Marie Macková

Na královském dvoře, kde se narodila princezna Růženka, žili nejen král, královna, dvořané a služebnictvo, ale i babička, která se z narození malé holčičky také velmi radovala. Když vypuklo zděšení z kruté věštby a do pohybu se dala rázná opatření, šla babička za králem.

„Synku, neměl bys radši postupně Růžence ukázat, jak vypadá růže i s trny? Do osmnácti let je dlouhá doba. Když to bude znát, třeba se věštba nenaplní.”

Král si nedal říci, trval na vyplenění všech růží do poslední. Babička si občas vzdychla. Měla růže velmi ráda a chyběly jí. Bylo jí líto, že se s princeznou nemůže o jejich krásu a vůni podělit.

Na oslavě Růženčiných osmnáctých narozenin seděla babička spolu s králem a královnou na čestném místě. Ani ona nepostřehla, že vnučka odběhla ze sálu ven. No a pak už to všichni známe, Růženka se píchla o trn a usnul celý hrad, usnula i babička. I ona se spolu s ostatními probudila až tehdy, když po sto letech neznámý statečný princ vysekal zámek z trní a Růženku přivedl do hodovní síně. Radost byla všestranná a veliká, o tom není pochyb.

Jenže život se jen obtížně vracel do zaběhnutých pořádků. Ono to vlastně ani nešlo. Svět byl o sto let dál. Copak mladí, ti se s tím vypořádali poměrně rychle. Stačilo, aby se dvorní dámy v princově království chichotaly Růženčiným nemoderním šatům, Růženka hned pochopila, jak se věci mají. Navíc měla průvodce, který jí vše vysvětloval a ukázal.  Král, královna, služebnictvo i dvořané věnovali spoustu úsilí a času, aby novým poměrům stačili. Někdy se to dařilo, někdy ne. Nejtěžší to však bylo pro babičku.

„Synku, bylo to všechno nutné? Žijeme sice ve své zemi, ale v jiném čase. Jako cizinci.”

„Kdyby se kletba nevyplnila, neměla by Růženka tak báječného ženicha a neměli bychom takového krále.”

Ano, postřehli jste to dobře, nový mladý král už spravoval zemi, kterou probudil z dlouhého spánku. Starý mu panování rád přenechal. Vždyť ve světě, do něhož se probudil, se pořádně nevyznal. Jak už jsme řekli, doba byla prostě jiná.

Babička se vydala za novým králem: „Králi, prosím, nech vysázet alespoň nějaké růže, tolik se mi po nich stýská.”

„Růže?” Podivil se mladý král. „Vždyť této zemi přinesly tolik bolesti.”

„Ze strachu a hlouposti se lidi o krásu šidí,” vzdychla si babička.

Mladý král o tom hodně přemýšlel, a když mu Růženka pošeptala radostnou novinu, že se narodí děťátko, rozhodl. „Dejte vysázet růže, naučíme naše děti poznávat, co je krásné a na co si mají dát pozor. Chci, aby žily své životy tady a teď, a ne za sto let.” A pak si špitl pro sebe: „A babička bude mít taky radost.”

Narodil se malý princ, bývalý královský pár se stal dědečkem a babičkou, babička prababičkou. Pro výchovu prince už neměla dost sil, ale růže v zahradě opatrovala a radovala se z jejich krásy.

Ptáte se, co řekly sudičky nad kolébkou? Zklamu vás. Neřekly nic. Co by  taky dělaly v království, kde  zbytečný strach nemá místo, kde vládne rozum a cit ve zdravé rovnováze? Vždyť by je stejně nikdo neposlouchal.

Kdybyste je přece jen hledali, zkuste se podívat v médiích a na internetu. Pochopily, že je doba zase jiná a určitě si tam nějakou práci našly.

Tabita 2/2022