Občas si vzpomenu na jednu příhodu z mládí.

Byly jsme na vandru. Tři holky, tři kamarádky ze skauta. Žádné slečinky či „domácí bačkory“. Jezdily jsme spolu ven často. Vandr v našem pojetí znamenal množství našlapaných kilometrů, noc někde pod širákem, povídání u ohýnku, objevování krásných míst… Určitě tam nepatřily večery v hospodě ani divné party. Na tom vandru, na který si vzpomínám, jsme ušly těch kilometrů dost, bylo teplo a my měly málo vody. Když jsme si večer stlaly v lese, byly jsme dost unavené. Pamatuji si, že už u malého ohýnku, který jsme si rozdělaly, jsem neměla dobrý pocit. A pak se to stalo – krátce po tom, co jsme zalezly do spacáků s vyhlídkou blížícího se spánku. Z lesa se začaly ozývat hrozné zvuky. Zněly tak děsivě, že štěkot psa, doléhající k nám z nedaleké vesnice, zněl jako sladký zvuk civilizace. Zvuky se šířily lesem, obklopovaly nás ze všech stran, takže se nedalo poznat, odkud přicházely.  No, přiznávám, zřejmě štěkali srnci, ale znělo to v tu chvíli opravdu příšerně. Nic jsme si neřekly, jen jsem zpozorovala, jak všechny začínáme vstávat. Nejdřív jsem myslela, že vyjdeme na chvíli z lesa a pak se zase vrátíme. Když jsem viděla, že kamarádky balí spacáky, nelenila jsem a rychle ten svůj smotala také. Ráno nás našli lidé z vesnice, jak spokojeně spíme na polní cestě. Prostě jsme strachem z lesa utekly. Ještě dnes si ten strach vybavuji. Proč jsme se tak bály? Přece jsme mohly vědět, že nám nic nehrozí. Jak to, že jsme nebyly schopné rozumně uvažovat a říci si, že nemá cenu se bát? Jindy jsme tak nereagovaly.

Myslím, že jedním z faktorů, který tenkrát hrál roli, byla naše únava. Víckrát v životě jsem si uvědomila, že když jsem vyčerpaná, unavená, něčím oslabená, tak mnohem snáze podléhám strachu. Ať už jde o únavu tělesnou, duševní či duchovní vyčerpání. Ve chvílích oslabení se strach vplíží mnohem snáz, a pokud si neuvědomím nebezpečí, tak roste, prorůstá mé myšlení a ochromuje mne.

Když jsem kdysi začala číst Bibli, jeden z prvních veršů, který mě oslovil, byl: „Pod křídly jeho bezpečen budeš.“ (Tak to bylo, tenkrát byla jen Bible kralická. J)

V tomto čísle je více článků o strachu. A také mnoho dobrých rad. Pro mne osobně je důležité jedno poznání: „Neotvírej se strachu tím, že zapomeneš na místo odpočinutí. Že zapomeneš, že pod Božími křídly je bezpečné místo, kde se můžeš schovat a kde můžeš spočinout. Že přehlédneš místo odpočinku“.

Hodně síly v boji se strachem přeje Luba Šťastná