Jana Frantíková

„Červená, červená a zase červená“ … hrajeme s dětmi hru, kde tvrdíme, že máme vždy červenou kartu, ale většinou ji nemáme. „Hádej, mám ji nebo nemám?“ Někdy uhádneme, někdy neuhádneme. Ale jedno dítě nad námi vyniká. Mate tak skvěle, že vyhrává na plné čáře. Smějeme se a říkáme obdivným hlasem: “Ty jsi král lhářů“.

Pak jsme si všimli, že toto dítě mate skvěle i v jiných oblastech života než jenom při hře. 

„Umyl sis při koupání také obličej?“ zní moje otázka.

„Jasně, umyl,“ suverénně odpovědělo dítě.

„A jak jsi dokázal, že ti nad pusou zůstal oblouček od pití kakaa? Ty sis ten obličej nemyl, viď?“

„Ale jo, myl. Jak jsem se ve vaně vrtěl, tak mi na něj šplouchalo“.

Takhle to dál nepůjde. To chce jinou životní strategii. Když jsem celou situaci probírala s Bohem, došlo mi, že doma nechceme mít krále lhářů. Přestali jsme hrát hru, kde vítězem je ten, kdo nejlépe lže a podvádí. Začala jsem si víc hlídat slova a poprosila Hospodina, aby z dítěte sejmul ten můj výrok. Když jsem přemýšlela o tom, jak mám vychovávat děti, aby nelhaly, Bůh otočil moje myšlenky jiným směrem. Já s manželem jsme autoritou v rodině, my musíme postavit pravdu proti lži – což zní dost honosně, ale pouze do chvíle, kdy vám dojde, že teď je na vás, abyste zůstávali pravdiví a nelhali. Co je na tom těžkého? Dospělí křesťané přeci nelžou. Začala jsem více hlídat svoje mluvení a zjistila jsem, že úplně pravdivá nejsem.

„Nedám ti teď nic k jídlu, protože za deset minut dávám oběd na stůl a také jsem celé dopoledne nic nejedla a vydržím to,“ říkám dceři.

Cítím, jak se Hospodin na mě podíval. „Vlastně jsem měla dopoledne malý kus koláčku.“

Boží pohled nemizí. „Totiž, měla jsem dopoledne dva kusy koláče. Jo a mimochodem, oběd bude za dvacet minut.“

Ach jo. Ta pravda je tak náročná… Ale jiná cesta není, musím začít od sebe. A tak se o to pořád snažím. Lehké to není, ale už mi to většinou jde. I když … já a některé moje děti jsme dobří vypravěči příběhů. Ale potřebujeme někdy použít literární nadsázku. Když moje dcera vyprávěla u společné večeře vtipný příběh a její manžel se ho snažil uvádět na pravou míru, požádal ho jeden můj syn: „Prosím, nekaž dobrý příběh pravdou“. A tak když budu vyprávět, že sněhu bylo po kolena, popravdě, možná ho bylo jen nad kotníky.