O pyšné včelí princezničce

Petr Plaňanský

Určitě už jste slyšeli příběh o pyšné princezně. To je ta princezna, co měla ráda jenom sebe a nakonec ji z té pýchy vyléčil princ, do kterého se zamilovala.

Představte si, co mi jednou vyprávěl jeden brtník. Že nevíte, kdo je to brtník? No, jeden medvěd se jmenuje brtník, ale je to také označení pro včelaře. Těm se od pradávna u nás říkalo brtníci.

Ale zpátky k příběhu. Jeden můj přítel brtník mi vyprávěl, jak si na něj jednoho dne na včelnici počkala delegace včel. Delegace byla z nového úlu. A přišla, aby si postěžovala na svou novou včelí princezničku, budoucí včelí Královnu matku.

Včelky bzučely jedna přes druhou a chudák můj přítel jim moc nerozuměl. Požádal je, aby mu stížnost přednesla jenom jedna, ta nejstarší a nejmoudřejší. A co se od ní nedozvěděl! Stará Královna matka zemřela dříve, než se včelí princezna narodila. A že s tou novou princeznou jsou jenom samé problémy a potíže.

Už slyším, jak protestujete, že to není možné. Maminka nemůže přeci zemřít dříve, než se narodí dcera. No, nenechte se poplést, u včel to chodí docela jinak než u lidí. Královna matka klade vajíčka. Z jedněch se narodí trubci, z dalších se narodí včelky dělnice, a jenom z několika málo se narodí včelí princezničky, z nichž se jenom jediná stane později novou Královnou matkou.

V tom novém včelstvu mého přítele se stala ta smutná událost, že stará Královna matka zemřela a nová včelí princezna, která se později narodila, byla hned od samého začátku protivná a vybíravá. Zkrátka s ní byly jenom mrzutosti.

Jednou jí nechutnalo jídlo, které jí nabízely krmičky, jindy ji pečovatelky dost rychle neumyly a nenachystaly na prohlídku úlu, potom jí zase vadil hluk trubců, kteří trénovali svatební serenády. Zkrátka nebylo nic, co by té pyšné včelí princezničce bylo vhod.

Navíc přišel její čas snubního proletu mimo úl a milé princezně se ven ze včelstva vůbec nechtělo! To bylo nářku! Jednou je venku moc teplo, jindy prý zase zima. Tu nemá vhodné šaty, později se vymlouvala na letovou indispozici, že jí bolí křidélka. A jindy neměla dost hezky upravená tykadla. Prostě výmluvy a vytáčky, až se nakonec rozhodla, že nikam nepoletí. A protože je prý princezna, tak si nakonec může dělat, co chce…

Milou včelí princeznu obklopily nejstarší, velmi zkušené včelí dělnice a pokoušely se jí domluvit. Nejprve po dobrém, později trošku přísněji, po „bandursku“. Ale s milou princezničkou nepohnuly ani prosby, ani varování, ani lamentace.

A tak se včelky dohodly a vypravily delegaci ke včelaři, který se čas od času potuloval mezi úly po včelnici. A jak jste správně uhádli, byl to přesně ten můj přítel „brtník“, o kterém jsem vám vyprávěl hned na začátku.

Místo toho, aby se se včelkami potěšil, musel řešit hnedle takovou nepříjemnost. S doprovodem došel až k úlu pyšné včelí princezny, otevřel ho a na jednom voskovém plástu objevil princeznu. Opatrně ji vytáhl ven, posadil si ji na dlaň a pokoušel se jí domlouvat: „Milá princezno, jestli se neumoudříš, bude to pro tvé včelstvo i pro tebe samotnou dost zlé. Jestli nepoletíš na snubní prolet a nevybereš si ze sousedních včelstev ženicha, zůstaneš princeznou, která nebude moci klást vajíčka, ze kterých by se narodily nové včelí dělnice. Včelí lid tvého rodu bude postupně ubývat. A pokud zcela nevymře a ty s ním, protože se o tebe nebude mít kdo starat, pak se může stát, že tvé oslabené včelstvo napadne jiné, loupeživé včelstvo. Může přiletět i horda hladových vos a zcela vás okradou a zničí. A to by bylo velmi smutné.“

Včelí princeznička dělala na včelaře smutné oči, mávala tykadly, jako kdyby dobře naslouchala, přikyvovala hlavičkou a vířila křidélky na znamení souhlasu. Ale sotva ji včelař vrátil zpět do úlu a zaklapl za ní víko, už to byla zase ta pyšná včelí princezna.

Včelky se radily se včelařem, co mohou dělat a jak své princezně domluvit. Jenže ono to moc nejde. Dalo se v tu chvíli udělat jediné, čekat, jestli princezna přijde k rozumu. Pokud ne, musel by včelař vzít na plástu nakladená vajíčka ze sousedního úlu a věnovat je nešťastnému včelstvu, aby si mohlo vyvést a vychovat novou princeznu a budoucí matku.

Dohodli se tedy spolu, že ještě několik dní počkají, jak to s tou princeznou vlastně bude.

Včelař pak na několik dní odjel do zahraničí a se včelkami se nemohl vidět. Jak by ho byly chuděry potřebovaly! Jak po nocích naříkaly, aby se jim moudrý včelař co nejdříve vrátil a pomohl jim. Jenže to nešlo. Byl příliš daleko od svých včeliček.

A tak zatímco byl včelař pryč, včelstvo pyšné včelí princezny navštívilo několik průzkumnic včelích zlodějek. Ty bydlely na sousední včelnici, kde hospodařil chamtivý včelař. Ten své včely nechával neustále o hladu, až se z nich staly zlodějky. Když loupeživé včely zjistily, že úl je plný sladkých zásob, nové včelky se zde už nerodí a pyšná princezna se k ničemu nemá, přivedly postupně víc a víc svých sester zlodějek a vynosily nejprve zásoby a později s sebou zlákaly i mladé, nezkušené včelky. Staré včely, věrné pyšné princezně, se sice statečně, avšak marně bránily útoku. Mnohé z nich při obraně domova i pyšné včelí princezny padly. Nakonec jich přežilo jenom několik nejvěrnějších. Ty se semkly kolem své princezny a zemřely spolu s ní.

Pár dní po této včelí tragédii se z daleké ciziny vrátil můj přítel včelař. A když na včelnici našel úl pyšné princezny vymetený, bez známek života, byl velice smutný. Věděl přesně, co se zde odehrálo, a bylo mu nesmírně líto, že si pyšná včelí princezna nedala domluvit. A pro svou pýchu a paličatost uvedla do záhuby svůj rod a celé včelstvo.

Ptal jsem se přítele, jaké poučení si z toho smutného příběhu mohu vzít. Prozradil mi, že to, co platí o včelách, se dá říct i o lidech. Ten, kdo stojí v čele jakékoli skupiny, má mít rovný charakter, má být moudrý a poučitelný. Pokud začne být pyšný, může se mu snadno stát, že přivede do zkázy nejenom sebe, nýbrž s sebou stáhne i všechny ty, které vede.

Tabita 4/2023