Jiřina Gina Čunková
V životě mohou nastat situace, které člověka přivádějí ke zničujícím myšlenkám, že nic nemá smysl, že se snažil a nedokáže to, že začal dobře, ale skončilo to hrozně. V tu chvíli by měli dostat slovo přátelé. Takoví, kteří vám nepřestali věřit, kteří vidí jaksi za horizont přítomnosti, kteří vás jednoduše mají rádi. Mnohokrát mě napadlo, jestli bych je měla, pokud bych neuvěřila v Boha a nezačala věřit ve společenství bratří a sester, jakkoliv mě v životě někteří z nich mohli i ublížit nebo naštvat. Mám obrovskou rodinu a jsem vážně moc vděčná.
Já byla za svůj život několikrát v situaci, která mě nemile zaskočila. Ta první je až úsměvná, protože vážně o nic nešlo. Psal se rok 1990, byla jsem čerstvě věřící miminko, které teprve poznávalo Boží lásku a které moc moc chtělo Pánu Bohu sloužit. Nejlépe hudbou. Ve škole mi vždycky říkali, že dobře zpívám. Můj sbormistr pěveckého souboru Kohoutek mě chválil, kdykoliv byla příležitost. Naučila jsem se tři akordy na kytaru a ty jsem stále obměňovala. Zpívala jsem všude. Na pískovišti, kde maminky s dětmi odpočívaly, v parku, kde jsem se seznámila s romskou partou, a nakonec na skupince, protože můj vedoucí mě v parku slyšel a řekl, že by to bylo dobré. Akordy jsem musela rozšířit, ale mojí motivací byly pochvaly.
Církev, do které jsem chodila, byla v rozkvětu. Rostla početně i nadšením, a proto bylo třeba vytvořit hudební tým a koupit aparaturu, aby nás bylo slyšet v tělocvičně, kde to s akustikou poněkud vázlo. Když nad tím dnes přemýšlím, zas tak nutné to nebylo, ale říkejte to lidem s rockovým cítěním. Šmrdlání na kytaru není ono. Je potřeba se do toho opřít. Dostala jsem do ruky mikrofon. Ne že bych ho v životě nedržela v ruce. Na pěveckých soutěžích jsem se s ním už seznámila. Nicméně teď to bylo doopravdy. A tak jsem se stala sólovou zpěvačkou. Na kytaru jsem naštěstí nehrála, protože to by byla katastrofa dvojnásobná, jak jsem posléze zjistila.
Jeden kluk mi totiž řekl pravdu. Hele, to fakt nejde, zpíváš děsně. Urazila jsem se. Cože? Co si o sobě myslí? Tak mi přinesl nahrávku. Myslela jsem, že omdlím. Tohle jsem já? Ten falešný tón vydávám já? To není možné. Odešla jsem a chtěla přestat chodit do církve, kde nejspíš všichni museli kvůli mně dosti trpět, i kdyby hudební sluch neměli. Strašně jsem se styděla. Přemýšlela jsem, že začnu chodit do jiné církve.
Omezila jsem svoje zpívání na veřejnosti a zpívala pouze doma a na chodbách gymnázia, když všichni odešli. Bydleli jsme totiž ve škole, muž pracoval jako školník. Zpívala jsem Bohu a ten mi naslouchal. Nezdálo se, že by mu moje tóny vadily. Před ním jsem se cítila uvolněně a dobře. Když mě během uklízení chodeb něco napadlo, rychle jsem běžela domů, abych si to nahrála na magneťák.
Na skupinku jsem chodila dál, ale kytary jsem se nedotkla a zpívala jsem spíš potichu.
Jednou nás navštívil Jiří Dohnal, tehdejší pastor společenství a dnešní misionář v Chorvatsku. Víte, jak to chodí, když na skupinku přijde někdo z tzv. vyšších míst. Na stole je víc jídla, všichni se usmívají, všichni přijdou včas a skupinka probíhá podle řádu. Jenže skupinka se moc nepovedla. Před Jirkovým příchodem došlo k jakési hádce kvůli tomu, jestli je hřích, když si odneseš například kancelářský papír ze svého pracoviště. Už nevím, jak se to vyřešilo, ale tu náladu, která panovala na skupince, cítím dodnes. Při modlitbách bylo napětí, pomodlili se možná jen dva lidé. Na samotném konci se na mě otočil pastor a říká: Mám dojem, že ti mám vyřídit slovo od Pána: Tvoje písničky se budou zpívat ve všech křesťanských církvích a budeš hodně cestovat a koncertovat. Řekl toho víc a je škoda, že jsem si to nezapamatovala. Po těchto dvou větách jsem se totiž začala smát a plakat zároveň. Běželo mi hlavou, jak se to asi tak stane, když už před lidi nechci.
Jirkovo povzbuzení a jeho víra mi dala sílu se vzchopit. On věří, že to dokážu? A Bůh mi věří? Začala jsem znovu, už s větší pokorou, občas jsem se omlouvala, že to není dokonalé, ale postupně to šlo. Za čtyři roky jsem dostala pozvání do USA a zpívala před 10 000 lidmi svoje dvě písničky, které přeložil Karel Řežábek a Ted Whang.
Vím o svých nedostatcích. Jsou tóny, které dnes už nezazpívám, ale když už, tak to dělám ráda a naplno. Některé písničky se skutečně zpívají v mnoha církvích a vždycky mě to dojme. Pokaždé si na Jirku vzpomenu.
Další situací, už mnohem vážnější, byl můj rozvod, stěhování do Brna a nesmírně namáhavá práce v OMV na brněnské dálnici. Kromě dcery a nejdůležitějších věcí, které se mi vešly do auta, jsem si nic dalšího nepřivezla. Nevěděla jsem, kde budu bydlet, kde pracovat, jak to všechno zvládnu. Pomohli mi lidé z libereckého i pražského Křesťanského společenství, pomohli mi lidé z Nymburka, pomohli mi rodiče i moje sestry, které v Brně bydlely. Na zařízení malého pronajatého bytu a na zaplacení tříměsíčního nájmu jsem díky všem těmto úžasným lidem měla. Ale co dál? Moc lidí jsem v Brně neznala.
Když jsem v prosinci po jedné 16hodinové směně a velmi těžké hádce s mým zaměstnavatelem, který mi dal k výplatě o 6 000 méně, než slíbil, usnula k ránu ve vaně, vytopila sousedku a rozbila se mi pračka, myslela jsem si, že už to déle nevydržím. Takto asi vypadá člověk, který se zhroutí. Řvala jsem, křičela k Bohu, ať si mě vezme, že je mi všechno jedno. Po dvou hodinách jsem lehla do postele a koukala do stropu zcela otupělá. Představa, že zítra půjdu zase do té samé práce, mě už dopředu vyčerpávala.
Odpoledne mi zavolala Hana Pinknerová. Se svým mužem mě pozvali domů na čaj. Jakkoliv jsem se snažila, neudržela jsem pláč. Pak mi Hana řekla myšlenku, která se mě od té chvíle nepustila. Zkus se zeptat v Trans World Radiu, jestli by pro tebe neměli práci. Jsi zpěvačka, možná bys jim byla užitečná, třeba v práci s hudbou. Od srdce jsem se zasmála. Od mateřské dovolené jsem toho stihla dost. Prodávala jsem v zelenině, uklízela chodby školy, po rekvalifikaci kadeřnického kurzu jsem pár let stříhala a česala hlavy. Jo a ještě mám zkoušky na topiče s uhlím. Teď jsem na benzínce v bistru, pracuju do vyčerpání a mám se jít zeptat na práci v rádiu? Pobavilo mě to.
Hana i Ota však viděli za horizont mé přítomnosti a jejich víra v mé schopnosti mi opět dala sílu se vzchopit. S bušícím srdcem jsem další den zazvonila na zvonek budovy TWR-CZ a přišel mi otevřít ředitel. Přestože se mnou v minulosti nahrával rozhovor a týden jsem s kapelou nahrávala naši druhou desku právě v této budově, nepoznal mě. Na moji otázku, jestli by pro mě neměli práci, že budu dělat cokoli, klidně i uklízet, mi odpověděl, že nikoho nehledají a zavřel dveře.
Jsou hodní ti Pinknerovi, ale spletli se ve mně. Odcházela jsem, když vtom na mě ředitel opět zavolal. Jeho kolegyně Kateřina Hodecová mu totiž řekla: Cože? Tys ji nechal jít? Takže jsem nastoupila do nového zaměstnání a zůstala devět let. Dodnes spolupracuji externě.
Posledním člověkem, o kterém dnes chci napsat, který ve mě věřil a věří dosud, je už zmíněná šéfredaktorka TWR-CZ Kateřina Hodecová. Zařídila, abych se naučila pracovat s počítačem a následně i s archivem. Když už jsem to jakžtakž ovládala (přiznám se, nechtěla jsem se ztrapnit a být celé redakci na obtíž, tak jsem si po večerech studovala v časopisech o počítačích), přišla do mé kanceláře Katka a řekla mi: „Dnes vyrobíš scénář k hudebnímu pořadu.“ Já? Ne, to fakt nedokážu. Budu sázet muziku do archivu, budu hledat zajímavé interprety a přiřadím cédéčkům čísla, ale nic dalšího si netroufám. Katka mi oponovala. Co děláš? Máš příjemnou barvu hlasu, muzika tě baví, tak co bys to aspoň nezkusila?
Od té doby jsem vyrobila stovky scénářů, moderovala za mikrofonem, naučila se s technikou. I tady jsem si vědoma svých nedokonalostí, ale došla jsem dál, než jsem byla. Byli tu totiž lidé, kteří věřili, že dokážu víc. Dělali to z hlubokého přesvědčení a víry v Boží zásah. Nechtěli mě vidět na dně. Záleželo jim na mně.
Je důležité vnímat chvíle, kdy jsou vám přátelé nablízku. A ještě více důležité je napodobovat. Zkuste to jako já dnes. Vzpomeňte si na situace, kdy vám lidé věřili. A zkuste přemýšlet o lidech, které byste chtěli dnes anebo zítra povzbudit. Vždyť se potřebujeme.