David Novák

Zřejmě žádná doba neměla tolik možností, jak se bavit. Zároveň zřejmě nikdy tolik lidí nepociťovalo nudu… Jedni z nejlépe honorovaných lidí na této planetě jsou baviči. Mám na mysli zpěváky, herce a sportovce. Tedy lidi, kteří většinou nevyrábí hodnoty, jež by byly nutné k přežití lidstva, a kteří většinou nejsou nositeli žádného mravního poselství. Tím není řečeno, že se jedná o lidi mravně či jinak pokleslé. Jedná se o lidi především žádané, a to z důvodu, že naše společnost se chce bavit. Kdosi fenomén zábavy přirovnal k náboženství. Přečtěme si některé analogie: „Obětní rituály jsou nahrazeny sportovními utkáními, při kterých nesoupeří nábožensky personifikované dobro a zlo, soupeří dva oddíly, z nichž jeden je démonizován a druhý zbožštěn. Obětní tance, při nichž se tančící očišťovali, nahradilo ´trsání´, očistné extáze nahradily zástupy omdlévajících při rockových koncertech, poutě na posvátná místa nahradila turistika.“ (Martin E., Umění nenudit se, revue Prostor 42, 1999, s. 14) Autor poté tvrdí, že zábava nenastupuje proto, aby prázdnotu duše odstranila – naopak prázdnotu vytváří. Paradoxně potom mnozí současní lidé utrácí nejvíce peněz za prázdnotu duší. 

Jak nasytit sytého?

Jako společnost netrpíme nedostatkem či hladem, ale klademe si otázku, jak nasytit sytého. Jak obdarovat toho, kdo má všechno? Jak ošatit člověka, kterému přetéká šatník? Jak zabavit toho, kdo všechno viděl? Zažil? Možná namítnete, že přeháním, že „všechno“ ještě nemáte, že vám šatník nepřetéká, že jste všechno neviděli a nezažili. Máte pravdu, nicméně přesto asi budete souhlasit, že máte mnohem více, než potřebujete a že podobně jsou na tom i vaši přátelé a známí.  Prostě se máme dobře, a přesto nám mnohokrát něco chybí. A nejen to. Mnozí z nás nebo kolem nás pociťují prázdnotu, nudu, úzkost, osamělost, stres a mnohé další negativní emoce. Proč, když život je tak krásný? Když je tolik možností, jak se rozptýlit?

Krize smyslu

Jedna z nejčastěji opakovaných frází, kterou slyším, zní: „Nemám čas.“ Mnozí z nás chronicky nestíhají, náš život připomíná strunu od kytary či houslí, která se neustále natahuje a natahuje až jednou… praskne. Když někdo řekne, že má čas, že je spokojený, že prožívá pokoj, pak vypadá, že skoro nepatří do tohoto světa nebo že se fláká! A tak zvyšujeme výkon, chceme více zažít, vidět, poznat, stihnout, abychom nakonec konstatovali s Kazatelem, že se oko nenasytí viděním a ucho slyšením. V této souvislosti zmíním zkušenost s četbou autorů tzv. filozofie existence. Stručně řečeno, v jejich spisech příliš optimismu nenajdete. Spíše se setkáte s pocity jako úzkost, opuštěnost, nesmyslnost atd. Když pročítáte jejich díla, potom byste spíše čekali, že je vytvořili lidé, kteří prožili Gulag, Osvětim nebo jiná inferna. Proč ale takto pesimistickou filozofii tvoří lidé, kteří se měli hmotně dobře? Zřejmě proto, že buď oni sami, nebo společnost kolem nich prožívala jinou krizi než krizi materiální. Prožívala krizi smyslu. Kdosi se v této souvislosti provokativně zeptal: „K čemu je schopnost prodloužit lidský život, když mu neumíme dát smysl?“

Vším výše popsaným jsem chtěl ukázat na důležitý fenomén, se kterým jako společnost bojujeme. Oním fenoménem je krize smyslu, kterou přebíjíme mnoha nejrůznějšími náhražkami.

Umění žít

Když pozorně čteme Písmo, potom je někdy až nápadně „neduchovní“. Často se v něm slaví svátky. Jeden den v týdnu mělo být volno, za což již Seneca plísnil Židy s tím, že prý promarní sedminu života. Celá jedna kniha Bible je věnována radosti z lásky a dokonce ze sexu! Ježíš proměňuje vodu ve víno (a víno kvalitní), místo aby učinil opak atd. Ano, v Písmu čteme o utrpení, ale zároveň o schopnosti žít, a dokonce života moudře užívat! Jak toto souvisí s tím, co jsem popsal? Neprotiřečí si to?

Když použiji název tohoto článku, potom umělé osvětlení na první pohled nerozeznáte od pravého. Rozdíl je ve zdroji světla, který nemusíme znát a navíc který se ukáže až po delší době. Podobné platí v životě. Jen málokterá činnost je sama o sobě špatná. Špatnou se stane, když začne nahrazovat Pána Boha. Jak to poznám? Možná podle toho, jak reaguji, když se moje děti nedostanou na vysněnou školu, když nejsem dostatečně oceněn, jak reaguji na to, když mi něco nevyjde. Ukazatelem může být, zda v mém životě neexistuje nějaká závislost nebo zda jsem schopen odpočívat. Možná i podle toho, zda mám svobodu nezanedbatelnou část svého příjmu darovat na Boží dílo. Dalším ukazatelem může být i to, zda dokážu být sám, zda příliš často nepropadám pocitům nesmyslnosti a prázdnoty, zda mohu spolu s žalmistou vyznat „mně je v Boží přítomnosti dobře“ (moc takových lidí neznám, zato znám mnoho workoholiků). Poslední otázkou by mohlo být, pro co vlastně v životě žiji, zda neutíkám sám před sebou. Na to si ale sami zřejmě neodpovíte. O to více potřebujeme blízkého a zároveň k nám upřímného člověka.

Osobní svědectví

Žít z „umělého osvětlení“ mi hrozí, a to hodně. Snadno se mi stane, že mě naplní práce, služba, ale i sport, psaní a mnoho dalších (dobrých) oblastí. Jeden ze zásadních zlomů jsem ohledně popisovaného zažil při četbě Augustina. Když tento muž popisoval svoje obrácení, jedním z impulzů byla tato otázka: Proč lidé – dle jeho slov nevzdělaní – prožívají takovou radost z Boha, a on je se svojí vzdělaností v koncích? Vůbec zde nechci hodnotit, kdo je vzdělaný a kdo ne. V mém případě jsem si, i vlivem Augustinovy zpovědi, kladl otázku, proč já, „náboženský profesionál“, prožívám větší radost z publikované knížky nebo z úspěšné akce, kterou jsem organizoval, než z Boha? Proč lidé, kteří „náboženskými profesionály“ nejsou, mnohokrát prožívají Boží blízkost a já nikoli? Několikrát jsem si navíc všiml, že když někdo v kruzích CB začal hovořit o Boží lásce, moci, o prožívání Boha, byl podezříván z únikových emocí, charismatických manýrů atd. Možná tito lidé nechtěně provokovali tím, že obnažovali to, co druhým scházelo. Tyto a asi i další vlivy mě dost změnily. Dál se snažím využívat čas, dál usiluji o mnohé věci, dál zápasím s časem, nicméně si mnohokrát říkám – nikdy si z ničeho neudělej životní cíl. Proč? Protože, řečeno s Augustinem, nepokojné je naše (tedy i moje) srdce, dokud nespočine v Tobě.

Tabita 1/2025