Iveta je matkou čtyř dětí a očekává narození třetího vnoučete. Ve svých pětačtyřiceti letech používala lékařem předepsanou antikoncepci. Když začala mít zvláštní zdravotní potíže, zjistila, že je v šestém měsíci těhotenství.

Protože věříme, že její svědectví může pomoci někomu, kdo se ocitne v podobné situaci neplánovaného těhotenství, položili jsme jí několik otázek.

  • Máte čtyři děti – v poměrně velkém časovém odstupu, nejstarší dceři je dvacet osm, nejmladší je devět. Plánovali jste je všechny?

Ne. Plánovali jsme první tři, čtvrté těhotenství bylo pro nás překvapením. Ačkoli jsem byla o dost mladší (třicet šest), paradoxně jsem se s tímto neplánovaným těhotenstvím vyrovnávala hůře než dnes. Po dlouholeté péči o tři malé děti jsme se opět s manželem toužili věnovat společným zájmům, hlavně cestování.

 

  • Co tě napadlo jako první, když jsi zjistila, že jsi opět neplánovaně otěhotněla?

První myšlenka jednoznačně byla: Zase budu rodit! Znovu začínat od počátku: péče o novorozeně a vše s touto celodenní péčí spojené. Dále pochybnost o tom, zda a jak to ve svém věku zvládnu, a to jak fyzicky (možné zdravotní komplikace, náročnost a vyčerpání při porodu), tak psychicky (zvládání stresových situací při výchově, únava a vzpomínka na pár velmi obtížných konfliktů s dětmi, které se mi hned vybavily).

Samozřejmě o potratu jsme ani v jednom případě neuvažovali, ačkoli jistý tlak z rodiny na tento způsob řešení byl. Velmi mi pomohlo, že s manželem jsme v tomto ohledu byli vždy zajedno.

 

  • Jak reagovalo okolí? (manžel, nejbližší rodina, spolupracovníci, známí)

Ze strany nejbližší rodiny – manžel a děti – jsem dostala okamžitou podporu a povzbuzení, že všechno zvládneme. V zaměstnání, jak u šéfa, tak u kolegů jsem se rovněž setkala s porozuměním. Oříškem byla moje tchyně a její rezervovaná a chladná reakce, což mě velmi mrzelo a citově ublížilo. Těžko snáším neharmonické vztahy v rodině. Ale doufám, že stejně jako nakonec přijala a zamilovala si naše čtvrté dítě, najde vztah i k tom pátému.

 

  • Co nebo kdo ti nejvíc pomohlo/pomohl se se situací vyrovnat?

Z lidského hlediska určitě manžel a jeho jednoznačná podpora, duchovně přesvědčení, že Bůh je se mnou a že se o něj můžu opřít, protože to je v podstatě jediná životní jistota. Všechno můžu v Bohu, který mě posiluje a vede. Uvědomili jsme si, že toto těhotenství bylo z lidského hlediska velmi nepravděpodobné, o to víc věříme, že bylo Božím záměrem a má svůj hluboký smysl. Už teď vidím ovoce této životní změny: přišlo v době plíživě přicházejícího stereotypu v manželství i v práci a byla impulzem ke vzájemnému sblížení s manželem, příchodu nové radosti v životě i jistého „omlazení“. Namísto zoufalství a deprese přišla radost, naděje a očekávání nového života.

 

  • Co tě nejvíc těší a z čeho máš v následujících měsících obavy?

Nejvíc mě těší Boží zaopatření. Do čtrnácti dnů po oznámení těhotenství jsem dostala postýlku, kočárek, základní vybavení pro miminko od lidí z církve i z rodiny. Takže mi odpadly starosti vše shánět a můžu si čas do porodu užívat v klidu a pohodě. Je to pro mě velká radost.

Upřímně: žádné obavy ani strachy mě teď opravdu nenapadají. Snad jedině porod a zdraví dítěte.

Zpětně si uvědomuji, jak mě Bůh ochránil před všemi náročnými procedurami a vyšetřeními v souvislosti s možným zdravotním postižením dítěte (genetika, vývojové vady aj.). Ve 24. týdnu těhotenství jsem všechny tyto procedury už „prošvihla“J Vnímám, že ani podpora mého gynekologa, které se mi dostalo, není dnes zdaleka automatická.

Už se těším, co vše přinese příchod našeho syna do naší rodiny a jak s ním i s námi bude Bůh jednat. Je to velké Boží tajemství!

Ptala se M.  

Poznámka redakce:

Zcela zdravý chlapeček Kubík se narodil 15. 9. 2018 (váha 4100 g, míra 55 cm).

Na přání Ivety dodáváme, že babička (tchyně) už nadšeně vozí vnoučka v kočárku.