Kateřina Šťastná

Ne, Pane! Tohle se mi teda vůbec nelíbí. Vracím Pánovi svůj kříž. Připadá mi moc těžký. Nepohodlný. Navíc se mi z něj zapíchávají třísky do ramen. Někdy i do oka. Občas mám pocit, jako by byl k neunesení. Padám pod ním a klopýtám. A vyčítám Pánu, jaký kříž mi naložil.

„Vyměň si ho se mnou, chceš?“ Podává mi ten svůj. Vidí v mých očích hrůzu a paniku. Pane, to přece nemyslíš vážně! Ty jsi na sebe vzal všechny hříchy. Umřel jsi za nás. To by nikdo z lidí nedokázal, natož já. Tvůj kříž se nedá unést! To přece nejde, abychom si ho vyměnili.

S láskou na mě pohledí, pousměje se a já v jeho očích najednou zahlédnu nesmírnou úzkost, jakou prožíval v Getsemanské zahradě, když prosil Boha, aby z něj sejmul tu tíhu. Nechtělo se mu do toho. Věděl, co ho čeká. Prožíval strach, bolest, pocit opuštění stejně jako každý z nás. Možná ještě mnohem víc. Komu z nás se stalo, že bychom v těžké situaci potili krev? Najednou mám před očima, jak padá pod křížem. Opakovaně. Už nemůže. Co kdyby ho prostě položil a řekl: „Tak konec. Už to stačilo!“ A ukázal by lidem svou moc? Neudělal to. Nechal se zabít, aniž měl vinu, protože důvěřoval Otci, že to tak má být. Dobrovolně? Nebo z poslušnosti?

Uvědomuji si, že Kristův kříž neunesu. Ale co třeba kříž támhle toho souseda? Nebo našeho dítěte? A co ten veselý kněz, který kolem sebe šíří pokoj? Má on vůbec nějaký kříž? A co tamta řeholnice, ze které čiší, jak je celým svým životem napojena na Boha? A jaký je asi kříž ženy, které se zabil v zimě na lyžích manžel, když najel na sjezdovce do stromu? Nebo muže, kterému zemřela žena na rakovinu a nechala po sobě čtyři malé děti? Co je to, co mají navíc, co dělá jejich kříž snesitelnějším?

Ježíš na mě opět pohlédne s láskou a chystá se na můj kříž něco přivázat. Je to velký, nevzhledný vak. Mám hrůzu v očích. To přece ne! Chceš mě trestat, Pane? Za to, že jsem nedokázala přijmout svůj kříž, ho teď budu mít ještě těžší? Pohladí mě po hlavě a mlčky přivazuje tu velkou věc k mému kříži. Teď už ho nedokážu unést vůbec! Budu mít obrovské třísky v ramenou, mozoly na rukách i nohách, možná pod ním spadnu a už nevstanu. Pán mi pokládá kříž na ramena. Nerozumím tomu. Žádné třísky, žádné mozoly, ani se nezdá tak nesnesitelně těžký. Dokonce je možná i trochu pohodlný. Všimnu si, že takové vaky či váčky mají na svých křížích i ostatní. Řeholnice, vdova, vdovec, dítě, kněz… Někdo docela malinký, někdo větší.

„Pane, co je v tom vaku?“ Ptám se překvapeně. Ale Pán už je pryč. „Hlídej si ho jako poklad, ať o něj nepřijdeš,“ otočí se ke mně usměvavá řeholnice. „Je to Důvěra! Teď jí máš hodně. Ale ve chvílích, kdy ti jí bude ubývat, vzpomeň si na Kristův kříž.“

Tabita 1/2022