Luba Šťastná
Mám před sebou nové číslo Tabity a uvědomuji si, že je tam tentokrát víc článků, které jsou rozsáhlejší. I když často opakujeme autorům příspěvků „nepiš to dlouhé“, i když se snažíme články nějakým způsobem redakčně upravit, někdy to prostě nejde. Nelze, aby se do krátkého textu vměstnalo všechno sdělení, pocity a okolnosti zarámované do určitého času a prostředí. Často nejde vypsat svědectví a přitom přeskočit skutečnosti, které podmiňovaly to, co se pak stalo. A někdy je to i tak, jak napsal Blaise Pascal: Promiň mi ten dlouhý dopis, ale neměl jsem čas napsat krátký.
Proč tak často opakujeme požadavek: „Jen ať je to krátké!“? Protože dlouhé články lidé nečtou.
Nečteme to, co nám připadá dlouhé. Sebrané spisy Aloise Jiráska mizí na půdách, v antikvariátu už je nechtějí. Kdo by to četl, takových stránek. Pokud už sedneme k obsáhlejší knize, tak zaručeně části, kde se líčí okolní příroda, popisuje pochmurnost podzimního dne či vykresluje, jak hřeje jarní slunce, přelétneme rychle očima a hledáme, kde pokračuje děj.
Tento osud nepostihl jen knihy. Všimli jste si někdy rozdílu mezi starými a novými filmy? Dříve kamera snímala dlouhé záběry – jak vítr ohýbá trávu, jak jdou mraky nad cestou, která mizí v dálce, jak se mění světlo, když se slunce zrcadlí v řece, dlouhé pohledy do očí … Dnešní film, aby byl úspěšný, musí nabízet především akce a na plátně se rychle střídající střihy.
Už nepíšeme dopisy, ale sms, nevedeme dlouhé hovory na lavičce, ale koukneme na status na Facebooku.
Nemáme čas, nezdržujeme se.
Nemáme čas na dlouhé články, na tlusté knihy, na pomalé filmy, na přátele, na rozjímání, na Boha. Vše musí být rychlé. Abychom na to měli čas a hlavně, aby nás to bavilo. Odnaučili jsme se trpělivosti, nechceme čekat. To nás nebaví. Není tady nejdůležitější to NÁS?
Než vyroste rostlina, chce to čas. Než vyroste člověk, chce to čas. Hodně času.
A než vyroste vztah, chce to čas. Hodně času. Ale bez vztahů bychom byli chudí. Bez vztahů s lidmi, bez vztahu s Bohem. Dejme tomu čas. Neřekněme si: „To je dlouhé, to mě nebaví.“