Stáří je životní etapa, které se mnozí bojíme. Ať už se jedná o stáří naše nebo o stáří našich blízkých, o které se budeme pravděpodobně muset nějak postarat. Toužíme po dlouhém životě, určitě nechceme, aby naši blízcí umírali předčasně, a to je dobře. Zároveň si ale uvědomujeme, že s dlouhým životem se samozřejmě pojí i stáří. A to v nás už často vyvolá obavy. Jak vše zvládneme? Co dělat a co nedělat? Na co se připravit?
Přinášíme vám výpovědi těch, kteří touto životní zkušeností již prošli.
Naše anketní otázky:
- Lze se na každodenní péči o naše blízké nějak předem připravit?
- Když se ohlédnete, jak zpětně vidíte/hodnotíte toto období svého života?
- Co Vám tato péče přinesla a co naopak vzala?
- Co bylo pro Vás nejtěžší?
- Co Vám nejvíce v tomto období pomohlo? Případně co jste postrádali ?
- Mnoho lidí se obává, že by péči o své blízké nezvládli. Čím byste je povzbudili?
- Míla
- Míle bylo v době péče 57 let
- Starala se o svou maminku
- Délka trvání péče – s maminkou bydlela 14 let, stálá péče vyžadovala necelých 5 let
Po svém ovdovění jsem se rozhodla přestěhovat se ke své mamince. Té bylo 78 let, ale byla ještě schopná se o sebe postarat, jen byla od nás daleko a sama.
- Na takovou službu asi není možné se připravit, je nutné se pro to dobrovolně rozhodnout a dělat to co nejlépe a s láskou, aby to bylo dobré pro obě strany.
- Když se teď dívám zpět, určitě tohoto rozhodnutí nelituji, i když to nebylo vždycky lehké ani pro jednu z nás.
- Co mi to přineslo? Naučila jsem se trpělivosti a předávání všeho Bohu. A co mi to vzalo? Pro vzdálenost užší kontakty se sborem v naší církvi.
- Co bylo nejtěžší? Překonat pocit nedostatečnosti, protože podle maminky jsem byla pořád dítě, i když dospělé, kterému je třeba stále radit nebo i přikazovat, co se má kdy a jak udělat.
- Co mi pomáhalo? Vědomí, že je maminka spokojená, že se můžeme společně modlit, spolu zpívat, že mne občas někdo z rodiny vystřídá, abych mohla do shromáždění nebo i na výlet. A co jsem postrádala? Málo nových věcí, podnětů i zážitků, protože dny byly několik posledních roků stále stejné.
- Někdo tuto službu dělat může, jiný nemůže, protož nejsme stejní a ani okolnosti nejsou vždy příznivé pro každého. Někdo slouží sám, někde se o to podělí víc lidí. Ale kdo se pro to rozhodne, nemusí se bát, protože s přibývajícím věkem a ubývajícími schopnostmi i silou těch, kdo jsou na naši pomoc odkázáni, roste jejich vděčnost za to, že nejsou sami. Zvlášť ve chvílích společného uvědomění si křehkosti života a úplné závislosti na Bohu, který dává sílu i odvahu sloužit i službu přijímat.
Líba
- Líbě bylo v době péče 56 let
- Starala se o svou maminku
- Délka trvání péče 2,5 roku
Maminka byla u nás jen dva a čtvrt roku, z toho s nemocí půl roku a opravdu špatná jen tři měsíce. Ani se mi věřit nechce, že to bylo vše jen tak krátce.
- Pokud jde o konkrétní a většinou akutní situaci, tak se moc připravit dopředu nelze, ale obecně je možné a dobré zvažovat možnosti řešení péče už předem, kdy to není ještě aktuální, ale věk se blíží. Je-li otevřenost a svoboda, tak doporučuji mluvit s rodičem o možnostech a představách také už dřív, než je to akutní. V našem případě bylo ideální, že se za to obecně modlila maminka i my už dlouho předtím a později konkrétně (po nabídce možnosti), kdy se přestěhovat k nám. A přišlo to v nejlepším čase, kdy péče na dálku by už byla složitá, ale maminka byla ještě schopná změnu zvládnout. Včasná příprava v našem případě znamenala i úpravy v bytě.
- Při zpětném ohlédnutí vidím, jak to Bůh opravdu vedl, v tom všem jednal a byl blízko. Byl to také čas učení se (sžívání se), sblížení, vzpomínání, vyprávění, návštěv, takže to bylo i obohacující.
- Co nám péče dala, jsem vlastně už napsala – obohacení. Co vzala? Trochu mých nervů, protože moc neumím vypínat starosti.
- Nejspíš různá rozhodování, například kdy už jít k doktorovi, co udělat a jak, aby to bylo dobře.
- Podpora rodiny, obecenství, návštěvy, možnost o tom s někým mluvit. Dcera je zdravotnice, tak jako milá vnučka a zároveň „profesionál“ pomohla s rozumným odstupem.
- Většinou to přichází postupně a tak se to lépe zvládá. Bůh dává sílu a pomoc pro každý další krok. A pro různé fáze péče existuje i odborná pomoc. Proto bych chtěla povzbudit čtenáře, aby se toho nebáli.
Lucie
- Lucii bylo v době péče 27 let
- Starala se o manžela
- Délka trvání péče půl roku
Bůh podpírej všechny, kteří se starají o osobu milovanou, která umírá. Věřte mi, že vás Bůh miluje i přes to, co se stane. Vím, že je to těžké, sama jsem si to musela vybojovat.
- Předem se na to připravit nelze. I když si zkusíte život bez blízké osoby představit a cítíte bolest, nikdy si dopředu tak strašnou bolest nepředstavíte, když milovaný odejde.
- Když manžel umíral, prožívala jsem hrozný strach a beznaděj, potom co odešel, tak vyčerpání a bolest, kterou nelze popsat.
- Péče mi dala poznat, jak hluboce se milujeme. Manžela jsem myla, měl často velké průjmy a já ho umývala a v tom byla oddanost a hluboké poznání, že jsme jedno. Nevzala mi snad nic.
- Jak mi manžel mizí před očima.
- Pomáhali mi přátelé, kteří se za nás modlili, pomocí bylo vědět, že za námi někdo stojí, že v tom nejsem sama.
- Péči zvládnete, nic jiného nezbývá, než dát do toho všechny síly. Když to zvládnete, budete mít v srdci pokoj, že jste udělali, co nejvíc jste mohli. Ale zároveň není hanba (a někdy je to nezbytnost) říct si o pomoc. Domácí hospic nebo i běžný hospic jsou místa, kde můžete být se svým blízkým 24 hodin a zároveň je tam někdo, kdo se postará o vše potřebné.
Životní příběh Lucie najdete v její knize
Můj kámoš Jób
Vanda Guznarová, Lucie Žáková
Nakladatelství: Křesťanský život
Silné osobní svědectví mladé křesťanské dívky, která si prošla mnohými velmi, velmi těžkými chvílemi v životě. Z doslovu – Jedině Bůh dokáže proměnit bolest v požehnání. Někdy Boha prosíme o mnohé a jsme zklamaní, když jedná úplně jinak. Kdybych hledala Boží vůli, nebyla bych tolik zraněná ani ve vzpouře proti Bohu. On je Otec, který vychovává, ale miluje. Prožila jsem těžký čas, ale Bůh si vše použil k tomu, abych vyrostla ve víře, abych ho lépe poznala, použil si to k tomu, aby mě vyvedl, a já mohla naději šířit dál. Setkala jsem se s mnohými lidmi, kterým jsem mohla posloužit jen proto, že jsem procházela tím, čím oni.
Lenka
- Lence bylo v době péče 45let
- Starala se o maminku
- Délka trvání péče: rok u nás doma a skoro dva roky v domově důchodců
Vím, že situace byla časem taková, že už domácí péče nebyla možná a maminka musela být umístěna v zařízení s celodenní péčí. Mnohdy je jedním z nejtěžších kroků se pro to rozhodnout.
- Ne nejde.
- Dost náročné, psychicky i fyzicky. Ne moc dobré.
- Přinesla lepší vztah s mamkou, vzala kus vztahu s manželem, uviděla jsem najednou spoustu věcí, které musím řešit.
- Asi pomoc při intimní hygieně mamky a koupání. Její střídavé nálady
- Nejvíc mi pomohl vztah s Bohem a modlitby. Informace o této nemoci (Alzheimerova nemoc – pozn. red.), též knihy a více informací od druhých lidí, co to také prožívali. Postrádala jsem více pomoci od rodiny.
- Myslím si, že kdybych měla lepší bytové podmínky a moje děti byly starší, jistě bych se o mamku starala sama doma. Musela jsem ale volit priority.
- Ale chtěla bych lidi povzbudit, že své blízké bychom neměli opouštět v nemoci a v těžkých dobách a že vždy se to nějak dá vymyslet a řešit.Moje zkušenost byla dost těžká. Když jsem si maminku chtěla vzít k sobě domů, mít ji blíže a postarat se o ni, nevěděla jsem ještě, že má Alzheimerovu nemoc. Když jsme to zjistili, tak jsme se s manželem rozhodli, že se zkusíme o mamku postarat a dát jí tu nejlepší péči. Netušila jsem však, jak je to psychicky i fyzicky namáhavá práce a jak je to těžké být skoro 24 hodin k dispozici, abych jí dala vše, co potřebuje. U miminek je to též náročné, ale u dospělého člověka je to ještě těžší. Dát dohromady péči o mamku a starost o tři malé děti moc nešlo, a ještě k tomu v malém bytě. Museli jsme vyřešit, kam uložíme babičku, jak to budeme dělat s běžným chodem naší domácnosti a mnoho a mnoho dalších věcí. Dostali jsme se do fáze, kdy babička začala mít těžké zdravotní problémy, včetně duševních, a tak jsme po půlročním zápasení požádali o pomoc. Musela jsem si přiznat, že nejsem doktorka a že babička potřebuje odbornou lékařskou pomoc. Převezli jsme ji do zdravotnického zařízení, aby ji dali po fyzické stránce dohromady. Zjistila jsem, že kapacita mých sil je omezená a že vše nestíhám tak, jak bych chtěla, a musela jsem se zamýšlet nad prioritami. Co je důležité a co míň. Musela jsem volit mezi svojí nynější rodinou a mamkou. A to teda vůbec nebyla jednoduchá věc. Musela jsem si přiznat, že to nezvládám, že potřebuji urychleně vyřešit situaci, abych nepřišla o svoji rodinu. Psychicky to bylo náročné, vydržet spousty duševních výlevů a ustát nálady mé nemocné maminky. Modlila jsem se, protože jsem jednou řekla, že se o svoji mamku postarám, a teď šlo vše proti tomu. Jak malý byt, tak její nemoc, finance, dluhy, rodina atd. Tak jsem se jednoho dne rozhodla. Bylo těžké se s tím smířit, ale věřím, že jsem udělala dobře. Mamce je dobře mezi svými, našla si v domově důchodců kamarádky a je v těch nejlepších rukou. Je o ni postaráno jak fyzicky, tak duševně a někdy i duchovně. Za maminkou jezdím jednou týdně, voláme si, modlíme se za ni. Při návštěvách ji vtahuji do našeho každodenního života, bereme si ji dle možností domů a snažíme se udržet dobré rodinné vztahy. Pro ni je moc důležité, aby cítila naši lásku.