Lucie Zídková
Nemám ráda změny. Mám kamarádku, která co čtvrt roku přestěhovala doma nábytek – prý, aby měla pocit, že má „nový byt“. To já jsem spokojená, když věci fungují a mají své místo. Tak trochu si někdy připadám jako Sheldon Cooper ze seriálu Teorie velkého třesku, který říká „Změny nejsou v pohodě, to se jenom tak říká…“
S počátkem nového školního roku k nám do obce doputovala jedna velmi nepříjemná změna – z důvodu výstavby nového obchvatu nám na silnici přistály semafory a provoz se z obousměrného změnil na jednosměrný. Šest týdnů jsme byli nuceni čelit dlouhým kolonám a cesta z města, která obvykle nezabere víc než pár minut, se během dopravní špičky protáhla třeba na půl hodiny.
V půlce října zmizely semafory a od začátku listopadu už je u nás podstatně klidněji – většina aut jezdí po obchvatu. Stará silnice zmizela z Google Map a za pár dnů náklaďáky odvezou poslední zbytky štěrku. Až se pokácí stromořadí, vytahají kořeny a prostor rozorá na pole, nikdo už si nevzpomene, že tudy vedla nějaká přímá cesta k nám do obce.
Změny přicházejí do našich životů, ať chceme nebo nechceme. Někdy je to pomalu a nepozorovaně – to když si najednou všimneme, že dítko už zase vyrostlo z dané velikosti oblečení. Jindy vtrhnou jako uragán a nám nezbyde než je přijmout jako fakt a nějak se s nimi naučit žít.
Spousta z nás teď čelí výzvě v podobě distanční výuky. Tahle situace není jednoduchá pro žádnou ze zúčastněných stran – přiznejme si to na rovinu, tento způsob vzdělávání by si dobrovolně nevybrali ani rodiče, ani učitelé … a ve většině případů ani děti.
Pokud se v tom všem snažíte nějak zorientovat a nevíte, kudy z toho ven, mám pro vás dvě jednoduché rady:
- „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“ (Matouš 7,34). Já vím, už jste to slyšeli mockrát, ale je to tu zase. Neřešte, co bude za týden, za měsíc, za rok. Nepřemýšlejte stále dokola nad tím, co by kdyby, protože to stejně nevymyslíte. Stejně se nemůžete připravit na všechny možné varianty. Ano, pokud máte třeba obavy, že byste mohli být bez práce, udělejte maximální možná opatření, která jste teď schopni udělat pro to, aby se to nestalo, nebo pro to, abyste takovou situaci zvládli co nejlépe. Víc udělat nemůžete, a proto se tím už pak dál nezabývejte. Nezapomeňte, že Bůh má věci pod kontrolou a že jemu se nic nevymklo z ruky.
- „Držte vizi, že to není na pořád!“ Tuhle větu si často opakovala moje kamarádka, když měla doma šest malých dětí, z toho poslední čtyři kluci se narodili v rozmezí tří let. Začátky byly krušné, ale překvapivě všichni zdárně vyrostli, a ač to tak z počátku nevypadalo, ani jeden z nich už nenosí plínky.
Nemám dar proroctví a ani nemám v ruce křišťálovou kouli, takže netuším, jaká je situace v zemi v době, kdy čtete tento článek. Možná že vysvětlení, proč musíme procházet koronavirovou pandemií, není tak snadné jako vysvětlení, proč musíme stát na semaforech, když se opravuje silnice. Ale stejně tak jako se můžu radovat pokaždé, když jedu po novém obchvatu, věřím, že jednou celou situaci pochopím.
Je pravděpodobné, že na hodně z našich otázek „Proč?“ nedostaneme odpověď na této straně věčnosti. Ale pokud se budeme pozorně dívat, určitě najdeme odpovědi na jinou naši otázku – na otázku Jak skrze tuto situaci Bůh působí. Jak říká David G. Benner: „Nevítané okolnosti nejsou darem. Avšak mohou v sobě dar ukrývat.“ Kéž nám Duch svatý pomůže tyto dary objevit a rozbalit!