Karon Cecy

Překlad a redakční úprava Milena Krumphanzlová

 V minulém čísle Tabity jsme vám přinesli rozhovor s Karon Cecy z USA (manželkou známého kazatele a spisovatele Jamese Cecyho) zaměřený na zvládání emocí, zejména hněvu. 

Tentokrát jsme Karon položili několik otázek týkajících se rodičovství, adopce a pěstounské péče. S manželem Jamesem vychovali tři vlastní děti a 23 dětí měli v pěstounské péči.

  • Vím, že ve vaší rodině bylo větší množství dětí. Můžeš to prosím upřesnit?

Máme tři adoptované dcery. Všechny tři k nám přišly jako novorozenci. Oba jsme s manželem ještě před mým prvním otěhotněním chtěli adoptovat děti. Nikdy jsme adopci nepovažovali za „náhradní řešení“. Věříme, že děti jsou vzácné bez ohledu na to, jak se do rodiny dostaly. Jejich hodnota se ještě zvýšila poté, co jsem opakovaně v pátém měsíci těhotenství potratila čtyři miminka – jedno ročně, čtyřikrát po sobě. Ztráta těchto dětí byla pro mě srdcervoucí zkušeností. Ale těšíme se, až se s nimi jednoho dne v nebi uvidíme tváří v tvář. Naše adoptované děti nám dokazují, že Bůh ve své svrchovanosti posílá děti na místo, kde je chce mít.

Bůh nám požehnal celkem třiadvaceti dětmi, které jsme měli v pěstounské péči. Od miminek až po teenagery. Některé byly u nás pár týdnů, jiné pár měsíců a některé i mnoho let. Mnohé z nich jsou dodnes součástí naší rodiny a jejich děti jsou našimi vnoučaty.

  • Jak jste došli k rozhodnutí vzít si děti do pěstounské péče?

Zažádali jsme o pěstounskou péči, protože nás Bůh vedl k tomu, abychom pomáhali dětem, které si nesou následky strádání, zanedbání a zneužití v biologické rodině. Cílem této péče je pomáhat znovu obnovit vztahy s původní rodinou. Často jsme s dětmi mluvili o tom, že jednoho dne si budou moci samy vybrat, jaký život chtějí žít. Zda ten, který znají z původní rodiny, či ten u nás, pěstounské rodiny. Jednoho dne si samy rozhodnou, jakým člověkem se stanou. Naší rolí bylo nejenom zacelit rány a vyléčit zranění z dětství, ale nabídnout jim i lepší budoucnost. Mnohé z nich, zatímco byly u nás, přijaly Krista.

  • Problémy s výchovou převzatých dětí jsou poměrně časté. Mnohdy to může být pro rodinu až destruktivní. Jaké máte zkušenosti vy?

Musím se přiznat, že než jsme s pěstounskou péčí začali, nechápali jsme těžkosti, které jsou s ní spojené. Dnes jako zkušený pěstounský rodič bych doporučila všem, kdo o pěstounství uvažují, toto:

  • Nejprve posuďte věk vašich vlastních dětí. Jednoznačně doporučuji do pěstounské péče přijmout pouze dítě, které je mladší než vaše vlastní děti. To umožní vašim dětem, aby dítě v pěstounské péči ovlivňovaly, ale nestaly se jeho obětí, co se týče případného nevhodného chování.
  • Rovněž rodiče upozorňuji na to, aby byli vždy připraveni a ochotni dítě v pěstounské péči vrátit, pokud jejich vlastní děti trpí jeho nezvladatelným chováním. Pokud toto nezvládnete, nezačínejte s pěstounstvím. Vaší prioritou jsou vaše vlastní děti. Je to velmi těžké. Dvakrát jsme se museli takto rozhodnout a dítě vrátit. Navíc je dobré vlastním dětem slíbit, že jim budete věřit. Pěstounské děti se odmalička naučily lhát, aby se bránily. Je pro ně těžké to změnit.
  • Vtáhněte své děti do služby pěstounské péče, ať už tím, že vám budou pomáhat a učit se osobní oběti, tak prostřednictvím modlitby. Moje dcery musely obětovat oblíbené hračky ve prospěch neopatrných pěstounských dětí, sdílet s nimi pokoj a vyrovnat se s konflikty. Ale zároveň v noci naslouchaly smutným životním příběhům, které jim pěstounské děti svěřovaly. Mé děti vyrostly s pocitem vděčnosti k vlastnímu domovu a k rodičům, vážily si jídla, oblečení, ale i laskavosti a lásky. Věděly, že pomáhají mámě a tátovi ve službě.
  • Ještě jedna věc je velmi důležitá: pokuste se chápat úhel pohledu, jakým se na svět dívají pěstounské děti. Byly vytrženy ze svého domova a někdy přímo z děsivé situace. (Jedno z našich pěstounských dětí bylo svědkem vraždy.) Děti jsou vzácné, ale také velmi zranitelné. Jsou vyděšené a trápí se. Neznají vás. Jejich podivínské chování je způsobem, jak se vyrovnat s tím, co zažily a viděly. Možná že pořád lžou, protože nepoznaly, že „pravda je jejich přítelem“. Mohou se do krve škrábat, protože to byl v minulosti jediný způsob, aby jim dospělí věnovali pozornost. Nějaký čas to trvá, než je naučíte, že jste připraveni se jim věnovat, pokud trpělivě počkají – nemusí si ubližovat, aby k sobě přitáhly vaši pozornost.
  • Dovolte Bohu, aby vám i vašim dětem dal hluboký soucit s těmito dětmi, které prožily to, čemu by žádné dítě nikdy nemělo být vystaveno. 
  • Co vám pomáhalo ve chvílích únavy a skepse?

Prvním a nejdůležitějším zdrojem bylo volání k Bohu v modlitbě. Vzpomínám si, jak jsem ležela s tváří zabořenou v polštáři a brečela, modlila se, v tichosti ležela a naslouchala, a pak se zase modlila … až mi konečně Bůh seslal pokoj.

Můj manžel Jim byl druhým zdrojem. Plně mě podporoval a občas mě zastoupil, abych si mohla odpočinout, probíral se mnou možná řešení a modlil se se mnou. Vždy věděl, jak s dětmi jednat. Vzpomínám si na jednu holčičku, která se přede mnou schovala pod konferenční stolek a odmítala vylézt. Vždy to bylo ze vzdoru – když jsem ji požádala, aby něco udělala, třeba aby sebrala papírek, který upustila na zem. Odmítla splnit úkol, který jsem jí dala. Můj muž si sedl na zem a začal si s ní povídat. Nakonec vylezla, omluvila se a udělala, co jsem jí řekla. Starali jsme se o tuto dívku pět let a jedním z důvodů, proč to u nás doma dobře zvládla, byl můj manžel.

Být skeptický a nedůvěřivý může být někdy pro pěstounství výhodou. Tyto pocity nás posunují směrem k Bohu. Když se dívám na své pěstounské děti – nedůvěřuji jim. Důvěra se musí získat, nepřichází automaticky. V tomto světě jsme obklopeni lidmi a situacemi, které v nás vyvolávají skepsi a nedůvěru. Měli bychom být opatrní a moudří. Jediný, komu se dá bezvýhradně důvěřovat, je Bůh sám.

  • Můžeš se s námi podělit o nějakou konkrétní radost z výchovy dětí?

Je to především smích. Tolik jsme se s našimi dětmi nasmáli!

Třeba když moje dvouletá dcera namazala našeho pejska máslem – od hlavy až k patě! Nebo když převrhla plnou pepřenku do akvária a my zachraňovali rybičky před „peprnou“ smrtí.