Interview s Caroline a Thomasem Graumannovými z roku 2012
- Thomas: Vyrůstal jste bez rodičů, lépe řečeno, byl jste o své rodiče v dětském věku připraven. Neměl jste problém s pochopením Boží lásky a přijetím Boha jako otce?
Od jednoho do pěti let jsem vyrůstal se svými rodiči v babiččině domě. Když mi bylo pět let, rodiče se rozvedli a moje matka se znovu vdala. Přestěhovali jsme se na zámek v Těšanech u Brna, kde moji rodiče pracovali jako správci velkostatku. Já i můj bratr jsme vždy měli chůvy, které se o nás staraly. Rodiče byli neustále zaneprázdněni a stěží jsme je viděli častěji než u jídla. Poznal jsem málo z pozemské otcovské lásky a tak mé porozumění Bohu se nedalo opřít o představu otce pozemského.
- Celá vaše rodina zemřela v koncentračních táborech. Jak jste se vypořádal s nutností odpustit? Někdy je pro nás těžké odpustit podstatně menší křivdy.
Odpuštění je obtížné, ale „Ježíšova krev nás očišťuje od každého hříchu.“ (1. Janova 1,7) „Bez prolití krve není odpuštění.“ (Žid. 9,22) Věděl jsem, že Ježíš zemřel za můj hřích a Bible mě naučila odpouštět tak, jak bylo odpuštěno mně. Když jsem se modlil a žádal Boha, aby odpustil nacistům za vyvraždění mé rodiny, Bůh odňal hořkost z mého srdce.
- Přišli jste do Čech už v pokročilejším věku. Navíc jste se neusadili v Praze či v jiném velkém městě, ale v malé obci. Byla tato změna místa i kultury pro Vás velkou překážkou?
Když jsem se rozhodl vrátit do České republiky, organizace Vzdělání pro demokracii (Education for Democracy) mi přislíbila, že mě pošle vyučovat angličtinu do školy v Brně (moje rodiště) nebo někde v okolí. Během záběhového týdne jsem zjistil, že onou školou je jazyková škola Labyrint v Trutnově. Zatímco jsem tam učil, dostal jsem nabídku přestěhovat se do Sázavy, ale příležitost učit angličtinu v Sázavě nepřišla. Během mé účasti v soutěži v anglickém jazyce v Kolíně byla organizátorka soutěže paní Literová potěšena, že bych rád učil na základní škole. Umožnila mi tedy vyučovat v kolínských školách.
Bydlíme na vesnici, protože se raději díváme do zahrady na stromy než na beton.
Když jsem se vrátil do České republiky, pár věcí mi bylo povědomých. Mnohé věci byly ale jiné, než jak jsem si je pamatoval. Bylo smutné, když jsem našel svůj dřívější domov zanedbaný, zchátralý a v celkovém rozkladu. Po čtyřiceti letech komunismu procházelo ještě v roce 1993 mnoho věcí procesem změn. Po zkušenostech života ve filipínské džungli se ale jevil život v České republice jako velmi snadný. Je zde tekoucí voda a záchody.
- Caroline: Navíc jazyková bariéra. Lidé vaší generace v Čechách většinou anglicky nemluví. Nescházelo Vám například povídání s kamarádkami u kávy?
I když máme v Čechách pár starších přátel, nepřišli jsme, abychom poseděli v houpacím křesle a popíjeli čaj. Chtěla jsem učit děti v mateřské škole a v 1. třídě základní školy. Naše bytná, ačkoli nemluví anglicky, zvládá komunikaci s námi za pomocí posunkové řeči. A tak jsme si popovídali i bez znalosti jazyka.
- Váš muž byl misionář a vychovávali jste 4 děti. Nepřicházely s otázkami, proč jsou na tom ekonomicky hůř než jiné děti okolo nich? Jak jste jim to vysvětlila, aby v nich nezůstala jistá hořkost?
Naše děti se narodily až po našem návratu z Filipín a naše ekonomická situace byla závislá na výdělku v USA. Když jsme se snažili dát našim dětem kapesné, náš nejmladší syn Paul řekl: „Nevadí, mami, my si na kapesné vyděláme sami.“ Myslím, že v nich nebyla hořkost, ale stěžovali si na ovesnou kaši a sušené mléko v prášku, které jsme kupovali v padesátilibrových (hmotnost) sáčcích. Když jsme byli v obchodě, naše dcera Lynette se vždy ptala: „Mami, je to ve slevě? Můžeme si to koupit?“. Vynález second handů pro nás byl velikou pomocí.
- Jak děti snášely vaše cestování a stěhování? Jejich vazby s kamarády se nutně zpřetrhaly, jak na to reagovaly?
Bydleli jsme ve Spojených státech. Američané mají ve zvyku se často stěhovat. Když jsme se stěhovali z Kalifornie do Colorada, Lynette mi v slzách řekla: „To není fér. Já musím opustit své kamarády a Timmy nemusí, protože žádné nemá.“ Mnohé americké rodiny se stěhovaly mnohem častěji než my.
Paul poukazuje na to, že když Dana srazilo auto, nepřemýšleli jsme o tom, že bychom se přestěhovali do méně nebezpečné ulice, ale když naši mazlíčci (kočka a pes) přišli o život pod koly auta projíždějícího před naším domem, okamžitě jsme se začali poohlížet po jiném domově.
- Oba: Jak překonáváte současnou velkou vzdálenost, která vás dělí od rodin vašich dětí?
Máme možnost být s rodinou v kontaktu prostřednictvím e-mailu a skypu. Telefon využíváme jen v případech velké nouze. Bydlíme s naším prostředním synem Danem a jeho rodinou v Littletonu v Coloradu. Dan nám řekl: „Během školního roku mají děti spoustu domácích úkolů, tak si v Čechách dělejte, co chcete, ale o prázdninách musíte být doma, aby vnoučata taky poznala své prarodiče.“ Naše děti nikdy nepoznaly svoje prarodiče. Naše rodina je výjimečná v tom, že na rozdíl od běžných amerických rodin jsme všichni bydleli blízko sebe ve státě Colorado, a to až do nedávné doby, kdy se náš syn Tom, který je stále ještě svobodný, přestěhoval do Montany.
- Jsou Češi (Češky) v něčem jiní? Překvapilo vás něco po vašem návratu do Čech?
Češi jsou jiní, ale po celém světě máme přátele, kteří jsou jiní. V mnohém se cítíme jako poutníci na cestě do nebeského domova, poutníci, kteří nejsou nikde na tomto světě doma. Stará píseň to vyjadřuje takto:
„Tento svět, jímž procházím, není mým domovem,
můj poklad leží někde za modrým blankytem.
Můj Spasitel mě z otevřených nebeských bran volá
a já už si na tomto světě nepřipadám doma.“
Česká rodina je velice uzavřená. Dveře českých domácností jsou vždy zamčeny. Na rozdíl od domů Filipínců, jejichž domovy jsou doširoka otevřené. Zejména na území jednoho kmene nejsou třeba žádná okna a dveře, někdy je tam pouze jedna zeď, kterou lze posouvat podle toho, odkud přichází vítr a slunce.
- Co považujete ve svém společném životě za nejtěžší období?
Patrně to bude období, kdy jsem žádnou bolest necítil. Když jsme bydleli v Kalifornii a sháněl jsem peníze k misijnímu návratu na Filipíny, nakazil jsem se virovou mozkovou infekcí. Můj lékař mě chtěl zaevidovat jako úplného invalidu, ale po modlitbě s mým pastorem jsem si byl jistý, že se mě Bůh chystá uzdravit. Trvalo to mnohem déle, než jsem si myslel. Když Caroline měla noční směnu v nemocnici, naše třináctileté děvče si hrálo s dětmi a dávalo je spát. Když se šestiměsíční Paul vzbudil, zvládl jsem ho vzít, pohoupat ho, ale mé pohyby byly tak trhané, že jsem ho vzbudil, jak jsem se ho snažil uložit zpět do postýlky. Zavolal jsem souseda, který přišel a vrátil ho zpět do postele.
- Které období pro vás bylo naopak nejradostnější?
Nejpožehnanější období našeho života prožívám v posledních několika letech. Příležitost chodit od školy ke škole, od města k městu a vyprávět svůj příběh s názvem „Dvakrát zachráněné dítě“ je zlatým hřebem mého života. Jsem velmi vděčný za příležitosti i sílu, kterou mi Pán dává.
Rozhovor a překlad M. Krumphanzlová