David Novák

Možná to znáte… spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěny, rodina společně tráví dovolenou, společně sedávají okolo stolu a modlí se, děti výborně studují, oba rodiče slouží ve sboru, manželka oddaně následuje svého manžela, děti si najdou věřícího partnera atd. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře, věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, učili se s nimi, a tak – dle jejich vnímání světa celkem pochopitelně – vidí, že jejich úsilí bylo odměněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo pilně studujících a věřících dětí.

Možná to, co popisuji, zní jako výsměch „spokojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně nezpochybňuji, co do výchovy vložili.

Jenže mám ještě jinou zkušenost.

Nevím, jak se léčí nevíra dětí. Nechce se mi věřit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je homosexuál, toto prožívání získal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ anebo, jak tvrdí jeden známý evangelista, že „je pod rodovým prokletím“. Nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny církevních dětí nosí domů už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší bodré rady jiných rodičů, jejichž děti jsou výbornými studenty, věty typu „řemeslo má zlaté dno“. Řemeslo zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou neodolatelně přitahovány ošklivými a hříšnými věcmi? Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Skutečně oznámení vaší šestnáctileté dcery „mámo, žiju se svým kamarádem“ je důsledkem toho, že jste se s dcerou více nebavili o sexu?

Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky… makali ve výchově a výsledky se dostavily. Podobný přístup očekávají od druhých. Jenže skutečně to takto funguje? Skutečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově?

Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalistický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistěže má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezaručí jistotu, že se děti „vydaří“. Pokud zažívá někdo milost, že jejich děti úspěšně zvládají život, je třeba, aby jen velmi opatrně rozdával rady „jak na to“. Jednak to není „jejich“ úspěch, ale Boží milost, jednak některá moudra mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním či některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úměra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybovalo a to, že se některým děti podařily, je milost. Netvrdím, že by rodiče, kterým se výchova povedla, neměli udílet rady, avšak přimlouvám se za velkou citlivost.

Moc bych si přál, aby i zlomení našli cestu do církve a necítili stud kvůli tomu, že selhali. Do jisté míry jsme ve výchově více či méně selhávali nebo selháváme všichni.

A aby ti šťastnější byli více Bohu vděčni a přiznali si, že je to velké Boží požehnání. A aby naopak měli velikou modrost, kdy radit a kdy držet jazyk za zuby.

Tabita b4-2026