Jana Frantíková
Ležím v posteli, je mi hodně špatně, většinu času prospím a také jsem si vyluštila jednu „vtipnou“ křížovku. Skáče klokan po pastvině, každých sto metrů se zastaví, z kapsy vykoukne tučňáček a blinká jak o život. O velký kus dál, na Antarktidě, přešlapuje ve sněhu klokánek, kýchá a brumlá si pro sebe: „Nenávidím tyhle výměnné pobyty“. Vzhledem k tomu, že mám teplotu a je mi chvílemi teplo a chvílemi se třesu zimou a také mám vedle sebe misku, protože mám žaludek jako na vodě, docela jsem s tučňáčkem a klokánkem soucítila. Přemýšlela jsem nad tím, že je obrazně řečeno naprostá hloupost, aby tučňáček žil chvíli život klokánka a naopak. Klokánka Hospodin usadil do klokaní kapsy, tučňáčka mámě pod křídlo.
Přemýšlela jsem nad svým životem. Jsem vždycky spokojená tam, kam mě Hospodin zasadil? Raduji se s vděčností ze svých obdarování a přijala jsem bez reptání své limity? Když člověk leží v posteli, má spoustu času přemýšlet. Hlavou mi běhají trochu chaoticky myšlenky a vzpomínky na lidi, věci či situace. Skoro v žádné vzpomínce nehraji roli hlavního kladného hrdiny. Neskáču tak daleko jako klokánek a neplavu tak zdatně jako tučňák (a rozhodně v žádném případě ve studené vodě). Ve skutečnosti toho neumím mnohem víc. Když se rozhlédnu okolo sebe a začnu se srovnávat, snadno si přijdu nedostatečná. Ale některé věci umím a ten, kdo se v té oblasti srovnává se mnou, si snadno přijde jako druhá jakost. Jenže když se srovnává klokánek a tučňáček, oba prožijí vnitřní zranění, pocit nedostatečnosti a pýchy zároveň. Obojí je zbytečné. V Žalmu 136 přemýšlí žalmista nad sebou a povídá si s Hospodinem: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet.“
Je úžasné, že klokánek je stvořen jako klokánek, tučňáček jako tučňáček, já jako já a ty jako ty. Jsme stvořeni s našimi hřivnami i s limity. Jsme vybaveni vším potřebným, abychom zvládli ten konkrétní život, který žijeme, v okolnostech, které si nevybíráme, ale přesto se v nich nacházíme. Za náš život náleží Hospodinu chvála a vděčnost. Navzdory tomu, že ležím již třetí týden s teplotou vedle misky, vím, že se mám hodně dobře. Protože jsem přitulená do Boží náruče. Nechci se srovnávat s klokánkem, tučňákem ani s nikým jiným. Chci se srovnávat s tím, jestli stojím v tom, jak mě Bůh stvořil. A tak nechci Bohu dávat otázku: „Proč?“ … proč něco není tak, jak já bych si přála. Chci spíš s Bohem probrat tohle: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“
Je vánoční čas. K tomu patří i přemýšlení, čím obdarujeme lidi, které máme rádi. Určitě koupím nějaké dárky za peníze, možná se nechám přemluvit i nějakou reklamou. Ale to, co bych ve skutečnosti chtěla dát těm, kteří ke mně patří, jsem já sama. Manželka, maminka, babička, tchyně, kamarádka … žena, která je zakotvená v Hospodinu, žena, která má plné srdce vděčnosti i naděje. Kdo je pravdivě sám sebou a s kým je prima být. Vím, že mám ještě na čem pracovat. A tak volám k Hospodinu: „Veď mě po cestě věčnosti.“ To je totiž to, co je pro nás pro všechny jediné opravdu důležité.
Tabita 2020/4