Jana Balvínová

Ráda bych ho úplně vymýtila ze svého života. Frekvence jeho návštěv se sice snížila, ale občas zaklepe na dveře mého srdce a chce jít dál. Bývá dlouho neodbytný. Je to strach z bolesti.

Jednak je to bolest fyzická způsobená zraněním, nemocemi, lékařskými zákroky. Nakonec na porodní bolesti jsem se také netěšila. Nikdy jsem nebyla žádná velká hrdinka, ale přeci jen v dospělosti se u lékaře chovám důstojněji než v dětství. Také věřím v naději na uzdravení a zahojení ran, porodní bolesti také pominou a po nějakém čase se na tu míru intenzity bolesti zapomene.

Pro mě osobně je horší bolest duševní. Strach ze smrti někoho blízkého, z vážné nemoci, zrady, nevěry, ponížení. Nevím, co ještě nás lidi může bolet. Na duševní bolest se tak lehce nezapomíná a může přetrvávat roky a poznamenat tím celý život.

Nikdo nechceme zažívat bolest, ale každý se s ní nějak v životě setkáme. Tím, že podlehneme strachu, se bolesti nevyhneme a ani se nám život nijak neulehčí. Naopak, strach nás může paralyzovat tak, že přestáváme být schopni rozumně uvažovat, naši mysl ovládá strach a my se stáváme jeho otroky. Naše životy řídí strach, jako třeba u Saula. Ten ze strachu udělal hodně zla, lidé zbytečně umírali kvůli jeho špatným rozhodnutím, která byla vedena strachem. Abraham ze strachu o svůj život lhal o Sáře, tím ji zradil a vydal. Myslím, že strach panuje ve větší či menší míře nad mnoha lidmi ve světě. Která máma nezažije strach o své dítě, když se ztratí v davu? Nebo to známé sledování hodinek s myšlenkou: „Už měl být dávno doma!“

Jak se popasovat se strachem? Nevěstka Rachab se dokázala strachu postavit činem, který zachránil ji a celou její rodinu. Davida urazil Goliášův výsměch tak, že neměl strach jít bojovat s obrem. Tomáš řekl: „Pojďme, ať zemřeme spolu s ním (s Ježíšem)“, když šli k zemřelému  Lazarovi do oblasti, v níž lidé chtěli předtím Ježíše ukamenovat. Byl rozhodnutý postavit se proti strachu. A pak ti tři Bohu věrní muži Šadrak, Méšak a Abed-nego, když jim hrozila smrt v peci, byli rozhodní:

Daniel 3, 17-18: „Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“

 

Mám moc ráda tyto verše. Být rozhodný, ať to dopadne jakkoliv, a neztratit víru. A přitom trest za nepoklonění se soše byl opravdu krutý. Prostě strach nás v životě potká, jde o to se mu nepodřídit. A někdy je to boj. V Bibli je mnoho veršů, které můžeme v boji proti strachu vyznávat, abychom se nedali zotročit.  Ovšem musíme také počítat s tím, že všichni jednou zemřeme, i naši blízcí, jen nevíme, kdy nastane ten čas. Také nemoc a zranění může Pán obrátit v požehnání. Já bych třeba moc chtěla vrátit čas, kdy můj milovaný manžel žil. Musím však přiznat, že za dobu od jeho smrti jsem poznala tolik Boží milosti a mnoho věcí vidím z jiného (doufám z lepšího) pohledu… Chtěla bych oboje, ale nejde to. Až v nebi, tam to budu mít všechno a ještě víc! A žádný strach!

Každý z nás se setkáme v životě se strachem a nebývají to příjemná setkání. Rádi bychom se jim vyhnuli. Nemůžeme se smířit s tím, že strach je trvalá součást našeho života. Z osobní zkušenosti si myslím, že nekompromisní boj se strachem nás v životě trénuje, abychom zvládali další náročnější věci, kterými máme v životě vítězně projít. Tedy hlavně se s tímto návštěvníkem dlouho nezdržovat, postavit se mu hned ve dveřích svého srdce, aby se nestal pánem našeho rozhodování a našich životů. Správný vztah ke strachu nás může vést k touze po větší důvěře a vydanosti Bohu, jako to dokázali ti tři muži před pecí. Bůh k nám mluví mnoha způsoby, ale a já si dovoluji tvrdit, že nikdy nemluví skrze strach.