Luba Šťastná
Myslím, že se nijak zvlášť nebojím výšek nebo složitějších cest. Nedělaly mi problémy řetězy v Tatrách ani v Roháčích, celkem pohodlně jsem zvládala cesty ve Slovenském ráji. Mám ale jednu potřebu, musím se něčeho držet. Jakmile nemám možnost se někde chytit, nastává problém. Jakékoliv ujišťování, že ta kláda je dost silná, že je v podstatě jako dálnice, tak ať ten potok klidně přejdu, se u mne míjí účinkem. Propadám strachu a pocitu, že to prostě nemohu přejít, že to nedokážu, že to prostě nedám. Moje rodina se baví historkou, která se odehrála před mnoha lety v Tatrách. Povzbuzována manželem a syny, kteří již byli na druhém břehu potoka, navíc motivována skutečností, že jiná možnost, jak se dostat na druhou stranu, tady není, jsem se vydala na přechod po kládě. Prvních pár kroků bylo v pohodě, popravdě, kláda byla opravdu dostatečně silná, ale pak to přišlo. Najednou mě napadlo, že to nepřejdu, že to nedokážu. Přiznávám, sednout si na kládu obkročmo s představou, že se pak dosoukám na druhý konec, nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Při sedání si se najednou můj vztah ke kládě změnil a pak už si pamatuji jen let do hlubokého koryta řeky. Ledová voda a modřiny byly odměnou za mou nedůvěru.
Proč tady tuto pro mne nelichotivou zkušenost popisuji? Z některých článků v tomto čísle zaznívá: „Je třeba najít v životě, čeho nebo spíš koho se chytit“. Ve chvílích, které nejsou lehké, v situacích, které nezvládáme, hledejme nabízenou ruku. Nepřehlédněme pomoc, která se nám nabízí, nestyďme se si o ni říci. A také, dívejme se kolem, zda někdo nepotřebuje nás.
A nezapomínejme, Boží ruka je pro nás stále vztažená k pomoci.