aneb jaro na Jizerských vodopádech
Petr Plaňanský
Nečekaná pandemická situace, která nastala v minulém roce, nás o mnohé ošidila. Jaro nám příliš toulek nedopřálo, léto a začátek podzimu byly o poznání lepší, se zimou to bylo všelijak nejisté.
Ale co už, jaro nám ťuká opět na dveře! Doufejme, že nám již nebude nic bránit vyrazit do přírody a začít se dostávat zpět do dobré chodecké formy. A objevovat skryté krásy naší země.
I během dnešních toulek s povděkem sáhneme pro nás již známé Knize o Jizerských horách. Jsou zde zachyceny příběhy a popsány památky i pomníčky, které by bez jejího autora, pana Miloslava Nevrlého, byly dávno zapomenuty.
Jak už jsem v jednom z minulých dílů našeho cestování zmínil, Jizerské hory jsou velmi bohaté na vodu a díky ní je zde nesčetně mokřadů, potůčků, potoků, ale především kaskád a vodopádů.
Společnou cestu za několika vodopády začneme tentokrát ve Ferdinandově, kde necháme auto na malém parkovišti u vyústění Černého (Velkého) Štolpichu do místní zástavby. Případně můžeme vyrazit na cestu ze zastávky autobusu či železnice, které jsou od našeho popsaného východiště vzdáleny necelé dva kilometry (v Hejnicích). Mimochodem Ferdinandov tvoří jižní část zmíněného městečka Hejnice. Vývoj pojmenování této severočeské obce je pozoruhodný. Původní název Hayndorff, později Haindorf (což je přesmyčka německých slov znamenající Ves v háji), prošel několika změnami až nakonec přes české pojmenovaní Heníč bylo v roce 1923 úředně ustanoveno pojmenování Hejnice. Hejnickou dominantou je františkánský klášter a s ním sousedící kostel, který byl barokně přestavěn a zasvěcen Navštívení Panny Marie. Obě stavby jsou natolik výrazné, že jsou z jizerskohorských vyhlídek skutečně nepřehlédnutelné.
Historie obce i celého regionu je značně pohnutá – zejména v době po nezdařeném stavovském povstání, protože místní protestantská šlechta musela po Bílé hoře odejít do Lužice a její zdejší majetky byly konfiskovány. Vše tedy spadlo do dominia Albrechta z Valdštejna, který v nedalekém Frýdlantu vybudoval centrum svého rozsáhlého panství. Dalším zásadním zářezem do skladby obyvatel, majetkových vztahů a celkové atmosféry místa byly události spojené s druhou světovou válkou i s roky bezprostředně následujícími.
Teď už ale vzhůru do hor! Po zelené značce začíná náš dlouhý výstup podél Černého Štolpichu. Pokud máme dostatek času, je možné vyhledat téměř na samém začátku cesty po její pravé straně Matlachův kříž a po levé straně přes potok Fialův kříž, což jsou připomínky jednoho mladého a druhého staršího muže, kteří se v druhé polovině minulého století rozhodli předčasně ukončit svůj život.
Štolpišská silnice (cesta) vybudovaná po roce 1890, začínající ve Ferdinandově, která nás může po deseti kilometrech dovést přes Čihadla a Knajpu až na Smědavu, se využívala především ke svážení dřeva z hor. Velká povodeň na Štolpichu v r. 1958 však vykonala své dílo zkázy, a i když je cesta opravena, nejspíš by se lesáci o své koně dnes na některých místech báli. Úprava povrchu, zákruty šplhající do svahu či patníky lemující cestu připomínají nádherné malé alpské silničky. A Štolpišská cesta se proplétá mezi několika jizerskými tisícovkami.
Na rozcestí pod vodopády přeskočíme ze zelené na žlutou značku, která nás dovede k řadě půvabných vodopádů. Po cestě k nim ještě mineme rudnou jámu, v níž se v 16. a 17. století těžila železná ruda. Na potoce na nás už čeká sedmimetrový Hrazený vodopád a nedaleko nad ním pamětní deska rakouské císařovny Alžběty, která byla v roce 1898 v Ženevě zavražděna italským anarchistou. Nad pamětní deskou a odpočívadlem se nad námi po pravé straně cesty ve směru stoupání tyčí Jeskynní věž a Divá Máří, nad níž je na červené cestě jedna z nejznámějších vyhlídek.
Nad pamětní deskou překročíme potok a pokračujeme ke Dvojitému vodopádu, posléze k vodopádu Skok. Oba jsou vzhledem ke strmějším svahům Štolpichu mnohem hůře dostupné než vodopád první. Levou stranu naší cesty lemují skalní věže Štolpišská a Kapucín. Stejně jako výše zmíněné i tyto skalní útvary patří do souboru lezeckého ráje Jizerských hor. Každá ze stěn či věží má většinou několik výstupových cest a kovovou schránu s vrcholovou knížkou.
K vodopádu Velký Štolpich můžeme zvolit žlutou cestu, která po subtilní dřevěné lávce opět překonává Černý Štolpich a několika zákruty zvanými Galerie šplhá do boku Štolpišské stěny. Zde míjí připomínku Maiwaldovy smrti. Jde o kříž s cedulkou připevněný na kmeni stromu. V tomto úseku cesty pod saněmi, na nichž se kdysi sváželo dřevo, zahynul 2. února 1930 třicetiletý Gustav Maiwald z Ferdinandova. Zmíněná cesta „smrti“ nás po chvíli zavede na horní lávku nad Velkým Štolpišským vodopádem.
Pod zmíněnými serpentinami je však možné se neznačenou spodní cestou přiblížit ke spodní části kaskádovitého vodopádu, kde si mnohem lépe uvědomíme jeho mohutnost. Až se dostatečně pokocháme, vyrazíme po červené značce vzhůru na vyhlídku Ořešník. A odtud nakonec dolů zpět do Hejnice.
Jizerky jsou známé především svými bučinami, i když zde rostou kleny, jedle, smrky, borovice, modříny a mnohé další druhy stromů. Vzácně zde rostou i tisy a prý ten nejkrásnější se nachází právě nedaleko vyhlídky na Ořešníku, v sousedství skály zvané Stojka. Ořešník, který dosahuje výšky 800 m. n. m., má podobu nesouměrné vrcholové skály, na niž se dostanete pomocí vysekaných schodů lemovaných kovovým zábradlím. Za bouřky se na vrchol proto raději nehrňte. Na temeni skály je ukotven velký dřevěný kříž. Obdobně tomu je na všech významných vrcholech skalních vyhlídek v této části Jizerek (Holubník, Paličník, Jizera, Frýdlantské cimbuří). Jižní svah Ořešníku je lemován mnoha skalními útvary.
Ačkoli naše dnešní výprava není dlouhá a zabere přibližně čtyři hodiny času (okruh z parkoviště je dlouhý asi 9 a z nádraží 10 km, výškově nastoupáte 496 m, což pak musíte samozřejmě absolvovat i směrem dolů), budete i tak potřebovat slušnou kondici při výstupech a sestupech. Rozhodně po cestě nespěchejte, ale vychutnejte si krásu Štolpišských vodopádů. Při chůzi občas cíleně zastavte a naslouchejte zpěvu jizerskohorského ptactva. Zjara je to opravdu koncert plný života!
Sám jsem popisovanou trasu se starším synem procházel koncem dubna v odpoledních hodinách. Bučiny byly ještě holé a uprostřed nich, při výstupu na Ořešník, nás překvapila neohlášená vichřice. Razantní poryvy větru mezi vysokými různě praskajícími a skřípajícími kmeny – to je skutečně silný zážitek, při němž vám chvílemi běhá mráz po zádech. Buďte tedy na svých cestách opatrní a dobře si je i v tomto roce plánujte.
Tabita 1/2021