Šárka Dvořáková

Narodila ses nám jako druhá v pořadí. Když jsem se dozvěděla, že budeš taky holka jako tvoje starší sestra Adrianka, hned po cestě z ultrazvuku jsem ti koupila růžové šatičky. Prostě jsem neodolala. Ještě v mém břiše jsi dostala jméno Jolanka, tolik jsme se na tebe těšili! Mít dvě vymodlené děti nebylo jednoduché. Každé dítě je jedinečné. Takový velký zázrak. Alespoň v mém případě, kdy jsem na tom zdravotně nebyla nejlépe, a tak těhotenství bylo od začátku rizikové.

Na rozdíl od své sestry, jejíž pohyby jsem skoro necítila, jsi už před narozením dávala najevo svou bojovnost. Kopala jsi jako fotbalista, při kojení jsi mě klidně kousla, když už jsi mléko nechtěla, a bylo ti to jedno. I v dalším vývoji byl u vás dvou obrovský rozdíl. Adrianka vyrůstala jako princezna, jemná, ufňukaná, citlivá, nikdy nesměla mít na oblečení žádný špinavý flíček nebo kaz. Ty jsi nikdy po pádu nebrečela, jako by tě nic nebolelo, jedla jsi vše, i co k jídlu nebylo, olizovalas‘ hlínu na zemi, sedačky ve vlaku nebo ses mlátila do hlavy a kousala se do ruky. Imunitu jsi měla ale dobrou, nemoci se ti vyhýbaly. Na rozdíl od Adrianky, která byla často nastydlá, ležela i týden s horečkami, a já se o její zdraví opravdu bála.

Ty jsi nás skoro nepotřebovala. Netoužila jsi ani po naší blízkosti. Jakoby uzavřena do svého světa jsi začala demolovat hračky a trhat dětské knihy. Nechtěla jsi mluvit ani spát. V noci jsi nebyla unavená, přes den jsi často bezdůvodně křičela. Pak se ve tvých třech letech zjistila příčina tvého zvláštního chování. Diagnóza zněla dětský autismus s mentální retardací. A bylo to černé na bílém. Tedy až za rok, kdy jsme s tebou absolvovali všechna potřebná vyšetření. Stálo nás to mnoho sil, času a pocitu bezmoci. A život naší rodiny se obrátil naruby. Už jsem nemusela shánět práci, tvůj stav vyžadoval stálý dohled dospělé osoby a pomoc ve všech oblastech. Do žádné školky by tě nevzali. Byla jsi „jiné“ dítě. Nosila jsi plenky, neuměla ses správně chovat, křičela jsi na veřejnosti a komunikovat s tebou se nedalo.

Ale stále jsi byla milované dítě, naše druhá dcera, úžasná, pro nás krásná, jen trochu nezvladatelná. A to se zhoršovalo. Chvíli nám pomáhala tvá babička, tedy moje máma, která ti byla velkou oporou, než po roce zemřela. Odešla do nebe, ale ty jsi to asi nechápala a myslela sis, že tě opustila. Asi půl roku jsi nefungovala, nekomunikovala, jen ses vztekala. Neuměla jsi říct, co se ti honí hlavou, ale museli jsme přestat jezdit MHD, začít omezovat pobyt mezi lidmi, zažádat si o příspěvek na péči a na auto, bylo to vše tak složité. Nerada na to vzpomínám. Přála jsem si v té době odletět na jinou planetu daleko od lidí, aby nás nikdo neodsuzoval a nekomentoval tvůj stav. Vrozené postižení, za které nemohou ani rodiče, ani očkování, jak se mnozí domnívají, ale prostě se jen něco v mozku přehodí a ty ses tedy s tím autismem už narodila, je opravdu zrádné. Nikdy člověk neví, co bude zítra, co se zase stane. Naučilas nás žít v přítomnosti, radovat se z dnešního dne, z maličkostí. Díváme se na svět z jiného úhlu pohledu. Nehoníme se za sny z dětství, kariérou, řešíme situace, až nastanou.

Nebyla jsem nikdy trpělivá, ale s tebou se to už mnoho let učím. Měla jsem vždy ráda hezké věci a pořádek, ale ty jsi mě naučila toleranci k nepořádku, který doma umíš udělat, a také to, že věci jsou jen věci, dají se rozbít a znovu koupit, takže ze zničených přístrojů, DVD, PC, počůraných matrací, rozervaných knížek a zničených židlí si už nic neděláme. Nejsou to hlavní v životě a dají se nahradit. Jolanko naše, budeme tě vždy milovat stejně jako naši prvorozenou dceru Adrianku. Ať už jste jakkoliv odlišné, jste naše! Budeme tu pro tebe, dokud budeme žít. Chceme tě mít doma, nedáme tě nikam do cizího prostředí, kde by ses necítila dobře. Víme, jak umíš obejmout a být šťastná. Jsme vděčni za léky, které nám pomáhají nelehkou situaci zvládat, vždyť díky správné medikaci dokážeš fungovat, projevovat své city, snažíš se zvládat stres a strach z neznámého. Miluješ stereotypy, potřebuješ ke komunikaci kartičky s obrázky, ale my ti tohle všechno rádi dáme. Jen když můžeme vidět tvůj úsměv a radost ve tvých modrých očích. Je ti třináct let, jsi velká slečna s duší malého dítěte, navenek žena, ale nevíš, jak se s tím vypořádat. Umíš zvuky zvířat a pouštíš si dětské písničky pro batolata, přesto nemůžeš jít ani sama ven a neumíš si vyčistit zuby. Jsou věci, které ti nic neříkají, ale s počítačem si rozumíš. Jak je tohle možné? To nikdo neví. Nikdo ani neumí odpovědět, jak na tom budeš zítra či později. To ví jen Bůh a já věřím, že nám pomůže. Třeba brzy, třeba později, prostě někdy …  až přijde ten pravý čas. Přijímáme tě takovou, jaká jsi teď, a navždy. Tvá maminka a tvůj tatínek. Píšu to i za něj, ale vím, že to cítí podobně.