Luba Šťastná
Letos na jaře jsme si s manželem pořídili elektrokola. Paráda. Už žádné tlačení do kopce, dojezdová vzdálenost se nám výrazně zvýšila. Nadšeně jsme se těšili na léto v sedle. Měli jsme mnoho plánů a představ, jak si letošní léto užijeme. Vše se změnilo ve chvíli, kdy jsem se při našem prvním výjezdu ohnula – a následná bolest se ukázala jako důsledek krvácení do mozku. Cesty na kolech vystřídala rychlá cesta „pod majákem“, pak skoro měsíc v nemocnicích a následovalo léto v klidu doma a na zahradě. Tak takhle jsme si to nepřestavovali. Věty lékařů o tom, jaké jsem měla ohromné štěstí, jsem si přeložila jako úžasnou Boží ochranu, milost a péči. Až mě dojalo, když jsem se dozvídala, kolik lidí se za mě modlí. Jsem ráda, že mě tu Pán chce ještě nějakou dobu nechat.
Ano, byli jsme velmi vděční za to, jak dobře celá situace dopadla, ale naše představy byly přece jen poněkud jiné.
Přemýšlím, jak to s těmi představami vlastně je. Je špatné si dělat představy, plány, mít sny? Jsem přesvědčená, že rozhodně ne. Co je ale určitě špatně, když to, jak jsme spokojeni, jak jsme šťastní a vděční, závisí právě na naplnění našich představ. Pokud jsme zklamaní ve chvíli, kdy je něco jinak.
Vzpomínám na období, kdy jsem prožívala něco, čemu jsem říkala „krize sobotního večera“. V sobotu ráno jsem se probudila s představou, co všechno udělám, co zvládnu a jak v šest večer budeme s hodnými dětmi sedět v uklizeném bytě provoněném bábovkou a budeme se v klidu připravovat na neděli. Většinou se stalo něco, s čím jsem nepočítala, a tak když se blížil večer, rostla má nervozita následovaná nervozitou rodiny. Byla tu krize sobotního večera. Měla jsme pocit, jak jsem to nezvládla, jak jsme zklamala… Ale nezklamala jsem já, zklamaly jen mé představy, co vše mohu či musím zvládnout.
Možná znáte příběhy mnoha začínajících manželství. Nejčastěji se první zádrhel objeví při slavení svátků nebo trávení volného času. Oba mají své představy, často ovlivněné prostředím, kde vyrostli, a nějak předpokládají, že ten druhý má stejné. Když jsem ještě pracovala v nemocnici, mívala jsem v sobotu a v neděli dvanáctky. Celý den jsem se těšila, až přijdu domů, a dělala jsem si představy, jaký bude večer. Manžel na mě čekal, měl také svoje představy. Problém nastal, když se naše představy minuly.
On (ona) mě zklamal… Ale není to tak, že tě jen zklamaly tvoje představy?
Copak teprve naše děti… Jak dobře víme, čím by měly být, co by měly dokázat, čím se zabývat. Když je pak vše jinak, myslíme, že nás zklamaly. Ale pozor, byly to naše nenaplněné představy, které nám přinesly zklamání.
V Bibli čteme o učednících, kteří šli po ukřižování Pána Ježíše do Emauz. Šli a rozmlouvali spolu. (Lukáš 24,13-35) Po cestě se k nim Ježíš přidá a nechá je mluvit.
„A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Takhle jsme si to nepředstavovali, mysleli jsme…, že nás Mesiáš osvobodí.“
Zase ty představy. Nenaplněné představy. Znali proroctví o Mesiáši. Mnoho jeho činů nasvědčovalo tomu, že je to Mesiáš. „My jsme tomu věřili. Ale teď? Doufali jsme, nadáli jsme se, takhle jsme si to nepředstavovali.“ A Ježíš jde s nimi a poslouchá. Poslouchá, jak si ho představovali, co od něj čekali. Slyší o jejich zklamání. Zklamání z toho, že se nenaplnily jejich představy o něm. Zklamání z toho, že je konec jejich nadějí.
Až později pochopili, že je nezklamal Ježíš, že nezklamal Bůh, že jen zklamaly představy o tom, jak má Bůh jednat.
Až budete cítit zklamání ze selhání, zamyslete se:
Opravdu jste zklamali vy, nebo to byly jen představy o tom, co musíte dokázat?
Byl to váš partner, vaše děti, vaši přátelé, nebo jen vaše představy, které oni nedovedli či nemohli naplnit?
Zklamal vás Bůh, nebo to byly jen vaše představy o tom, kdy a jak má jednat?