Luba Šťastná
V tomto čísle najdete mimo jiné rozhovor o běhání. Karel Řežábek citoval Stevense Coveye, který ve své knize napsal: „… když má člověk tupou pilu, mnohem víc se nadře a udělá mnohem méně práce. Když tvrdí, že nemá čas pilu si naostřit, vlastně si protiřečí, protože s ostrou pilou vykoná mnohem více práce za mnohem kratší čas…“ Dál už se rozhovor točí kolem dobrých návyků.
Mně se tento citát vybavil, když jsem si sedla k počítači. „Nemám čas“, to je většinou moje vnitřní argumentace, když si uvědomím, že bych měla ve svém PC udělat pořádek a systém. Zavést databáze, složky, podsložky, dokumenty si přejmenovat jednotným systémem a hezky si je uložit do těch složek a podsložek. Jenže nemám čas L. Opravdu? Jak dlouhý by byl asi časový úsek, kdybych posčítala
slovo, které v něm je a podle čeho by ho našel vyhledávač. A kolik času bych ušetřila, kdybych fotografie měla nějak logicky srovnané a nemusela při jejich hledání probírat ohromné množství obrázků. A což teprve kdybych si našla čas a vše pěkně promazala. Jenže čas nemám … – a tak ztrácím čas.
Musím si přiznat, že se to netýká jen mého počítače. Oč rychleji bych vařila, kdyby moje kořenky byly nějak přehledně srovnané. (Ale na to se už chystám, už mám nový organizér J). A což teprve dokumenty a různé zápisky, hromada triček, nářadí ….
Práce s tupou pilou jde pomalu, člověk se nadře a nebaví ho to. Pokud mě má moje práce bavit, pokud mi má jít od ruky, pokud nemám ztrácet čas neustálým hledáním čehosi, stojí za to investovat do vytvoření podmínek.
Tady měl můj úvodník končit. Když jsem nad ním ale přemýšlela, uvědomila jsem si, že neříkám úplně pravdu. Ano, jedna věc je, že mám pocit, že nemám čas. Ale zároveň si musím přiznat, že se mi do toho nechce. Že mě „broušení pily“ prostě nebaví. Že když jdu něco dělat, jsem nedočkavá, chci vidět výsledek, chci mít něco hotového a nejen „brousit pilu“. No a když se mi do něčeho nechce, když něco dělám nerada, když mě nějaké práce netěší, tak ji odkládám a odkládám… Co s tím?
Jako odpověď jsem našla na svém stole hodně starý lístek s biblickým veršem:
Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Kol. 3,17).
K tomu se mi vybavilo:
Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu. (Kol. 3,23)
Tak se chci učit takto dělat i ty věci, které mě nebaví. I to broušení pily.
Tabita 2/2022