Petr Plaňanský (psáno 20. 3. 2020)

 Někdo tlachá, jako by probodával mečem, kdežto jazyk moudrých hojí. (Přísloví 12:18)

Dnešní zamyšlení jsem zarámoval dvěma krátkými texty o slovech z pokladnice moudrosti biblické knihy Přísloví.

Důvod je jednoduchý – to, čím nás nedávná situace zaskočila, je VYNUCENÁ BEZKONTAKTNOST. Chybí-li přirozený lidský kontakt, obyčejné pohlazení, pak nám, jak trefně říká Radkin Honzák, „začne vysychat mícha“. Jinými slovy přestaneme svět i druhé cítit doslova „přes dotek, přes své tělo, přes kůži“. Vypadne-li nám jedna z důležitých poznávacích možností, začneme určitým způsobem ztrácet kontakt s okolím. Nepocítit dotek přinášející radost, či tlak přinášející bolest, nás otupí vůči radosti či strádání druhého.

Vzpomínám na dobu dospívání, kdy jsme si s přáteli vyprávěli příběhy či prožívali společná dobrodružství a vhodný dotek byl zcela přirozený jak mezi chlapci, tak i děvčaty. Tu a tam někdo někomu stiskl rameno, srdečně ho poplácal po zádech, rošťácky zatahal za cop nebo pohladil po tváři. Jak říkám, je to minulost, kdy se vhodně dotýkat druhých bylo přirozené.

Už dávno (při běžném každodenním styku a komunikaci) jsme tomu odvykli – nejen s přáteli, ale dokonce i v rodinách. A ve společnosti je lidský dotek politicky korektně zapovězen.

Deficit obyčejného lidského doteku si nejvíc uvědomuji tehdy, když jako duchovní navštěvuji a povzbuzuji osamělé starší lidi. Mají potřebu si se mnou potřást rukou na uvítanou, při modlitbě se chytit za ruce, při rozloučení se obejmout nebo mě pohladit po tváři. Rozumím tomu tak, že bytostně potřebují cítit lidskou blízkost. Stejně jako já, stejně jako vy.

To, že jsme doteky zanedbávali, nám docházelo v karanténě, kdy bylo (a ještě je) zapovězeno jeden druhého se na veřejnosti dotýkat, podávat si ruce a též máme od sebe držet patřičný odstup.

Nedostatek doteků je potřeba nahradit. Dá se to? Určitě dá, i když jen částečně. Povzbudivým slovem, které v sobě nese poselství naděje. Nemůžeme-li rukou, pohlaďme druhé alespoň vhodným a laskavým slovem. Nenechme se zneklidňovat špatnými zprávami a zbytečnostmi, netlachejme o nesmyslných nebo negativních věcech. Buďme povzbudiví, přinášejme dobré zprávy. Vyprávějme své příběhy nebo příběhy našich předků. Teď je na to ten správný čas.

Pokud můžeme, učme se druhé pohladit slovem co nejdříve, nejlépe hned. Zdokonalujme se hned na začátku našeho zápasu. Mám za to, že umění vyprávění, ale i naslouchání, povzbuzení či slovního pohlazení budeme potřebovat mnohem déle, než se nám nyní zdá.

Zářivý pohled vlévá do srdce radost, dobrá zpráva vzpružuje kosti.(Přísloví 15:30)

  1. S. Pokud byste snad na chvíli vyčerpali všechna dobrá slova, pak se neostýchejte poslechnout si Rádio 7 – stanici plnou povzbudivých zpráv, moudrých myšlenek, lidských příběhů i laskavých slov: http://www.radio7.cz/

 

 

Kdo nešije, není Čech, aneb jak jsem šila roušky

Lucie Zídková


Je zvláštní, jak se během pár dnů dokáže obrátit život celé společnosti naruby. Jednoho dne je člověk vycházející ven s rouškou za exota a o týden později už musí nosit zakrytá ústa všichni. Jenže roušek je nedostatek, co teď? Jde se šít!

Vypadalo to jako jednoduchá rovnice – mám šicí stroj, mám látky a coby maminka na mateřské dovolené mám čas. Jdu tedy šít!

Svému tříletému synovi jsem na YouTube pustila pohádku, sobě několik návodů na ušití roušky a vrhla jsem se do práce. Jenže ouha, můj starý šicí stroj už léta nikdo neseřizoval a trhal mi horní nit každých pět centimetrů. Co teď?

Nejprve jsem zkusila ušít roušku v ruce. Empiricky jsem ověřila, že to jde. Dá to tedy opravdu dost práce, ale zvládne to každý, kdo má dvě zdravé ruce, aspoň jedno aspoň trochu zdravé oko a doma jehlu, nit a bavlněnou utěrku či jiný kousek látky.

Pak jsem usoudila, že je na čase se zeptat na radu, nejlépe někoho kompetentního. Rad jsem dostala spousty, skoro jsem měla pocit, že co Čech, to odborník na šicí stroje. Například: vyměnit nit, co kdyby byla zteřelá, povolit horní nit, povolit spodní nit (přiznám se, že do této chvíle jsem netušila, že se dá povolit utažení spodní nitě a jak se to dělá), přečíst si návod či zavolat na konkrétní telefonní číslo opraváře šicích strojů. Vyzkoušela jsem je všechny.

Postupně jsem zjistila, že léta nepoužívané nitě skutečně nejsou v nejlepší kondici a velkou část z nich budu muset vyhodit. Také jsem si ověřila, že zavolat na cizí telefonní číslo není taková hrůza, jak se může zdát. Opravář šicích strojů mi sice po telefonu stroj neopravil, ale docela příjemně jsme si popovídali a pár milých vřelých slov je zvlášť v době karantény obzvlášť cenný artikl.  

Při čtení návodu na opravu nejčastějších závad na šicím stroji jsem pochopila, jaké pocity má asi větší část mých studentů, když po nich chci, aby si přečetli vzorový příklad z učebnice matematiky – rozuměla jsem opravdu pramálo. Naštěstí i to málo, co jsem pochopila, stačilo k tomu, aby stroj přestal trhat horní nit. Závada byla jednoduchá – špatně nasazená jehla. Bylo potřeba ji obrátit!

„Obrátit“. Tohle slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho poté, co jsem nasadila do šicího stroje jehlu konečně správně – plochou stranou dozadu. V čem všem potřebujeme změnit své smýšlení a obrátit se? Nevím jak vy, ale já sama jsem našla spousty věcí.

Za prvé: není třeba se snažit spasit svět – to už udělal Ježíš. Kolem sebe jsem našla spoustu lidí, kteří zasedli k šicímu stroji a šijí roušky do úmoru, klidně 12 hodin denně. Po pár dnech padají vyčerpáním. Bible říká v Galatským 5,14 „Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!“ – jako sebe samého, ne víc! Můžu šít roušky, ale musím se postarat sám o sebe, o své zdraví. Pro mě to znamená najít si čas protáhnout se, udělat si něco zdravého k jídlu či nezapomenout promluvit s rodinou.

Za druhé: není dobré nechat věci vyhnít. Věděla jsem, že šicí stroj je potřeba nechat vyčistit a seřídit, ale vykašlala jsem se na to. Teď, když by byl opravdu potřeba, na to není prostor. Poučení pro příště? Snažit se věci řešit průběžně a neodkládat je na kdoví kdy.

Za třetí: hledejme, co je naše obdarování. Někdo umí šít svižně roušky, jiný zajede nakoupit babičkám v okolí a další zvedne telefon a povzbudí někoho, komu více než koronavirus hrozí smrt z vyděšení.

Já jsem s šicím strojem zápasila a stěží ušila roušky pro své nejbližší. Ale když mi začaly přicházet zprávy na Messengeru od zoufalých rodičů zápasících s úkoly z matematiky, zjistila jsem, jak i já můžu být nápomocna. Kalkulačka, tužka, papír – a výpočet zadání domácího úkolu s návodem, jak na to – to je ta moje hřivna. A kde máte vy tu svoji?