Hana Pinknerová
Pamatuju si to z dětství, že se na pouťových stáncích prodávala štěstíčka. Byly to malé bílé papírové sáčky, které byly zalepené, aby kupující neviděl, co je uvnitř. Teprve když si člověk jeden z těch sáčků vybral a zaplatil, mohl se podívat, jaké má štěstíčko. Bývaly to různé věci – malá figurka, obrázek, dětský prstýnek nebo nějaká jiná levná cetka. Ten dárek většinou za moc nestál, ale ta chvíle, než bylo tajemství obsahu odhaleno, ta byla překrásná.
Proč se tomu vlastně říkalo štěstíčko? Člověk přece věděl, že uvnitř něco bude. Možná, že princip té hry spočíval v tom, že člověk dostal překvapení. Je pro vás překvapení štěstím? Někteří lidé nemají překvapení rádi. Nejspíš mají špatnou zkušenost, že jejich překvapení pro ně bylo nepříjemné. Měli ve svém pytlíčku něco ošklivého, něco, co si nepřáli, co nechtěli a museli se vděčně radovat. Od té doby nechtějí, aby je někdo překvapoval. Přesně si říkají, jaký dárek by chtěli dostat, nebo si žádné dárky pro jistotu nepřejí. Škoda. Dostat dárek přece má být štěstí.
Je to podobné jako představa nebe. Nikdo si neumí představit, jaké to tam jednou bude. Spousta lidí má špatné zkušenosti, někdo jim o Bohu napovídal věci, které se jim nelíbily, které je děsily, které nemohli přijmout. Nebe jako nekonečná nuda zdlouhavé zkoušky pěveckého sboru. Nebe jako dobročinná slavnost s mizerným občerstvením a štěstíčky, která za nic nestojí. Já myslím, že štěstíčka jako ta z poutí, nám kazí celou perspektivu. Představuju si to jinak. Bude to nádherná chvíle tajemství, kdy nevíme, co nás čeká, pak otevřeme zavřené oči a bude to daleko krásnější než cokoli, co jsme prožili, viděli nebo si zkoušeli představit. Já tomu věřím.
Text je z knihy Být blíž, Návrat domů 2023.
Tabita 1/2025