Petr Plaňanský, pastýř včel

Motto:
„Z včelařství naučil jsem se přírodu více znáti
a více milovati, než z mnoha knih učených.“
Jan Amos Komenský

Nedávno se mě kdosi ptal, co si myslím o tom, že včely, tak jako my, lidé, pociťují strach. Na to neumím odpovědět.

Mám však za to, že včely určitě netrpí fobiemi jako my. Alespoň jsem o tom nikdy nic od starých včelařů neslyšel a ani nečetl v moudrých knihách.

Takže pokud existují nějaké včelí „strachy“, jsou podmíněné konkrétními situacemi, nikoli iracionální či abstraktní představou.

Troufnu si také tvrdit, že některé věci včelám doopravdy vadí, protože jsem si to vyzkoušel takříkajíc „velmi citelně“ na vlastní kůži: výrazné vůně či pachy, alkohol, elektromagnetické pole, prudké pohyby v jejich blízkosti a také určitý typ nepříjemného hluku.

Avšak to, co u nich určitě funguje perfektně, je pud podobný tomu našemu – pud sebezáchovný. V tomto ohledu jsou včely na rozdíl od lidí skutečné pragmatické, což znamená: v ohrožení se vždy účinně brání!

U nás je sebezáchovný pud nastartován strachem z nějaké nečekané situace, kdy pociťujeme ohrožení či jen stupňující se „nepohodu“. Strach nám velí buď ztuhnout a stát se neviditelnými, dát se do běhu a nebezpečí uniknout, či se aktivně bránit. Strach je instinkt, který zabrání tomu, abychom se stali snadnou kořistí predátora (ať už jím myslíme skutečného násilníka, obyčejného vyžírku, falešného výběrčího daní či vykutáleného podomního prodejce) nebo podlehli nějaké nebezpečné situaci.

Hru na schovávanou před predátory jsem u včel nepozoroval. Nicméně v jistém smyslu existuje při snubním proletu matky, případně při rojení včelstva. Tehdy je matka obklopena a bezpečně doprovázena dělnicemi a trubci. Pokud zaútočí pták (ale nejspíš to neudělá, protože i on má pud sebezáchovy), je nanejvýš nepravděpodobné, že lapí zrovna matku daného včelstva.

Zažil jsem jinou, neméně zajímavou situaci: při nenadálé letní průtrži mračen se včelky nestačily vrátit z terénu s nákladem nektaru a pylu, proto „zaparkovaly“ pod listy stromů, kam jsem se schoval i já, a v klidu počkaly, až přejde to nejhorší.

Co u nich určitě perfektně funguje, je obranný reflex. Každé včelstvo má letku hlídaček na česně (česno je ten nejspodnější vstupní prostor na úlu, většinou je před ním přistávací plocha zvaná „leták“). Tyto strážkyně česna tykadly bedlivě „očichávají“ přilétávající sběračky a do svého domova pouštějí jen ty „své“, které mají vůni matky daného včelstva. Každá včela na sobě nese několik molekul feromonu, který produkuje její matka. A tak cizí dělnice jsou hnány hlídačkami ven (protože jim prostě jinak „voní“), stejně jako vosy a případně jiný dotěrný hmyz, který se občas snaží do včelstva vetřít.

Pokud jde o větší hmyz – tedy sršně, tak ty do úlu nelezou. Ač jsou sršně predátoři, loví spíše v okolí úlu, kde čekají na umírající, zraněné nebo dezorientované včely. Pokud by sršeň do úlu vlezla, se zlou by se potázala. Ačkoli by stačila zabít asi deset až dvacet včel, byla by v mžiku obalena desítkami včel, které roztopí svou hruď na 41 °C, a sršeň doslova uhřejí („upečou“) k infarktu.

Pozoroval jsem ještě jednu pozoruhodnou věc: na podzim nechávají strážkyně česna vstoupit bez povšimnutí čmeláčí matky, které se na přechodnou dobu občas uchýlí před nepřízní počasí do nejnižšího prostoru úlu – tedy do podmetu. (Mimochodem, málokdo ví, že čmelák je vlastně taková hodně „přerostlá“ včela, jsou to zkrátka vzdálení příbuzní a ani si nijak zvlášť nekonkurují. Čmeláci často opylují ty rostliny, na které včelky nestačí.)

Strážkyně úlu mají ještě jednu důležitou úlohu – pokud je úl napaden (nebo včely mají za to, že je napaden) větším teplokrevným škůdcem (myš, divoké prase, medvěd, rosomák, člověk), tak ta nejbližší strážkyně se v zájmu celého včelstva obětuje.

Buď se snaží nepřítele zahnat poletováním kolem očí a uší útočníka a dát tak najevo svou nelibost, nebo rovnou zaútočí.

Útočí žihadlem, které má schované v zadečku. Při útoku za letu žihadlo vystrkuje a v letu se stáčí svou zbraní k nepříteli. Jakmile žihadlo zajede do kůže teplokrevného živočicha, vyskočí háčky, které žihadlo natrvalo přidrží v pokožce nepřítele a žihadlem jako produktovodem proudí včelí jed z jedového váčku na druhém konci žihadla rovnou do rány vpichu. Včela si pak žihadlo s váčkem prudkým pohybem buď vytrhne z těla a poškodí si zadečkovou část, nebo to udělá ten, kdo dostane žihadlo a snaží se včelu smést z těla.

Jed kromě toho, že jde o silnou kyselinu a zahrnuje celou řadu chemických sloučenin, obsahuje hormon, který na ráně ulpí jako „radiomaják“. Molekuly hormonu pak navádí další obránkyně úlu, aby svůj nálet na nepřítele a aplikaci žihadla provedly do co nejbližší oblasti prvního vpichu. Nezřídka se mi stalo, že jsem si z jednoho prstu (nebo tváře) vytahoval hned tři nebo čtyři žihadla zapíchaná hezky vedle sebe.

Pro včelu její obranný nálet na nepřítele však znamená jedno podstatné: do čtyřiadvaceti hodin včela umírá. Toto sebeobětování nám dává o včelách dvě zásadní výpovědi. Tou první je vysoká organizovanost včelstva, kterou se nebojím nazvat určitou kolektivní inteligencí. Tou druhou je skutečnost, že jedinec je tu pro dlouhodobé zachování společenství, zatímco společenství umožňuje jedinci projít postupným osobním rozvojem a prožít svůj život smysluplnou činností.

Pokud tedy včely prožívají strach, pak je pouze startovacím okamžikem pro další dlouhodobé přežití celého společenství.