Ženu statečnou kdo nalezne?
Portrét Ireny Sendlerowé
Kdysi mi vyprávěl jeden ukrajinský pastor o debatě, která se odehrála na jejich oblastním setkání pastorů. Tématem byla služba žen v církvi. Přítomní pastoři se nakonec shodli na tom, že ženy nemají ve službě co dělat. Pastor, který mi to vyprávěl, byl jiného názoru. „Proč vám tak vadí, když ženy slouží Bohu?“ zeptal se. „To byste byli raději, kdyby sloužily satanu?“
Irena Sendlerowa se narodila v roce 1910 v rodině polského lékaře. Vyrůstala ve městě Otwock, kde žila silná židovská komunita. Většinu pacientů jejího otce tvořili místní spíše chudší Židé. Jako dítě si hrála s židovskými dětmi a brzy se naučila komunikovat v jidiš. K Židům si zachovala po celý život velmi pěkný vztah. Proto těžce nesla, když se v předválečné době začaly ve společnosti šířit protižidovské nálady. První problémy kvůli svému přesvědčení o rovnosti lidí bez ohledu na rasu či náboženství zakusila při studiu na vysoké škole, kdy se postavila proti zavedení tzv. „lavicového ghetta“ a byla za to dočasně vyloučena. Studium nakonec dokončila a začala pracovat na varšavském magistrátu jako sociální pracovnice.
V rámci práce na magistrátu našla způsob, jak pomáhat pronásledovaným Židům. Spolu s několika dalšími zaměstnanci falšovala dokumenty tak, aby se sociální dávky dostaly i k Židům, kteří se po konfiskaci majetku a upření práva na jakoukoli sociální podporu státu dostali do bezvýchodné situace.
Na podzim roku 1940 bylo ve Varšavě založeno tzv. varšavské ghetto. Do ghetta byli násilím sestěhováni Židé z přilehlých oblastí. Celkem jich zde nakonec žilo asi 450 000 na pouhých 2,6 km2. Podmínky v ghettu byly otřesné. Docházelo k častým úmrtím kvůli epidemiím a nedostatku potravin. Ghetto bylo obehnáno zdí a střeženo německou ochrannou policií. Přesto se našli lidé vně, kteří s nasazením vlastního života pašovali do ghetta potraviny, léky a ošacení. Jednou z nich byla i Irena Sendlerowa, která se dostávala do ghetta pomocí zfalšované propustky zdravotníka. Někdy v této době začala z ghetta pašovat i děti, zatím pouze sirotky, a získávala pro tuto činnost další spolupracovníky.
V září roku 1942 vznikla ve Varšavě Rada pro pomoc Židům, později známá pod krycím jménem Żegota. Irena Sendlerowa se svými spolupracovníky vytvořila v rámci Żegoty tzv. dětské oddělení a za podpory Żegoty začala organizovat pašování dětí z varšavského ghetta ve velkém. Bylo to v době, kdy začínaly první transporty z ghetta do koncentračních táborů. Irena Sendlerowa dobře rozpoznala, že situace je vážná, a hledala způsob, jak v co nejkratší době dostat z ghetta maximálně možný počet dětí.
Prvním úkolem bylo přesvědčit rodiče. Irena Sendlerowa k tomu byla vhodnou osobou. Od malička se pohybovala mezi Židy, znala jejich kulturu i jazyk. Dále bylo třeba nalézt způsob, jak děti dostat ven. Hledaly se různé možnosti. Děti byly pašovány přes německé kontroly v sanitkách, rakvích, odpadkových pytlích. Byly prováděny kanály a podzemními chodbami nebo přehazovány v pytlích přes tři metry vysokou zeď ghetta. Posledním nelehkým úkolem bylo umístění zachráněných dětí. Tady Irena našla oporu u svých katolických přátel. Podařilo se jí umístit děti v klášterech, sirotčincích i v rodinách jednotlivých farností. Opět bylo nutné falšovat doklady. Irena Sendlerowa později vzpomíná: „Žádný kněz mi nikdy neodepřel pomoc, žádný klášter přede mnou nezavřel své brány, žádná rodina neodmítla dítě, které jsem jí přivedla.“ Lidé, kteří děti ukrývali, přitom riskovali mnoho. Za ukrývání Židů nacisté trestali smrtí včetně vyvražďování celých komunit.
I Irena sama riskovala svými aktivitami zatčení a smrt. Zatčena skutečně byla – začátkem roku 1943. Po tři měsíce procházela krutými výslechy a mučením, z kterého pak měla doživotní následky. Přesto nepromluvila. Již podruhé tak zachránila svých 2 500 dětí, ty, kteří je ukrývali, kláštery, sirotčince, jednotlivé rodiny, ostatní členy Żegoty. Irena byla odsouzena k smrti. Jako zázrakem však vyvázla těsně před popravou díky ochotě vězeňských dozorců přijmout od Żegoty úplatek. Byla zapsaná do seznamu popravených a tajně propuštěna. Po svém propuštění se i nadále věnovala záchraně židovských dětí až do zlikvidování varšavského ghetta v květnu téhož roku.
Ani po válce nebyl Irenin život jednoduchý. Jako bývalá členka Żegoty byla považována za nebezpečnou odbojářku, a tak byla opět pronásledována, tentokrát komunisty. Následkem jednoho z výslechů ve vyšším stupni těhotenství potratila své dítě – syna. Měla ještě další dvě děti, kterým bylo zabráněno studovat. Měla být i uvězněna, ale opět jako zázrakem vyvázla přímluvou funkcionáře strany, jehož židovskou manželku zachránila. V roce 1965 jí Jad Vašem udělil titul „Spravedlivý mezi národy“, polská vláda jí však nedovolila vycestovat do Izraele, aby titul převzala. Ke konci svého života obdržela řadu polských i mezinárodních vyznamenání, byla navržena i na Nobelovu cenu míru. Zemřela ve Varšavě v 98 letech na zápal plic. V době její smrti žilo ještě asi 700 z 2 500 jí zachráněných židovských dětí.
Katka Urbanová