Jana Frantíková

Je pozdní jaro. Sluníčko se zvolna dostává ke slovu, ale zároveň jsou všude vidět připomínky jarního tání. Ideální vodácká kombinace. Vyrazili jsme na víkend na Tichou Orlici. Jelo nás osm lodí – já s manželem, naše děti, jejich děti (tj. vnoučata) a pes.

Cestou jsem si uvědomovala, jak je taková plavba v lodi po řece obrazem života. Cesta někde začíná a někde končí. Vodák nasedá do lodi, je natěšený na cestu, raduje se z rozkvetlé okolní krajiny a cpe do lodi zavazadla, v kterých je spousta zbytečných věcí. Jenže na vodě nikdy nevíte, kdy se vám suché náhradní oblečení bude hodit. A když jste si našli svoji loď a rozebrali pádla, můžete začít cestovat. My jsme ještě před nasednutím do lodi svěřili svoji cestu Hospodinu.

Začátek cesty je náročný. Na horním toku bývá méně vody, více šutrů a prudší proud. Na březích nastrkují svoje větve do vody vrbičky, připravené shodit do vody každého, kdo nedává pozor. Lodě se kolíbají a hrozí, že se převrhnou. A tak mi toto období připomíná dospívání. V té době si myslím, že všechno umím, zkušenosti chybí, nechybí ale odvaha a chuť riskovat. Teenager má také spoustu energie a síly. Jen to pokušení (zde v podobě vrbiček) je zrádné. Ale dno je mělké, a tak když se někdo převrhne, potluče se trochu o kameny, možná přijde o nějaké nezabezpečené věci a vyplácá si to suché oblečení. Obvykle však přežije a může jet dál. Velkou pomocí také je, když má zkušené lidi okolo sebe. Když se vodák převrhne, muži zachraňují lidi, děti, psy, pádla a loď a ženy nabízejí suché oblečení a teplý čaj. Tak to má v životě být. K čemu by v takové situaci bylo, kdyby někdo říkal: „Ty sis nevšiml té větve, příště musíš víc přitáhnout…“, anebo dokonce: „Seš úplně slepej a levej k tomu. Zacházíš s pádlem, jako by to byl kopist“. Průšvih už se stal a nyní minimalizujeme škody. Velké požehnání mají teenageři, pokud v době problémů mají kolem sebe lidi, kteří nemoralizují, ale bez kritiky pomohou skutkem či radou. Rozebrat situaci se dá přeci vždycky i později, je jen výhodou, když je člověk přitom v suchém oblečení.

Nastává plavba ve střední části řeky. Voda se zklidňuje, ale čas od času se vyskytnou nečekaně těžká místa. U kormidla usedají ti, kteří po tom prahnou, ale prakticky to vůbec neumí, tj. děti. A tak dospělí vodáci sledují cestu lodě s dětskou posádkou a snadno sami přehlédnou, že najíždějí na kámen nebo do vrbiček. A tak je to i v našem středním věku. Sledujeme potřeby dětí a někdy přehlédneme, že i my máme nějaké potřeby a řítíme se ke karambolu.

V závěru řeky by to mohlo být lehké. Řeka však často bývá přehrazena jezy, z nichž u většiny se lodě musí přenášet. A tak i nás v tom starším věku leckdy zaskočí nečekaná překážka. Může to být starost o stárnoucí rodiče nebo problémy s naším zdravím anebo jen nutnost vyrovnat se s tím, že život není tak splavný, jak bychom ho rádi měli. Můžeme litovat, že zábavné peřeje skončily a už se nevrátí, anebo se radovat z těch mladších vodáků, kterým jsme předali své zkušenosti.

Byly doby v mém životě, kdy jsem si připadala, jako když jedu rozvodněnou řeku. Co bylo, to bylo, co bude, to bude, teď je třeba se soustředit na to, kde přitáhnout, kde odlomit, kde zabrat a kde zabrzdit. Věděla jsem, jaká je Boží vůle pro můj život. Sjet řeku života odshora dolů. Nevystoupit z lodě, nevzdat to, nevyměnit posádku ani spolujezdce. Jen se někdy modlím, jestli jet vlevo, nebo vpravo. Pokud udělám chybu, nemohu ani řeku, ani čas vrátit zpátky. Někdy jedu místy, která jsem si vůbec nevybrala. Ale jsou součástí mé řeky, mého manželství, rodičovství i zaměstnání. A tak žít život je někdy docela náročné, pořád se něco mění a přicházejí na nás nové a nové požadavky.

Ale mám ještě jeden obraz. Ke kormidlu můžeme do své lodě vzít Pána Ježíše. Ten tu řeku života zná a kormidelník je „fakt dobrej“. Proč mám pořád potřebu ho v lehčích úsecích života přesunovat dopředu na háčka a řídit si loď sama? Proč si myslím, že já vím přeci nejlépe, kam chci jet a která cesta je pro mě nejlepší? Chci dojet do nebe. To je můj cíl. A tak se učím předávat kormidlo do Božích rukou, učím se důvěřovat v nejistých situacích a připomínám si, že řeka je každý den jiná, ale Ježíš Kristus je stále stejný. Včera, dnes i na věky.

Tabita 2/2021