Luba Šťastná
Mám v bytě dvě místa, která si říkají o to, aby tam byla nějaká květina. Polička na rohu dřevěné lavice a kulatý stolek za sedací soupravou v obývacím pokoji. Jsou to takové ty prostory, kde něco prostě být musí. Tedy musí, mělo by tam něco být, aby se mi to líbilo. Jaro, léto a část podzimu naplní tuto mou „potřebu“ většinou něčím ze zahrádky. Na podzim tam naaranžuji sušené květy, kolem Vánoc něco pěkného v jehličí. Pak vystřídá vázu většinou nějaké kytka v květináči. Jenže když přijde čas, jako je tento, když píši úvodník prvního čísla roku, začínám mít „potřebu“ vnést do bytu kus jara. Venku už není zima, ale jarní svěžest ještě nepřišla. Slunce je ukryté za šedivými mraky a celý den vypadá šedivě. To chce prostě kytku. A tak jsem do nákupního košíku v Kauflandu přidala svazek tulipánů. „Vezmi si i ty růže,“ vybídl mě manžel. Cítila jsem se rozhazovačně, ale dost ráda jsem ho poslechla. Nákup byl ještě v taškách a já, místo abych ho ukládala do lednice, aranžovala květiny. „Jen aby brzy nezvadly“, uvažuji nahlas a překvapuje mě manželova odpověď: „Tak si koupíš jiné.“
Nedávno mě kamarádka upozornila na to, že kytky hrozně zdražily. Přemýšlím, jaká musela být cesta tulipánu, než se dostal na můj stůl, kolik lidí ho mělo v ruce. Někdo ho zasadil, zaléval, v pravý čas uřízl, svázal do kytice, narovnal do krabic, poslal, koupil, prodal, poslal dál… To už mi pak cena nepřijde vysoká. Ale stejně, nestala jsem se rozhazovačnou? Je to normální koupit si kytku? Není to zbytečné? Není to rozmařilost?
Tady někde jsem se ve svých úvahách zastavila. Proč si nedovolím se prostě radovat, být vděčná a děkovat za dary, které dostávám?
V Bibli jsem četla: Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb (Žalm 37,25). Uvěřila jsem, že mi Pán dává zaslíbení, že budu mít vždy chléb. Ale nějak jsem se bála, že už třeba nebude namazaný. Mnohokrát mě Bůh zahanbil, když jsem si uvědomila, kolik dostávám. Chci se učit radovat, děkovat a být vděčná.
Na začátku tohoto článku jsem slovo potřebuji dala do uvozovek. Korektorkám vysvětlím, že to není pravopisná chyba, ale úmysl. Úmysl zdůraznit, že mnoho věcí, o kterých si myslíme, že je potřebujeme, jsou vlastně něco, co je nám přidáno. Není to potřeba, je to dar.
Vděčnost je něco, co na nás nespadne. Vděčnost je něco, pro co se musíme rozhodnout a o co se máme snažit.
Je před vámi nové číslo Tabity. Nedávno jsem procházela starší čísla Tabity a uvědomila jsem si, kolik úžasných článků tam již bylo. Za každý jsem vděčná. A jsem vděčná i za toto nové číslo.
Ať vám přinese nejen radost.