zajímavými lidmi.

Hana: Další věcí je on-line poradenství. Taková celosvětová křesťanská linka důvěry, kam píšou často lidé bez naděje, hledající pomoc a povzbuzení, hlavně přes různé sociální sítě a portály. Nejčastějšími tématy jsou vztahy, manželství, komunikace, ale i smysl života a etické problémy. Této službě se věnujeme také určitě přes patnáct let, a to i odsud z Kutné Hory.

  • Víme o vaší službě seniorům i zde v České republice. Jaká je ve srovnání s Kanadou?

Hana: V Kutné Hoře navštěvujeme oddělení LDN v místní nemocnici a jezdíme, hlavně Pavel, též do nedalekého Alzheimercentra. Vnímáme zde také větší svobodu k osobnímu svědectví, modlitbě za lidi i kázání slova. V Kanadě jsou možné podobné návštěvy pouze pod hlavičkou církve, vždy je nutná aktivní žádost, např. o modlitbu. Celkově se dá říci, že kanadské úřady uzavírají možnosti evangelizace a svoboda šířit zvěst o Kristu je značně omezená.

Kanadští důchodci jsou také vzhledem k poměrně slabé intervenci státní sociální pomoci odkázáni na svoje úspory. Rovněž kontakt s dětmi je poměrně složitý, protože děti většinou žijí velmi daleko od svých rodičů a nemohou jim zajišťovat každodenní péči. Je tedy zcela běžné, že staří lidé tráví poslední roky svého života v domovech pro seniory.

Pavel: Mám za to, že službu seniorům ‚odstartovalo‘ úmrtí mé i Hančiny maminky. Obě odešly v rozmezí jednoho roku, kdy jsme najednou cítili, že bychom měli ten čas, který jsme jim věnovali, dát podobným způsobem i někomu jinému.

Asi největší rozdíl vidím v tom, že v Kanadě jsme poskytovali starým lidem jakousi duchovní náhradu bohoslužeb v kostelech, kde tito lidé prožili svá aktivní léta, ale kam se již ve svém věku nedostali. Zatímco ve zdejších domovech pro seniory jsou povětšinou lidé nevěřící, kteří Krista neznají a nemají ani vizi té nádherné budoucnosti, kterou vyhlížíme my věřící. Jinak jsou ale kanadští senioři stejní jako ti v Čechách, bez rozdílu barvy pleti, touží po úsměvu a fyzickém dotyku😊.

Pořád je podle mého názoru více křesťanů v Kanadě než zde, a to i u mladší generace. Zase ten tlak na umlčení křesťanů je, řekl bych, o dost větší tam než tady.

  • V Kanadě jste žili plným a aktivním životem, vybudovali si přátelství, váš profesní život byl úspěšný. Proč jste se tedy vrátili zpět do Čech?

Hana: Začali jsme si uvědomovat, že nám bude ubývat energie a že potřebujeme zvolnit životní tempo. Náš životní styl znamenal asi 60 hodin týdně pracovat, jeden až dva týdny dovolené ročně, pracovní telefonáty i o víkendu – vyhlídka na další roky v tomto „fofru“ nevypadala lákavě. Prošli jsme si zde různými zdravotními a finančními problémy, ze kterých nás Bůh vždy vysvobodil a učil nás, jak vykročit na další cestu.

Pavel: Prvních třicet let života v Kanadě jsem o návratu do Čech neuvažoval. Náš život, můj byznys, Hančina práce, děti, kamarádi, sbor a naše aktivita v sociálním dobrovolnictví – to vše bylo v Torontu. Tam jsme byli doma a tam se nám líbilo žít. Sám jsem byl překvapen, že mě myšlenky na návrat začaly stále více přitahovat. Ale už jsme nechtěli zvládat pracovní nasazení a ještě dobrovolnické aktivity, kterých jsme se nechtěli vzdát.

  • Váš návrat do Čech zkomplikovala koronavirová pandemie. Jaký je postoj lidí ke Covidu v Kanadě?

Pavel: Covid tam prakticky zastavil všechny naše aktivity. Jak Scott misie, tak domovy seniorů i nemocnice se úplně uzavřely a bezdomovci a sociálně slabí se nemají kam utéct. Staří lidé v domovech důchodců jsou zavřeni na pokojích bez návštěv a vlastně umírají na postelích bez možnosti pohybu – to je smutná bilance Covidu. Jsou desítky sborů, kterým byly vydány pokuty za to, že otevřely dveře a poskytly jídlo anebo náhradní oblečení těm potřebným. Covid a strach o sebe velice zatvrdil lidská srdce.

Hana: Lidé v Kanadě mají obecně větší respekt k systému a systémovým opatřením, která přísně dodržují, protože jejich nedodržování je též velmi přísně postihováno vysokými pokutami.

  • Co vám chybělo v Kanadě a co naopak postrádáte u nás?

Hana: Jeden z prvních šoků, které jsem v Kanadě zažila, byli švábi a stonožky v našem prvním bytě😊. Musela jsem si zvyknout na jiné suroviny na vaření. Co nám také chybělo, byl český chléb.

Nejvíc mi tady samozřejmě chybí blízký kontakt s dětmi a vztahy s přáteli, které jsme si tam vytvořili. Navíc postrádám tu kanadskou přátelskost a otevřenost, která nic nestojí a může vám zpříjemnit den.

Pavel: U mě je největší změnou ten přechod z uspěchaného života pracujícího člověka s mnoha aktivitami do života bez zaměstnání. To je pro mě velká změna, na kterou si stále zvykám. Ale já vždy říkám: Komu se nelíbí v Čechách, tomu se nebude líbit ani v Kanadě a obráceně.

Vždy jsme se pouštěli do věcí, které nám Pán poslal do cesty, a věříme, že tak to bude i v Čechách.

Tabita 4/2021