Bc. Ida Pencová

působí jako lektorka organizace Hope4kids, z.s. Do škol chodí s certifikovanými primárně preventivními programy Etické dílny®. Snahou organizace je pomáhat dětem na základních školách rozvíjet základní dovednosti pro život a předcházet rizikovému chování.  Je 22 let vdaná a je matkou 3 dětí (synové – 20 a 17 let, dcera – 11 let)

Ptala se Milena Krumphanzlová

Jak bys osobně popsala svůj vztah k chytrému telefonu? Považuješ ho spíše za dobrého pomocníka, nebo zlého pána?

Telefon nám pomáhá a usnadňuje život v mnoha ohledech: navigace v telefonu je můj dobrý kamarád, možnost zavolat v kritické situaci pomoc zachraňuje životy. Na druhou stranu, udržet si zdravé mantinely v používání telefonu je čím dál těžší.

Já svůj první telefon získala ve 21 letech, při studiích na vyšší odborné škole. Byla to první větší věc, na kterou jsem si vydělala: Siemens s dvouřádkovým displejem a roztomilou anténkou. Brala jsem ho jako nástroj, co usnadňuje komunikaci. Tenkrát jsem si opatrně dávkovala volání a počet SMS na den, aby mi kredit vyšel na celý měsíc.

Když začaly chytré telefony, dlouho jsem odolávala, než jsem si pustila internet do mobilu, protože mi bylo jasné, že bude těžké si udržet dostatečný odstup od nekonečných upozornění, která mě budou nutit telefon neustále kontrolovat. V roce 2016 začaly vycházet články, že telefon kontrolujeme cca každých 20 minut, v roce 2025 už se uvádí průměr každých cca 10 minut (více než 90x za den). Průměrně na něm prý trávíme asi 4 hodiny denně. Když se ve třídě při preventivních programech ptám, kolik hodin tráví děti u obrazovek, není výjimkou údaj 6 hodin denně ve všední den a přes 8 hodin o víkendu a o prázdninách.

Na co děti vlastně chytrý telefon nejvíce využívají?

Děti považují telefon za něco samozřejmého, jako tekoucí vodu.

Když v naší ulici jednou vypadl proud, a tedy i internet, mí synové (tehdy 10 a 14 let) to prohlásili za „úplnou apokalypsu”, protože nemohli hrát online hry.

Dnešní děti vyrostly ve světě dostupného rychlého neomezeného internetu, který umožňuje především moře zábavy. Sledují videa, hrají hry, píšou si a volají. Krátkých videí podle statistik zvládnou i přes 200 denně. Naši hoši zvládají sledovat seriál a u toho ještě „sjíždět” krátká videa.

Problémem je, že obsah internetu se dá čím dál obtížněji filtrovat, a tak se děti často setkávají s obsahem, který vůbec není pro děti. V každé třídě se odhadem dvě třetiny dětí hlásí, když se ptám, jestli viděly na internetu něco, co by radši neviděly. Např. průměrný věk, kdy jsou děti u nás v ČR vystaveny poprvé pornografickému obsahu, je 11 let.

Telefon je pro děti a mladé lidi také hlavní komunikační prostředek – už od prvního stupně si děti zakládají skupiny, píšou si, nahrávají hlasové zprávy…

Může se dnes teenager bez telefonu vůbec obejít?

Podle mého názoru těžko. Asi bychom našli dost argumentů, proč by to bylo zdravější a lepší. I my jsme nejdřív pořizovali volací hodinky a po nich tlačítkový telefon. Do třídy s dcerou chodí ještě jedna holčička, která to měla stejně. Když i ona si o posledních prázdninách „vybrečela” na rodičích chytrý telefon, mluvila jsem s dcerou a ona mi řekla, že nechce být v páté třídě jediná, kdo ho nemá. Děti na sebe umí být zlé, a když mi řekla, že v podstatě každý den někdo komentuje, že volá z kalkulačky, usoudili jsme, že ji v tom nenecháme samotnou. Brala jsem to tak, že dokud tomu tlaku čelí dvě, tak to zvládnou. Naopak jsem to brala jako takovou příležitost posilovat psychickou odolnost. Sdílené nepohodlí sbližuje a je to příležitost se jedna druhé zastat. To fungovalo. Ale když má člověk něčemu čelit sám, nejsem přesvědčena, že v jejím případě by to bylo ku prospěchu. Sice bychom ji na jedné straně „uchránili” před internetem, ale na druhé straně bychom jí poskytli skvělou příležitost vytvořit si traumata z neustálého posměchu dětí ve třídě.

Kde Ty osobně vidíš zdravou věkovou hranici pro první chytrý telefon, abychom dítěti umožnili obstát v současném světě, ale zároveň ho co nejvíce chránili? Osvědčil se vám v rodině nějaký princip, který by bylo možné zobecnit?

Jak už jsem uvedla, v současné době nastupuje nový trend dávat dětem chytré telefony co nejpozději. Když začal chodit do školy náš prostřední syn (letos mu je 17), všichni prvňáci šli do školy s velkou taškou a velkým placatým telefonem. Teď už se rodiči stávají ti, kdo telefony zažili ve vlastním dospívání či rané dospělosti, proto k nim přistupují s větší opatrností a vidíte čím dál víc prvňáků s volacími hodinkami. Takže obecně – čím později, tím lépe. Některé země jsou tak daleko, že se v parlamentech projednává koncept „digitální dospělosti”, který by měl zajistit, že na sociálních sítích budou moci být mladí lidé až po dosažení určitého věku, např. 16 let.

Těmto trendům osobně velmi fandím, ale my žijeme teď a tady, a tak je nutné snést se z obláčku zase nohama na zem. Je třeba zvážit, v jakém prostředí děti vyrůstají a jakou mají povahu – a podle toho se zařídit. Já osobně skutečnost, že jsme to zvládli „uhrát” až do páté třídy, považuji v naší zemi a v dnešní době za velké štěstí.

Pro nás dospělé je zásadní si uvědomit, že pro děti nebyl žádný svět „před internetem”, ale internet patří do jejich světa odjakživa. Je proto důležité s tím nebojovat, ale zajímat se: co sledují, co je na tom baví? Naši hoši milují, když je chvíli sleduju, jak hrají hru, kde pro mě se jen míhají šmouhy na monitoru, obvykle nemám tušení, která postava je v té změti ta jeho, ale chvíli se dívám, fandím, pak si nechám vysvětlit, co se tam odehrálo. Nebojím se přiznat, že se v tom neorientuju, ale zároveň mu vyjádřím obdiv, že on jo. Také jsem vždy čas od času sledovala s dětmi videa, která byla zrovna „v trendu”. Čím byli větší, tím častěji vybírali videa „pro mámu” – něco, o čem si mysleli, že mě bude zajímat. Díky nim jsem v obraze a často mě doopravdy obohatili. My dospělí se nesmíme toho jejich světa bát. Ano, jsou tam i věci, jak to říct, přinejmenším nezajímavé, ale když se zdržíme pohrdavých komentářů a místo toho se zajímáme, co se jim na tom líbí, otevíráme si cestu k dětem – a to je nakonec to, na čem záleží nejvíc.

Všichni se jako rodiče (a možná už jako prarodiče) snažíme o vzájemný kompromis s našimi dětmi. Znáš nějaké užitečné tipy, triky či aplikace, které nám ve stanovení hranic mohou pomoci?

Všichni v tom plaveme, jak umíme, protože i pro nás je to úplně nová situace a je těžké se něčeho chytit.

Dětský mozek není jako mozek dospělého, některé části mozku dozrávají ještě až po dvacátém roce. Proto je pro děti prakticky nemožné si v některých ohledech „umět poručit”. Děti ve školách nám opakovaně říkají, že by i chtěly být na tom telefonu méně, ale nejde jim to. Aplikace a hry jsou záměrně navržené tak, aby se od nich obtížně odcházelo, proto potřebujeme dětem pomoci.

Děti v předškolním věku obrazovky vůbec nepotřebují. Potřebují vnímat svět skrze všechny smysly a své tělo: chodit ven, brát do ruky klacky… proto tak milují písek, je to fascinující svět! Úžasné jsou obrázkové knížky, kdy jim předčítáme krátké texty a oni více než cokoli jiného vnímají tón našeho hlasu, atmosféru okamžiku a čerpají pocit bezpečí.

Abychom si rozuměli – taky jsme v některých chvílích posadili malé děti k televizi, sem tam i k tabletu. Jsou momenty, kdy volíte mezi „správným” zabavením dítěte a vlastním duševním zdravím. Je ale důležité si uvědomit, že by to neměla být první možnost, kterou mu nabídneme.

U dětí na prvním stupni fungují ohledně telefonu nejrůznější aplikace – family link, screen time, najdete jich celou řadu. Dítě by mělo vědět, že tyto aplikace nejsou pro rodičovský dozor, ale proto, abychom jim pomohli se neztratit v té džungli online světa. Dětem lze vysvětlit, že s online světem je to podobné jako s jídlem: stejně jako u jídla je třeba hlídat si kvalitu a množství (jinak pocítíme následky, některé dřív a některé později), stejně si musíme hlídat, co konzumuje naše duše, naše mysl v online prostředí. Vybírat si kvalitu – dobrý obsah – a také v rozumném množství.

Další užitečné kontakty a informace lze ještě najít zde:

 

 

Tabita 4-2026